Rusko

V březnu letošního roku dosáhne Rusko toho, co mnozí očekávali, že bude důležitý mezník - první plánované změny ve vedení od pádu komunismu a prvního dobrovolného předání moci od jednoho zdravého kremelského vůdce jinému. Tento mezník však byl zpochybněn prohlášením prezidenta Putina, že chce být za vlády nástupce, kterého si zvolil, Dmitrije Medvěděva, premiérem. Je to strategické rozhodnutí, které vyvolává otázky ohledně toho, kdo bude vládnout v Rusku poté, co Putinovo volební období v květnu skončí. "Kohabitace" Medvěděva a Putina vyvolává otázky o budoucnosti Ruska a o tom, jaké to bude mít důsledky pro zájmy Západu.

I když mnoho základních rysů současného systému v Rusku bude i nadále trvat, včetně slabých institucí, korupce a rostoucího autoritářství, budeme pozorně vnímat známky systémových změn, jako například, že by došlo k oslabení prezidentských pravomocí ve prospěch silného premiéra.

Usuzujeme, že bude ruské hospodářství za nového vedení dál expandovat, i když pomaleji než jak tomu bylo za posledních osm let, v důsledku omezení kapacit, pomalého tempa institučních změn, dopadu zvýšení reálné hodnoty rublu a situace v mezinárodní ekonomice. Hrozí negativní dlouhodobé demografické trendy a investice zůstanou podstatným omezením, zejména v energetice.

Jiné prvky ruské státní moci - od obchodu po energii, až po diplomatické nástroje a vojenské a výzvědné schopnosti - během následujících čtyř let zřejmě dále porostou. Například, Rusko se vědomě staví do postoje, v němž bude ovládat energetické zdroje i dopravní síť od Evropy až do východní Asie. Agresivní úsilí Ruska ovládnout, omezit či zablokovat dopravu uhlovodanů od Kaspického moře na Západ - a snaha zajistit, aby energetické koridory mezi Východem a Západem zůstaly pod ruskou kontrolou - podtrhují potenciální moc a vliv ruské energetické politiky.

Ruská armáda zastavila proces svého rozkladu, který začal před rozpadem Sovětského svazu. Dochází k regeneraci ruské armády. I když je Putin rozhodnut, že výdaje na obranu nesmějí poškodit současný hospodářský rozvoj Ruska, Putin se zavázal zvyšovat výdaje na armádu, které odpovídají růstu ruského HDP, který v tomto desetiletí dosahoval v průměru něco pod 7 procent. Do roku 2006 armáda podstatnou měrou zvýšila počet jednotek vysoké připravenosti, ve srovnání s rokem 1999, výrazně zlepšila úroveň výcviku pozemních jednotek - včetně cvičení mobilizace - a využívá ve svých jednotkách vysoké vojenské připravenosti osoby s dlouhodobými pracovními smlouvami a nikoliv už vojáky základní služby.

Moskva také častěji využívá svých posílených armádních jenotek. Rostoucí počet cvičení se zahraničními armádami a zvýšené operační tempo v severokavkazském vojenském okrsku, které se často zaměřuje na potenciální mimořádné situace v Gruzii, je využíván v první řadě k tomu, aby demonstroval regionální nadvládu Ruska a odradil možné zásahy zvenčí. Rusko používá široce medializované rakety a výcvikové lety do Tichého, Atlantického a Arktického oceánu, aby ukázala, že Rusko má i nadále globální vliv a vojenskou relevanci.

Ruská armáda má však stil podstatné problémy a vojenská činnost Ruska z poslední doby se nevyrovná operacím ze sovětské éry. Demografické a zdravotní problémy a potíže se získáváním vojáků základní služby omezují počty vojáků, kteří jsou k dispozici. Strategické jaderné zbraně jsou i nadále použitelné, ale ruský obranný průmysl trpí přezaměstnaností, nedostatkem kvalifikovaného personálu, nedostatkem moderních přístrojů, rostoucími náklady na materiál a pracovní síly a nedostatkem dodavatelů součástek.

Čína

Čína se považuje za regionální velmoc s globálními zájmy. Její strategické priority se soustřeďují na vytváření hospodářského růstu a politické stability, částečně jako prostředek, jehož prostřednictvím má být posílem status Číny jako významné velmoci a udržet její teritoriální integritu. Peking považuje mírové prostředí mimo hranice Číny za životně důležité pro dosažení těchto cílů. V důsledku toho není globální angažmá Číny motivováno komunistickou ideologií ani vojenským expansionismem, ale potřebou přístupu k trhům, zdrojům, technologii a znalostem a touhou prosadit svou roli v mezinárodním společenství.

Všechny tyto cíle se v posledních několika letech odrážejí v rozšířeném angažmá Pekingu s Afrikou a s Latinskou Amerikou. Úsilí Číny v těchto oblastech se velkou měrou soustředilo na získání většího přístupu k přírodním zdrojům - zejména ropě - ale angažmá Činy v těchto regionech také pomáhá posilovat její regionální a globální vliv tím, že se posiluje obraz Číny jako vedoucí síla rozvojového světa. Například, Peking posílil svou účast při afrických mírotvorných akcích, zejména v Súdánu.

Angažmá Číny v těchto regionech však často přehlíží tendenci některých vedoucích představitelů rozvojového světa porušovat lidská práva či šířit jaderné zbraně - Čína tak tyto politiky nijak nenutí, aby své chováni pozměnili. Zároveň Peking se také stále ještě podílí na některých činnostech - včetně prodeje zbraní - které by mohly přispět k nestabilitě v Africe či v Latinské Americe. Prodej čínských zbraní na Blízkém východě je také destablizujícím faktorem a hrozbou pro americkou armádu, a prodej raket Íránu ohrožuje americké jednotky v Perském zálivu.

Veřejná prohlášení čínských vedoucích představitelů naznačují, že si o sobě Peking myslí, že je uprostřed dvacetiletého "okna příležitostí", období, příznivého pro rozvoj Číny a vzrůst jejího vlivu. Proto Peking usiluje o konstruktivní vztahy se Spojenými státy i ostatním světem. To Číně umožní plně realizovat příznivé strategické prostředí. A vskutku: čínští činitelé systematicky zdůrazňují potřebu usilovat o spolupráci s Washingtonem protože konflikt se Spojenými státy by ohrozil čínský hospodářský rozvoj. Čína také usiluje o odstranění mezinárodního znepokojení ohledně strategických úmyslů Číny. Jak však vliv Číny nadále poroste, Peking bude však zřejmě stále více očekávat, že jeho zájmy budou ostatní země respektovat. To se zejména bude týkat východní Asie, kde se Peking snaží proměnit svůj rostoucí vliv ve větší vedoucí roli v regionu.

Bez ohledu na zahraniční cíle Číny se soustřeďuje vedení Číny na vnitřní stabilitu. Domácí politická agenda prezidenta Hu Jintaoa je pokusem řešit některé hlubinné příčiny společenské nespokojenosti, které se projevují místními demonstracemi tím, že se soustřeďuje na vyrovnanější hospodářské příležitosti, na ochranu životního prostředí, na rozšiřování sociálních služeb a na vládu zákonnosti, zatímco posiluje i moc komunistické strany. Čínští vedoucí představitelé se spoléhají na bezpečnostní orgány a potlačují nevládní organizace, disidenty a náboženské organizace, které jsou považovány za nebezpečí pro moc strany. Realizace Huova programu bude vyžadovat podstatný přesun zdrojů na venkov, provinční činitelé se budou muset více zodpovídat Pekingu a bude muset být vyvinuto větší úsilí na odstranění korupce - to všechno znamená, že bude zapotřebí překonat podstatné překážky či přijmout vážná politická rizika.

Podstatný hospodářský růst Číny - Čína je druhou největší ekonomikou na světě - maskuje vážná zkreslení a rizika, včetně rigitně ovládané měny, která přispívá k přehnané likviditě a plýtvání při investicích; vládní politika dává přednost vývozu před domáci spotřebou a státem ovládaný bankovní systém se jen pomalu zotavuje z celé řady úvěrových problémů, Čína má demografický problém stárnoucího obyvatelstva, vysoký výskyt chronických a infekčních nemocí, vážné poškození životního prostředí a rostoucí problémy s dodávkami energie. To všechno v dlouhodobé perspektivě zřejmě povede k zpomalení hospodářského růstu. Náhlý a ostrý propad čínského hospodářství by vážně prohloubil problémy globální ekonomiky; nejtvrdší měrou by byli postiženi sousedé Číny, které prodávají asi 50 procent svých výrobků do Číny a prodejci surovi, kteří dostávali vysoké ceny a dodávali stále větší množství surovin v důsledku rostoucí čínské poptávky pro suroviny, kovy a potraviny.

Čínská národně osvobozenecká armáda dál vyvíjí celou řadu systémů, které stále více ohrožují americké a spojenecké jednotky a základny v regionu. Čínský vojenský modernizační program se rozvíjí podle názoru, že kompetentní, moderní vojenská síla je nezbytnou součástí statusu "velmoci", jehož chtějí čínští vedoucí představitelé dosáhnout. Usuzujeme, že každý čínský režim, i demokratický, by měl obdobné cíle.

Čína dál vyvíjí a rozmísťuje konvenční balistické střely a střely s plochou dráhou lety, které více ohrozí americké jednotky a regionální základny po celém západním Tichomoří a v Asii. Čína také rozvíjí efektivnější dalekonosné konvenční raketové systémy a rakety krátkého a středního doletu s naváditelnými manévrovatelnými hlavicemi, které by mohly být použity k útokům proti americkým námořním jednotkám a základnám. Prodej čínských zbraní na Blízký východ je destabilizující a je hrozbou americkým jednotkáim, prodej raket do Íránu také ohrožuje americké jednotky v Perském zálivu.

Systémy, jejichž účelem je ochromit velení protivníka, kontrolní a čidlové systémy, včetně rušiček komunikačních satelitů a zbraní ASAT, patří mezi nejvyšší vojenské priority Pekingu.

Peking se snaží modernizovan strategické jednotky Číny ve snaze odstranit znepokojení ohledně toho, zda by takové systémy přežily v případě zahraničního technologického pokrou v oblasti strategických výzvědných služeb, precizních útoků a raketové obrany. Čínské jaderné schopnosti v následujících letech rychle vzrostou co do rozsahu, smrtících schopností i schopností přežít nepřátelský útok.

Potenciální zahraniční protivníci si jsou vědomi, že Spojené státy se stále více spoléhají na vesmírné systémyt a na výhody, které tyto systémy poskytují americkým vojenským a výzvědným operacím. Během posledních deseti let učinil ostatní svět podstatný pokrok při rozvoji protivesmírných schopností.

Írán

Během nadcházejícího roku se očekává, že Nejvyšší vůdce Ali Khamenei a různé íránské konzervativní frakce, navzdory určitému množství sporů a vzájemných konfliktů udrží kontrolu nad politicky stabilním, i když hospodářsky problematickým íránským státem. Avšak nedávné veřejné hádky mezi různými frakcemi vlády ohledně toho, jak prezident Ahmadinedžád vede zahraniční i domácí politiku - zejména co se týče jaderných otázek a hospodářství - zřejmě způsobují, že je pro Khameneiho obtížnější postavit se na tu či onu stranu. Politické rozbroje se zřejmě zintenzivnily jako důsledek mezinárodního tlaku a jak se každá frakce snaží zaujmout před volbami do parlamentu v březnu výhodné postavení.

Írán zůstává hrozbou regionální stabilitě i americkým zájmům na Blízkém východě, protože dál podporuje násilné organizace , jako HAMAS a Hizballah a snaží se ochromit osoby, jednající v prozápadním zájmu, například v Libanonu. Vedení v Teheránu usiluje o uchování íránské islámské revoluční vlády, suverenity, stability a teritoriální integrity. Zároveň usiluje o šíření vlivu a vedení Íránu v regionu a v islámském světě.

Írán také posiluje své schopnosti šířit svou vojenskou moc - zejména prostřednictvím balistických střel a námořní moci - s konečným cílem dominovat Perskému zálivu a odstrašit potenciální nepřátele. Snaží se získat možnost bránit volnému průjezdu loní Perským zálivem, zejména Hormuzskou úžinou, a operací a posíleným jednotkám americké armády v reigonu - potenciálně chce zastrašovat regionální spojence, aby neposkytovali podporu americké politice. Rostoucí inventář balistických a protinámořních střel s plochou dráhou letu je pro Írán klíčovým prvkem v jeho úsilí prosadit svůj vliv.

Íránské vedení má dojem, že nyní funguje v příznivém prostředí a usiluje, aby jeho zahraniční politika rozšířila vliv Teheránu v regionu a v islámském světě a ochromila americký vliv, který vnímá jako nepřátelský vůči íránskému režimu duchovních. Ve snaze dosáhnout svých regionálních cílů a neutralizovat hrozby Írán se snaží vytvořit sféru vlivu, založenou na diplomatických a hospodářských vztazích, na náboženské příbuznosti a na sdílených protiamerických postojích. Zatímco usiluje Teherán o lepší styky s šiitským obyvatelstvem po celém světě, i nadále je výrazně extremistický v tom, že popírá Izraeli právo na existenci.

Globální energetická bezpečnost

Přístup ke stabilním a cenově přijatelným zdrojům, energie je už dlouho klíčovým prvkem národní bezpečnosti. Podstatný vzrůst světové poptávky a interaktivní důsledky energie a dalších problémů vedly k zvětšení a rozšíření významu událostí v globálním energetickém systému. Ceny ropy koncem roku 2007 byly velmi blízko rekordním hranicím a volná globální těžební kapacita je menší než rezerva, kterou trh preferuje, totiž 3 - 4 miliony barelů denně.

Navzdory stagnaci v globální ekonomice nepoklesla robustní poptávky od hlavních spotřebitelů v rozvojových zemích a další faktory, které vedou k vysokým cenám, budou zřejmě i nadále přítomny.

K těmto faktorům patří: OPEC omezuje těžbu a země mimo OPEC nezvyšují těžbu, sektor rafinérií je nedostatečný, zmenšují se ložiska ropy, americký dolar je slabší a vládne dojem, že hrozí mnohonásobná a vážná geopolitická rizika v situaci, kdy je globálně těžební kapacita nízká. Jak hodnota dolaru letos poklesla, některé země těžící ropu - Sýrie, Írán a Lybie - požadují platby v měnách jiných, než je dolar a jiné země - jako Kuvajt - uvolnily svou měnu na závislosti na dolaru.

Vysoké ceny ropu a rychle rostoucí poptávka po ropě a zemním plynu vedly k obrovským ziskům pro prodejce. Země OPEC dále vydělávaly podle odhadů 690 miliard dolarů z vývozu ropu, což je téměř trojnásobek jejich zisků v roce 2003. Podstatně větší zisky vedly země jako Írán, Venezuela, Súdán a RUsko k získání větších politických, hospodářských a dokonce i vojenských výhod a zkomplikovaly multilaterálná úsilí vyřešit problému jako Darfur či jaderný program v Íránu.

Vzhledem k tomu, že asi 70 procent globálních ropných rezerv je vnějším ropným společnostem nepřístupno, konkurence mezi mezinárodními ropnými společnostmi o přístup k ropě v těch několika málo zemích, které jsou otevřeny zahraničním investicím, zřejmě výrazně zintenzivní. Čínské a indické státem vlastněné i soukromé energetické společnosti strategicky investují do energetických zdrojů po celém světě. Jsme také svědky rychlému vzrůstu ruských investic v zahraničí, většinou jde o aktivitu ruských energetických společností. Moskva využívá moc svého energetického monopolu, aby zajistila, aby energetické koridory mezi Východem a Západem zůstaly pod ruským vlivem.

Rostoucí globální ceny potravin

Globální ceny potravin také za poslední dva roky systematicky stoupají v důsledku vyšším cen energií. Ceny pšenice stouply r. 2007 o 60 procent a jsou nejvyšší za posledních dvacet let. Ceny dalších potravin, jako jsou rostlinné oleje, jsou také téměř rekordní. Náprava není v dohledu, protože možnost zvýšení produkce v několika zemích, včetně Austrálie, je omezeno nedostatkem vody a pozemků.

Vysoké ceny potravin v několika zemích, včetně Ruska, Číny, Indie a Vietnamu, nutí vlády aby zkreslovaly tržní situaci tím, že zakazují vývoz potravin, zvyšují dotace či určují pevné ceny.

Dvojí dopad vysokých cen energie i potravin zvyšuje riziko sociální a politické nestability v zranitelných zemích. Obilní protesty v Mexiku, demonstrace za chleba v Maroku a nedávné nepokoje v Barmě jsou přímo spojeny s vyššími cenami potravin a energie.

Kompletní dokument v angličtině ZDE