Nejsem vegetarián, vegán, jogín, ani přísný asketa, ale cosi mezi tím vším. Jdu vlastní cestou, ortodoxie mi nevyhovuje, stejně jako falešná morálka. Snažím se naslouchat vlastní přirozenosti a fakt je, že tím co jím, jak to jím a v jakém množství - s důrazem na skrovný a odříkavý způsob stravování - mě postupně a přirozeně vede stále dál od masa. Kromě občasných ryb, převážně slanečků z domácí produkce, ho už nevyhledávám. Nekonzumuji průmyslově vyráběné potraviny, ani červené a bílé maso z hromadných jatek.

Mé "vegetariánství" ale nemá etický základ, nedostal jsem se k němu a priory skrze morální konflikt kvůli zabíjení zvířat, ale orientací na jiný způsob života. Ten mě ale vede k tomu, že si stále více uvědomuji nabývání smyslu etického rozměru svého chování. Zatím ještě ve výjimečných a velmi vzácných případech přijmu i jiné maso, téměř výhradně skopové, avšak zvíře musí být chované individuálně pro soukromou potřebu a to jen za podmínek, že znám nejen prostředí v němž žilo, ale i chovatele a toho, kdo a jakým způsobem zvíře usmrtil.

Kahlin Gibran napsal v knize Prorok ve stati o jídle a pití mimo jiné, že když je zabíjeno (pojídáno) zvíře, mělo by k němu být promluveno v našem srdci takto: "Stejnou silou, jaká zabíjí tebe, jsem zabíjen i já; a také já budu pozřen. Neboť zákon, jenž mi svěřuje tebe do mých rukou, svěří i mě do rukou mocnějších. Tvá krev a má krev není ničím jiným,než mízou vyživující nebeské stromy." Podle Gibrana by měl být náš stůl oltářem, na němž jsou čisté a nevinné dary lesa a plání obětovány za to, co je v člověku ještě čistší a nevinnější.

Odpůrci masa obvykle nerozlišují mezi zabitím zvířete na jatkách a jeho individuálním usmrcením pro občasnou soukromou potřebu, jak je tomu převážně na venkově, pro mne však rozdíly mezi těmito způsoby zatím ještě existují a počátek této odlišnosti spatřuji už v chovu, jež je na venkově přece jen stále jistým pozitivním výrazem vztahu ke zvířeti. Zvíře je lépe krmeno, má mnohem větší volnost a je s ním lépe zacházeno. Myslím, že hromadné zabíjení zvířat v soudobém rozsahu nemá opodstatnění v duchovních a kulturních dějinách.

Radikální odpůrci masa vedou také spory o tom, jak dalece pojídat to, co je živé. Rozlišování na živočišné a rostlinné, na tvory, kteří cítí bolest a jsou schopni empatie a na organismy, které je necítí a podobné schopnosti nemají, zdá se mi pokrytecké. Živé je podle mého názoru vše kolem nás, i tolik zdravá kultura v kefíru, o rostlinách nemluvě. Moje matka mluvila na kytky, které pěstovala a ty kvetly a rostly mnohem lépe a zdravěji, než kytky v péči její sousedky, která se o ně nestarala.

Libanonský básník Kahlin Gibran (1883-1931 ) třeba nerozlišuje mezi světem živočišným a rostlinným: "Když drtíte jablko svými zuby, promluvte k němu ve svém srdci takto: tvá jádra budou žít v mém těle a květy tvého zítřka vykvetou v mém srdci a tvá vůně se stane mým dechem. A na podzim, když sesbíráte hrozny ze svých vinic pro vinný lis, promluvte k nim ve svém srdci takto: I já jsem vinicí a mé plody budou sesbírány pro vinný lis, a jako nové víno budu uchován v nádobách věčnosti."

Příznivci masa argumentují, že člověk je všežravec a že maso obsahuje nenahraditelné a pro život nutné látky, především vitamin B12. Příliš se o to nestarám, soudě podle sebe, mám pocit, že člověk byl napřed sběrač. Vitaminy skupiny B nahrazuji z jiných zdrojů, k nimž jsem došel naprosto intuitivně. Hlavní složkou mé potravy jsou ořechy, ovoce a zelenina. Paradoxní je, že tepelnou úpravou se hodnota masa téměř zničí, zatímco u syrové, tedy živé rostlinné stravy, je využitelnost hodnot téměř stoprocentní.

Spor o konzumaci živého se tak stává absurdním. Lidé napřed mrtvou živočišnou hmotu musí znehodnotit úpravou, pak ji musí osolit a okořenit, aby ji mohli pozřít a nechat obtížně posunovat ve střevech. Na to vše spotřebuje tělo velké množství energie, k trávení masa nejvíce. Živé rostlinné plodiny jsou "usmrceny" přímou konzumací, bez nutnosti chuťové úpravy a morální aspekt jejich "zabíjení" se nestává tak dominantní. Z tohoto pohledu je zřejmé, že rostlinná strava je pro člověka přirozenější a je i stravitelnější.

Nikomu nic nevnucuji a neodsuzuji druhé. Nebyl jsem jiný, přejídal jsem se, byl jsem také na mase závislý, jako ostatně na mnoha jiných věcech v životě. Člověk ale nepotřebuje mnoho jídla k životu, ani jiných věcí k tomu, aby byl šťastný. To, co dnes ovšem nepovažuji za normální a za přirozené, je způsob stravování, neboť tomu pak také odpovídá i způsob výroby a zpracování masa. Čím více ho lidé jedí, tím více nutí výrobce k rychlejší a bezohlednější produkci. Jsem přesvědčený, že lidé konzumují nezdravé maso.

Jeho obrovské dávky již ani nekompenzují přirozené ztráty živin v extrémních podmínkách náročného života, v němž si lidé museli pracně zajistit svoji existenci. Zvíře už není nejcennějším partnerem člověka, z jehož masa přechází na člověka životodárná energie. Maso ztratilo vyšší smysl, zvíře se stalo jen formálním sytičem žaludku, pouhou pochutinou, nadužívanou drogou chvilkového uspokojení. Právě aspekt zabíjení zvířat za tímto účelem je už pro mě osobně eticky nepřijatelný.