Je to stručné, ale přesné vyjádření současné situace. Podívejme se tedy, dle čeho se liší. Není to ve vnitropolitickém zaměření. Zde je obecný konsensus, že oba jsou „napravo“. Netřeba proto ani dokladovat tyto postoje. Klause známe a jeho protějšek se aktivně pohybuje rovněž v různých správních radách bank a podobně. Opomenul tím pádem být aktivní v těch institucích, které mají sociální či charitativní charakter. V USA a to přímo v Michiganu jsou jich desítky. Zde není nesnadné kriticky rozebrat oba kandidáty. Tato velmi podstatná kriteria se jaksi účelově „upozadila“ a to překvapivě i u levicových stran, neboť Antiklaus se stal kupodivu právě jejich kandidátem.

Oba kandidáty však mnohem snadněji od sebe oddělíme při pohledu na jejich zahraničně politické postoje. Tam v současné situaci nejde jen o směřování, ale často, až velmi často, o mír a válku, o život či zabíjení a o právo a jeho zneužívání. Zaměřme se proto podrobněji právě na tuto oblast.

Jan Švejnar

Zdá se, že není mnoho co hodnotit. Proto jeho osobní politická charakteristika se jaksi vytrácí a je výstižně nahrazována povídáním ze života a různými představami. Je v pořádku, že je loajálním občanem Spojených států, ale právě proto měl velmi mnoho příležitostí svůj postoj v minulosti vyjádřit. Bohužel o tom nic nevíme a je dosti podezřelý zájem nás v této nevědomosti ponechat. Myslím, že dobře znám americkou společnost a vím proto jak se k různým, (řekněme shovívavě), aktivitám současné americké administrativy staví akademická komunita a zvláště pak studentstvo. Rád s uspokojením konstatuji, že mají dnes již široce rozšířený většinový názor. Nikdy nebyl v souladu s republikánskou administrativou. Byly odmítány útočné války, nerespektování mezinárodního práva, přehlížení zásad Charty OSN, ale i washingtonské smlouvy NATO, která stanoví ve své článku 1 jediný závazek pro své členy – „zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů“. Nechci jmenovat všechny konkrétní otázky, byla by jich dlouhá řada. Snad jen problematiku Kosova a snahu o jeho odtržení od Srbska. Jedná se totiž o nepochybnou analogii Mnichova a záboru části Československa.

Odpověď na žádnou otázku od pana Švejnara není známa. S jakým respektem je třeba proto na druhé straně hodnotit postoje jiného čechoameričana, také profesora, Erazima Koháka, který se snaží očistit „svoji Ameriku“ a je možno již nyní reálně doufat, že jeho snaha a tisíce podobných nebude marná, neboť je založena na právu, humanitě a víře ve svou novou americkou vlast. Škoda, že nic takového pan Švejnar nenabídl.

Musím se omluvit, že je nesnadné zahraničně politické názory pana Švejnara vysledovat. Jeho podporovatelé, pokud je mi známo, včetně exprezidenta Havla, nebývali zpravidla v konfliktech vyvolaných USA na straně práva. S osobním politováním musím dále připomenout, že hlavní podporovatel - opoziční strana ČSSD nás dokonce (poprvé v historii) dovedla do agresivní války.

Navrhovatel kandidáta Jana Švejnara, strana Zelených, která kontroluje a řídí českou zahraniční politiku prostřednictvím jí nominovaného ministra Schwarzenberga, se dokonce v současnosti ve Valném shromáždění OSN postavila proti rezoluci k projednávání zákazu munice obsahující „ochuzený uran“ a to téměř proti celému světu (ČR + 5). Použití této munice má dlouhodobé následky (leukemii) u lidí i zvířat a trvale způsobuje zamoření přírody. Toto je politika strany Zelených „po česku“. V praxi. Jen přijmout kandidaturu od takovéto strany se zdá být značně problematické.

Myslím, že nelze čekat na odpověď v zahraničně politické oblasti od kandidáta Švejnara. Nedostal ji ani Petr Schnur na svůj podrobný dopis. Je však mnohem závažnější, jak se se svou minulostí či ještě přítomností (ČSSD se za agresi dosud neomluvila) při volbě budou rozhodovat jejich jednotliví volitelé dle „vlastního svědomí“.

Václav Klaus

Musím napsat, že jen těžko hledám důvody ke kritickému zhodnocení. Ve vnitropolitických otázkách vzhledem k našemu rozdílnému koncepčnímu zaměření by to problém rozhodně nebyl.

Nesdílím tak jednoduše odmítavý postoj k jeho osobě při hodnocení Evropské unie. Dobře znám poměry v Bruselu, různé vlivy mocných, uplatňované vlastní administrativní strukturou EU nebo účinněji přes více než sto tisíc lobbyistů. Ale tento vliv však víc vypovídá o korupci, než o odbornosti. V zájmu státu velikosti ČR není opatrnosti nikdy dost. Ano, rozumíte dobře, v národního zájmu. Nevidím to jako chybu. Tak rozumím přístupu Václava Klause. Různé odsudky vůči jeho osobě zcela prokazatelně pramení z  „německých“ medií v ČR a politiků, zastávajících již tradičně obdobné postoje.

Další „problém“, za který je považováno globální oteplování, není také tak jednoduchý, jak je nám prezentován. Klaus nepopírá „oteplování“. Problém je v jeho příčině a v historických cyklech, kterými naše planeta od svého počátku prochází nezávisle na existenci a působení člověka. Klaus popírá schopnost změny tohoto přírodního cyklu lidským zásahem do průmyslové výroby. Vraťme se však k samotné zahraničně politické problematice.

Bylo by možné stručně uvést vysloveně negativní postoj Klause k válkám, které byly vedeny jako agresivní. Ať to bylo bombardování Bagdádu z iniciativy Madeleine Albright ještě v minulém století, nebo útok na Irák provedený republikánskou vládou G.W. Bushe.

Vzhledem k současné aktuálnosti Kosova pokládám za nutné se touto problematikou zabývat trochu podrobněji.

V roce 1999 v březnu se stala Česká republika válčící stranou. Citujme z této velmi kritické doby raději vyjádření samotného Klause z Lidových novin dne 30. března 1999:

„... bombardováním se situace nevyřeší ...... jsme členy NATO a naše členství vyžaduje naši loajalitu. Jenže loajalita není souhlas za každou cenu ...... pouze a jedině úporná jednání mohou vést k nějakému smysl plnému cíli ...... jde o boj proti všemu srbskému obyvatelstvu ...... ti, kteří útok na Jugoslávii bez přemýšlení obhajují a kteří obviňují nositele jiného názoru z neloajality k NATO, jsou nejen tragicky nezodpovědní vzhledem k zájmu vlastní země ....... formální souhlas s něčím co si nemyslím, je přímou výzvou k pokrytectví. A to nedělejme ...... primitivní antirusismus stejně jako zaslepený amerikanizmus jsou jen jinými stranami téže mince ...... Jenom si nenamlouvejme, že právě o sporu mezi komunizmem a svobodou je dnešní konflikt v Kosovu. Názory nemusí být nutně správné jen proto, že je vyslovily naše spřátelené velmoci, a že jiný názor mají státy, které mezi naše nejbližší nepočítáme.“

Tolik Václav Klaus v době, kdy probíhal válečný konflikt. Nyní náš „zelený“ ministr zahraničí nám smutně oznamuje, že v případě vyhlášení samostatnosti Kosova se k uznání připojíme. Má tudíž tento pán s prezidentem problém. On totiž po nedávné schůzce se svým německým protějškem v Berlíně dne 10. prosince 2007 prohlásil: “Případnému vyhlášení nezávislosti této jihosrbské provincie by měla předcházet úplná shoda všech zainteresovaných stran.“ Německý partner měl ale jiný názor než český prezident, který však nedělal nic jiného, než si dovolil citovat z Charty OSN a respektoval zásady mezinárodního práva. Zrodil se nám však opět kompetenční problém mezi ministrem zahraničních věcí a prezidentem, resp. nazývejme věci pravým jménem, problém mezi právem a bezprávím. Kam se asi přikloní naše „německé„ noviny? Bohužel nevíme co říkal v roce 1999 a ani dnes to nevíme k problému pan Švejnar.

Média nás však přes tuto skutečnost směřují vzhledem ke své absolutní závislosti na svém monopolním vlastníku nebo na inzerci k závěrům, které nejlépe charakterizují slova jakože Václav Klaus „má své osobní extrémní postoje“ zatím co slovo Jana Švejnara je „příslibem udržovat pravidla psaná i neformální od muže léta vstřebávajícího politickou kulturu, působí věrohodně.“ (Právo 4. 2. 2008, Lukáš Jelínek – autor byl poradcem místopředsedy Poslanecké sněmovny Zaorálka – pozn. red.). Opravdu můžeme hovořit o dodržování pravidel a politické kultuře ve stínu tolika válečných katastrof poslední doby, které byly vyvolány protiprávně?

Snad ještě malou, ale velmi vypovídající poznámku. Česká media jsou schopna a mají prostředky na to cestovat po celém světě a popisovat do podrobností kauzy různých podvodníků (miliardářů), ale nikdo se nevypravil do Michiganu na univerzitu, aby nám ozřejmil společenské a mezinárodně politické postoje Jana Švejnara, pohovořil s představiteli studentů, různými organizacemi (i tak propagovanými NGOisty, ale i akademickou komunitou). Asi se to nějak nehodilo. Logické vysvětlení pro tento postup neexistuje. V zájmu pravdy je třeba přece jenom uvést, že jsem skutečně na Radiožurnálu slyšel, že redaktor Českého rozhlasu tam byl a ptal se, jak jsou hrdí na to, že mají prezidentského kandidáta v ČR z jejich školy. Odpověď byla nadšeně kladná. Hurá!

Způsob volby

Veřejná volba doporučována jako změna tradice, ale hlavně jako důkaz opravdovosti a zásadovosti může mít samozřejmě i jiný výklad. Je to obava orgánu, který narychlo vygeneroval kandidáta, aniž by tento byl znám. Je tak vyjadřován nový či netradiční mechanismus po jeho bezdůvodném zvolení. Jednalo by se v podstatě o veřejnou volbu utajeného kandidáta.

Objevily se však, a není to poprvé, hlasy volající po volbě prezidenta „vším lidem“. Tato zásadní změna uvažovaná snad pro příští volby by nutně měla před sebou dlouhou cestu. Prezident s mandátem ze všeobecných přímých voleb by musil mít jinou exekutivní sílu. Měnil by se tak náš celkový dosavadní ústavní systém. Aby volba byla demokratická, muselo by dojít k mnoha dalším podstatným změnám. Buď by se jednalo o prezidenta, jehož volbu nejenom ovlivní, ale i rozhodnou média, která jsou v valné většině monopolizována, nebo by kandidát musil soustředit tak velký kapitál, aby si tuto „službu“ mohl zajistit sám. Pak se nám ale vytratí prvek, který začíná slovem demo. Pozor na to.