Soud potvrdil 13letý trest odnětí svobody, který Rostislavu Roztočilovi uložil senát JUDr.Oldřišky Rysové Krajského senátu v Praze v červenci r.2007. Připomínám, že původně byl odsouzen jako uprchlý k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 let za brutální vraždu 35letého egyptského posluchače postgraduálního studia, ve skutečnosti patrně agenta egyptské tajné služby, které se měl dopustit koncem ledna r. 1975 spolu s recidivisty Karlem Kuruczem a Janem Bašistou za organizační spoluúčasti Otakara Pelanta. Roztočil v březnu r. 1980 emigroval za podivných okolností do Rakouska, odkud se později přestěhoval do okolí Stuttgartu, kde žije dosud. Trestní stíhání proti němu bylo zahájeno až v r.1982, kdy čsl. úřady požádaly Rakousko o jeho vydání. Rakouský soud posoudil obžalobu jako nedostatečně odůvodněnou a žádost zamítl. Extradiční řízení bylo vedeno vazebně a právě v době, kdy byl Roztočil ve vazbě, se stal malý zázrak: čsl. úřady za ním poslaly do exilu jeho malé děti. Vydávací řízení provázela masivní mediální kampaň, která Roztočila líčila jako oběť machinací čsl. tajných služeb, které obžalobu vykonstruovaly.

Rostislav Roztočil je obyčejný člověk. Před emigrací se živil jako taxikář a přivydělával si "vekslováním" (ilegálním směnárenstvím). V Německu se živil jako trenér mládeže hokejového klubu. Založil novou rodinu, věnoval se všedním starostem, o výsledek trestního řízení po příznivém závěru vydávacího řízení se dále nestaral. Rozsudek mu nebyl nikdy doručen. V r.1992 na něj vydal Krajský soud v Praze mezinárodní zatykač a znova požádal o jeho vydání. Německé orgány nemohly žádosti vyhovět z právních důvodů. Zamítly ji, aniž by ho informovaly o nežádoucím zájmu o jeho osobu. Rostislav Roztočil neztratil během dlouhého pobytu v cizině vztah k vlasti a ponechal si čsl. občanství. V r.1993 si obstaral čsl. pas a začal dojíždět "domů". Netušil, že by mohl být ohrožen. V září r. 2000 přijel s malým synem na hraniční přechod na Sv.Kříži. Měl zde vyzvednout známého, jemuž pomohl obstarat práci v Německu, a obratem se vrátit. Na hranici na něho ale čekala zásahová jednotka, která ho zatkla. Chlapec musel do rána čekat v autě, až si jej přijela vyzvednout matka. Z hranice byl Rostislav Roztočil dopraven do sklepní cely pankrácké věznice, odkud putoval do Valdic a na podzim r.2004 na Bory. Po smazání trestu za nedovolené opuštění republiky a započítání amnestie mu z trestu zbylo dlouhých 17 let, z nich zatím odpykal zhruba 5,5 roku.

Takové neobvyklé zakončení "výletu na otočku" je šokující zážitek, který zcela jistě ovlivňuje myšlení a chování odsouzeného. Je v něm klíč k jeho dalším skutkům a slovům.

Následující úsek Roztočilova pohnutého osudu dnes novináři vymazávají z paměti veřejnosti, přestože je velmi důležitý, stejně jako zapomínají na jeho čtyřletý pobyt ve Valdicích. V r. 2004 podala jeho sestra s pomocí spolku Šalamoun u Krajského soudu v Praze návrh na povolení obnovy procesu. Věc byla přidělena senátu JUDr. Oldřišky Rysové, která se shodou okolností stala soudkyní ve stejném roce, kdy Rostislav Roztočil emigroval. Setkaly se dva nepřátelské světy, jež se v zájmu nestrannosti řízení určitě setkat neměly: emigrant, tedy v očích předlistopadové justice politický zločinec, a vykonavatelka moci protiprávního režimu, jistě poznamenaná dlouholetou výchovou k nenávisti k "třídním nepřátelům". Veřejné líčení proběhlo až 1. prosince r.2005, ale stejně jako původní proces v Roztočilově nepřítomnosti. Tomu se totiž podařilo 8. listopadu 2005 z věznice uprchnout společně s vrahem Romanem Čabradou. Dostal se do Vídně a odtud do Německa. Spoléhal se na to, že německá justice setrvá na stanovisku z r.1992 a českým orgánům ho nevydá. V té době se stal mediální hvězdou a ochotně poskytoval rozhovory novinářům, před nimiž vyjadřoval záporné názory na českou justici a úroveň vězeňství. Výrok, že borská věznice v době jeho útěku byla děravá jako sýr, příslušníci vězeňské služby jistě neslyšeli rádi a zapamatovali si jej. Okolnost, že po jeho útěku musel odejít sotva jmenovaný ředitel věznice a pár lidí přišlo o chleba, jeho oblíbenost nezvýšila. V medializaci jeho případu se zvláště činila redakce pořadu "Na vlastní oči" TV Nova. Odposlech dlouhého telefonického rozhovoru s Josefem Klímou údajně umožnil policii zjistit, kde se uprchlík nachází. Přes pořad "Na vlastní oči" se dostaly na veřejnost některé podrobnosti ze spisu, jež měly zůstat až do soudního jednání utajeny. Po krátké vazbě byl Rostislav Roztočil propuštěn na svobodu a začal si budovat novou existenci. Pak ale přišlo rozčarování: Vrchní zemský soud ve Stuttgartu vyhověl české žádosti o jeho vydání k trestnímu stíhání. Protože se jednalo o váženého občana, jehož jméno se vůbec nevyskytuje v databázích spolkové policie, a Rostislav Roztočil zdůrazňoval svůj zájem na očištění svého jména před českým soudem, byl ponechán na svobodě a bylo mu umožněno, aby do České republiky odcestoval jako svobodný člověk. Německý soud ale podmínil vydání podmínkami v souladu s mezinárodním právem. Jejich případné nedodržení by se nepochybně české justici vrátilo jako bumerang.

Přísloví praví, že "pozdě bycha honit", "kdyby jsou chyby" atd. Přesto se často zamýšlím nad tím, jak by se Roztočilův osud odvíjel, nebýt jeho útěku. Tvrzení, které po něm papouškují novináři, že musel uprchnout, aby si vynutil obnovu procesu, je zřejmý nesmysl: vždyť v době útěku již bylo řízení o povolení obnovy zahájeno. Jeho rozhodnutí, využít nenadálé možnosti uprchnout s Čabradou, je ale pochopitelnou zkratovou reakcí nevinného člověka na nenadálé zákeřné zatčení na české hranici a pětileté věznění v těžkých věznicích. Rostislav Roztočil se zachoval jako kanárek, kterému v zimě nechají otevřená dvířka od klece: uletí bez ohledu na to, že na svobodě buď zmrzne nebo zajde hladem. Nedělejme si iluze: kdyby řízení o povolení obnovy od 1.prosince 2005 pokračovalo, buď by bylo neúspěšné, nebo by byl konečný výsledek obnoveného řízení ve věci stejný jako nyní. Soudkyně JUDr. Oldřiška Rysová by jinak nesoudila, než předvedla v r.2006/2007. Muselo by následovat použití mimořádných opravných prostředků, jež již bylo připraveno. Ostatně na ministerstvu spravedlnosti ležel podnět ke stížnosti pro porušení zákona, jehož projednávání bylo odsunuto s ohledem na zahájené řízení o povolení obnovy procesu. Ale vše by se odehrálo o rok dříve a na obžalovaného by se nepohlíželo jako na uprchlého vězně.

18.prosince 2006 přiletěl Rostislav Roztočil na ruzyňské letiště. Byl zatčen a ráno předveden k soudu k plánovanému veřejnému líčení. Zde došlo k neuvěřitelné zhůvěřilosti: žalobce JUDr. Tomáš Milec navrhl, aby na obžalovaného byla uvalena útěková vazba a senát JUDr. Oldřišky Rysové nehoráznému návrhu vyhověl. Nesmyslnost uvalení vazby na obžalovaného, který přicestoval jako svobodný člověk, aby před soudem očistil své jméno, vynikla po jeho propuštění na svobodu. Když Vrchní soud v Praze zrušil pozdější nezákonné rozhodnutí JUDr. Oldřišky Rysové o prodloužení vazby a nemaje jinou možnost jej nechal propustit, Rostislav Roztočil neuprchl a dobrovolně se zúčastňoval soudního jednání až do vynesení rozsudku. Ani jeho pozdější návrat do Německa nelze považovat za útěk před zákonem, neboť k němu byl přinucen existenční tísní: přece jen zde není doma a ve svém věku by se těžko uživil. Vycestoval s občanským průkazem, který mu jako českému občanovi, dosud přihlášenému k trvalému pobytu, vydala příslušná pražská městská část. U soudu je nyní zastoupen obhájkyní, což v souladu s naším právem umožňuje jednání v jeho nepřítomnosti. Předseda senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. Martin Zelenka se při úterním jednání ztrapnil obhajobou svévole středočeských orgánů. Snažil se zlehčit dobrovolnost Roztočilova návratu tvrzením, že obžalovaný měl kromě nedobrovolné cesty do Prahy s eskortou pouze jednu alternativu k dobrovolnému příjezdu, a to emigraci do země, která by ho nevydala. Ale právě okolnost, že se Rostislav Roztočil neskrýval před německými orgány, aby se vyhnul eskortování, ani neuprchl do jiné země, je jednoznačným projevem jeho vůle. Druhým důkazem je jeho účast při soudním jednání po propuštění z vazby. Uvalení vazby na Rostislava Roztočila dne 19.prosince 2006 hodnotím jako svévoli. Svévolné omezení osobní svobody občana, jenž nebyl pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody, je dle našeho právního řádu trestným činem.Rostislav Roztočil se již v této souvislosti vyjádřil, že se do České republiky nikdy nevrátí. Doufá, že ho německá justice nevydá k výkonu trestu. Pokud německý soud usoudí, že naše justice nedodržela vydávací podmínky, může mu to vyjít, ale dožije pak v Německu jako ve zlaté kleci, protože všude mimo ně na něj bude číhat český zatykač. Je ale také možné, že Vrchní zemský soud ve Stuttgartu se bude držet původního stanoviska a v tom případě by odsouzený svému osudu neutekl. Nezbývá tedy než nevzdávat se a pokračovat cestou mimořádných opravných prostředků.

Odvolací soud nenapravil nic z pochybení senátu JUDr. Oldřišky Rysové, proto věřím, že bude Rostislav Roztočil úspěšný při projednávání mimořádných opravných prostředků. Zvláště proto, že k pilířům našeho trestního práva patří princip presumpce neviny a zásada in dubio pro reo, jichž soudy hrubě nedbaly.

Soudy se především nevyrovnaly se skutečností, která není podchycena v trestním spisu a vyšla najevo až v ústním řízení: součástí řízení, jehož obětí se stal Rostislav Roztočil, bylo několik let výslechů a vyšetřování, zčásti vedeného vazebně, jemuž byly podrobeny všechny klíčové osoby procesu, s jedinou výjimkou, a to právě Rostislava Roztočila. Vyslýchaní se dovídali od policistů, že došlo k vraždě, v které sehrál rozhodující úlohu a nemohli pochopit, proč oni jsou za mřížemi a u výslechu, zatímco hlavní pachatel je nikým neobtěžován na svobodě. Proti vyslýchaným bylo používáno fyzické i psychické násilí. Oba výše zmínění soudci spokojeně zdůrazňují, že svědci potvrdili, že bití nemělo vliv na obsah jejich výpovědí. Nezbývá než konstatovat, že soudci JUDr. Oldřiška Rysová i JUDr. Martin Zelenka vědomě používají proti obžalovanému nezákonně získaných svědectví. To je v celém civilizovaném světě nepřípustné a nedovoluje to ani náš právní řád. Protokoly ze zmíněného "předpřípravného" řízení byly skartovány. Poznatky o něm, získané v prvostupňovém řízení, jsou povrchní a neúplné. Bylo nepochybně na místě, aby odvolací soud věc vrátil soudu prvního stupně a uložil mu tuto část děje důkladně objasnit. Oběma soudům unikla velmi zvláštní okolnost: obžalovaní a svědci, kteří byli vyslýcháni v dokumentované části řízení, se neodvolávali na to, že se již dříve k věci vyjadřovali. Ve spojitosti s okolností, že Rostislav Roztočil zůstal v utajené části řízení stranou zájmu policie a oficiální vyšetřování bylo zahájeno až po jeho emigraci, to vyvolává reminiscenci na vykonstruované procesy z padesátých let: nejdříve se účastníci řízení naučili, co mají říkat, pak se teprve konal veřejný proces.

Stejnou reminiscenci vyvolává i skutečnost, že celé řízení stojí téměř výlučně na nepřímých svědectvích. Všichni svědci vypovídají o tom, co slyšeli, přičemž většinou zdůrazňují, že slyšenému nevěřili, neb se jim tak hrůzný čin k osobnosti obžalovaného nehodil. Uvážíme-li, že část nepřímých svědectví pochází od svědků, zpracovaných nedovolenými metodami zacházení (viz výše) a od kriminálních živlů (veksláci, prostitutky), jejich hodnota je zřejmá. Ze dvou přímých účastníků vraždy Karel Kurucz již nežije. K činu se nikdy nedoznal. Máme ale k disposici dvě nepřímá svědectví od jeho spoluvězňů, z nichž jednoho soudkyně JUDr. Oldřiška Rysová odmítla předvolat, že mimo soudní řízení označil odsouzeného za nevinného, nespravedlivě odsouzeného. K jedné z výpovědí mělo dojít v nemocnici před jeho smrtí. Objektivizaci svědectví výslechem lékařky, která u něho měla být přítomna, soudkyně JUDr. Oldřiška Rysová odmítla. Druhý přítomný účastník, Jan Bašista, je mnohonásobný recidivista s velmi nízkým IQ, opakovaně trestaný za násilné trestné činy. O obžalovaném se vyjádřil, že ho nikdy dříve neviděl. Znal taxikáře jménem Roztočil, ale byl to někdo jiný. Nicméně v předloženém souboru fotografií, který byl použit v r.1985, opět označil fotografii Rostislava Roztočila. Soudy v tom spatřují důkaz, že jeho výpověď byla účelová, vedená snahou pomoci obžalovanému. Je možné ale ještě jiné vysvětlení: zkušený kriminálník, který nechce mít potíže a byl naučen označovat nějakou fotografii, ji automaticky označí kdykoli později, pokud mu bude znova předložena. Rostislav Roztočil má nápadné, dobře zapamatovatelné rysy, a navíc vyniká statnou postavou. Není možné, že by si jej Jan Bašista při přímém setkání nevybavil. Pokud by mu chtěl pomoci, jak se soudci domnívají, v souboru by prostě označil jinou fotografii.

Soudy záměrně potlačovaly důkazy ve prospěch obžalovaného nebo směřující proti opodstatněnosti úvah obžaloby. Např. je známo, že oficiální část trestního řízení byla zahájena na základě původně anonymního oznámení svědkyně, která o vraždě slyšela od Otakara Pelanta. V oznámení byl popsán způsob provedení vraždy a jako hlavní pachatel byl označen Rostislav Roztočil. Ve spisu však je založeno ještě další původně anonymní oznámení od jiné ženy, která za vraha označila jiného člověka. Také ona měla informaci od Otakara Pelanta. Toto oznámení nebylo prověřováno. Varovnou okolností, s kterou byl JUDr. Martin Zelenka velmi spokojen, ač by měl být znepokojen, je skutečnost, že svědkyně při výslechu v přípravném řízení uvedla jméno alternativního podezřelého, ale před soudem rovněž Rostislava Roztočila. Vyvolává to podezření, že svědkyně byla někým patřičně poučena, jak má mluvit. Tuto svědkyni se nepodařilo předvést před senát JUDr. Oldřišky Rysové, protože se zdržuje převážně v Itálii a vyslechnutí příbuzní nepomohli soudu zjistit její adresu ani nejevili ochotu zprostředkovat jejích výslech mimo hlavní líčení. Nevšiml jsem si, že by to JUDr.Oldřišce Rysové vadilo. Alternativního podezřelého se nepodařilo dostat před soud ani v letech 1982-5, ani nyní. Zcela mimo zájem obou senátů zůstala velmi podrobná výpověď vrátného z koleje o posledním večeru zmizevšího Egypťana na koleji. Podle jeho svědectví Nabil al Kallini opustil kolej v době, kdy již měl být nejméně dvě hodiny mrtev, a vydal se na úplně jiné místo, než na kterém se měl setkat se svými vrahy. Jiným příkladem je potlačení významného identifikačního znaku, jenž zpochybňuje přiřčení nalezené mrtvoly údajně zavražděnému Egypťanovi. Tím je svědectví Ing. Stankova, jenž uvedl, že zavražděný nosil i v nejparnějším létě dlouhé spodky. Mrtvola měla ale krátké. JUDr. Oldřiška Rysová jeho výpověď nezaprotokolovala, což později drze obhajovala tvrzením, že z okolnosti, že zavražděný nosil stále dlouhé spodky nevyplývá, že si právě v úmrtní den nemohl náhodně obléci krátké. Také JUDr. Martin Zelenka nesprávnou protokolaci obhajoval tvrzením, že údaj nebyl důležitý, protože byl zachycen již v protokolu z přípravného řízení. Je to skutečně zvláštní přístup k hodnocení protokolace, ale zejména v odvolacím řízení o tomto rozporu mezi svědeckou výpovědí a popisem nalezené mrtvoly nepadlo ani slovo. Ani jeden senát se při tom nevyrovnal s daleko důležitým rozporem, jímž je přiřčení mrtvoly zmizevšímu Egypťanovi sedm let po jeho smrti, když původně byla spálena jako mrtvola bez identity. Policie tehdy pátrala dokonce v Polsku a s Nabil al Kallinim ji nespojovala, přestože ho již tehdy hledala Federální kriminální ústředna.

Odvolací soud výslovně odmítl argument obhajoby, že soud prvního stupně se nezabýval indiciemi, které nasvědčují tomu, že Rostislav Roztočil byl osobou, na které měly nějaký zájem čsl. tajné služby, což dává důvod k domněnce, že mohl být obžalován a odsouzen místo skutečného vraha. Jedním z řady důkazů, které takové podezření vyvolávají -- mimo rozsáhlé mediální kampaně v Rakousku v době vydávacího řízení proti Rostislavu Roztočilovi -- je vydání jeho dětí do Rakouska. Režim nepropustil stovky dětí za rodiči, kteří odešli do emigrace bez nich. Pokud učinil výjimku u člověka, který byl souzen pro vraždu, musel k tomu být zvláštní důvod, jenž měl být v tomto řízení objasněn. JUDr. Martin Zelenka patrně žil v jiné zemi než my, protože v tomto naopak spatřoval důkaz korektnosti orgánů činných v trestním řízení vůči odsouzenému. Prověření výše uvedených okolností by měl provést každý soud, který ctí zásadu in dubio pro reo ve spojení s presumpcí neviny. Soud v r.1985 se samozřejmě podivnými okolnostmi kolem způsobu emigrace Rostislava Roztočila zabývat nemohl, i kdyby chtěl. Právě proto měl být tento dluh v poznání skutkového děje zhojen nyní.

Odvolací soud provedl jediný nový důkaz: četl rozsudky, jimiž byl Rostislav Roztočil odsouzen za drobné trestné činy majetkové povahy (ve jménu hesla "kdo neokrádá stát, okrádá rodinu") nejdříve na dva roky podmíněně, v pozdějším na osm měsíců nepodmíněně. Oba trestné činy byly v květnu r.1980 amnestovány. Ale v době, kdy Rostislav Roztočil opustil republiku, mu skutečně hrozil nástup výkonu trestu. JUDr. Martin Zelenka z toho vyvodil, že skutečným důvodem emigrace odsouzeného byl strach z nástupu trestu. Nevyrovnal se ale se skutečností, že Rostislav Roztočil se pokusil o emigraci již dříve, kdy mu nehrozilo vůbec nic. Přípravy na útěk byly vyzrazeny, přišel o pas, nicméně záměr dále připravoval. Ostatně ani existence dvou zmíněných rozsudků není v rozporu s možností, že mu byla umožněna emigrace, aby s sebou odnesl odsouzení skutečného vraha, který mohl jednat na objednávku tajných služeb.

Věřím ve spravedlnost, a proto jsem přesvědčen, že verdikt senátu JUDr. Martina Zelenky není posledním slovem české justice v této neobvyklé kauze a další výrok bude ve prospěch Rostislava Roztočila.

Poznámka redakce BL: Autor není právník, ale pouze spolupracovník občanského sdružení Šalamoun, které svými aktivitami a právními podáními ovlivňovalo řadu trestních kauz v odvolacím a dovolacím řízení. Šalamoun žádal v několika případech prezidenta o uplatnění milosti jako mimořádného opravného prostředku, stejně tak lobboval u ministra spravedlnosti.