V roce 1972 jsem sledoval boje ve spolkovém sněmu o přijetí smluv s východními sousedy tehdejší Spolkové republiky v rámci tzv. nové východní politiky. Dominujícími osobnostmi tehdejšího dění byli spolkový kancléř Brandt, vůdce opozice CDU/CSU Reiner Barzel, jimž sekundovali Franz Josef Strauss, nezapomenutelný polemik, a Herbert Wehner, tehdejší předseda parlamentní frakce SPD.

Televize ARD přenášela debatu přímo a pokud se nemýlím, tehdejší vládní koalice měla ve spolkovém sněmu většinu jednoho hlasu.

Způsob reportáže se poněkud podobal sportovnímu přenosu. S tím rozdílem, že (jeden!) hlasatel mluvil velmi tiše a omezoval se jen na vysvětlování věcí, jimž divák nemusel rozumět či které mu mohly uniknout. Jinak mělo být divákovi vše jasné: Kdo jsou soupeři a o co jim jde. Vyhrát!

Kdeže by tenkrát, během přenosu, do dění přikecávali nějací politologové! Ti měli dost prostoru teprve poté, v různých diskusních pořadech a konec konců v tisku. A divák, potažmo volič, si svůj názor tvořil sám, z toho co viděl a slyšel z projevů a hlasování ve sněmovně.

Pak mohl svůj názor porovnat s tím, co si o věci myslí komentátoři. Není tenhleten způsob tak nějak normální? A není způsob referování české veřejnoprávní televize o nynější volbě prezidenta něčím úplně jiným - totiž zjevnou manipulací diváka a voliče?

Manipulací minimálně v tom smyslu, že: diváku, nevěř politikům, vždyť vidíš, jací jsou to pitomci, neschopní se dohodnout, věř nám a my už se postaráme o to, co si máš myslet..!

Takže jsem si po přečtení článku pana Kartouse opravdu oddychl, že jsem v tom předjarním lese nezblbnul, že nejsem sám, kdo vidí věci tak, jak jsou. Otázkou zůstává, co se na tom dá změnit, kromě té možnosti utéci do lesa...