S necudným gestem nesou vypůjčené vlečky
a cinkající bižutérii
a muže jako přilepené černé šnečky,
které si k ránu rozkousnou a vypijí.

A vypijí a pak je pošlou spat,
neboť v nich všechno pláče, bouří se a touží
a žasne nad tou obarvenou louží,
že to byl prve krásný vodopád.

Pokorně potom dlouho nosí v tváři
tu strašnou žíravinu, žal,
a tajně pudrují se v kanceláři
aby to nikdo nepoznal.

Když zmizí žíravina, vypůjčí si vlečky
a cinkající bižutérii
a muže, přilepené černé šnečky,
si k ránu rozkousnou a vypijí.

z knihy Svět náš vezdejší, Československý spisovatel 1965. Mezi svých Deset básní vybral Petr Štengl.