Tyto floskule pak použili jako formát, v němž budou s celou věcí, s prezidentskou volbou, pracovat. Tím pádem byla vytvořena politicko mediální skvrna na veřejném mínění: není náhodou toto politické jednání (naprosto běžné politické jednání, které je běžné pro jakoukoliv jinou činnost parlamentu, nejedná-li se o omezení vlastních výhod) dokladem o nízké úrovni čehosi (politické scény, demokracie)? A dále: Není náhodou toto politické jednání (naprosto běžné politické jednání...) znevažující a nehodné prezidentské volby?

Vůbec nerozumím, proč tyto otázky vyvstaly, nevidím k nim žádný důvod. Proč se všichni vzrušují nad tím, že je prezidentská volba provázena politickým bojem? Proč všichni s hrůzostrašně vyvalenýma očima doufají, že "nesmí být dotčena důstojnost prezidentské volby"? Proč se všichni diví, že skutečný a zcela bez emocí vnímaný handl o to, kdo bude sedět na Hradě a bude představovat určitou autoritativní a částečně také exekutivní podporu danému politickému křídlu a stranám, provázejí velmi tvrdé snahy dosáhnout co nejlepších podmínek k tomu, aby se tento obchod vydařil a aby dané politické seskupení zvítězilo? Vždyť to je naprosto logický důsledek volebního systému a současné politické situace.

Kdo strhává ty davy snad alespoň trochu samostatně myslících lidí, aby se všichni vrhli po proudu? Davová psychóza? Pak její lavinový efekt skvěle funguje.

Zbývá se také ptát, proč vlastně novináři politické -- a řekněme zcela naivní -- sémantické hry přijímají bez jakéhokoliv odstupu. Určitým vodítkem může být to, že tyto hry, které jsou jakýmsi průjmem idejí, jsou takto průjmové proto, že záměrem je zdvihnout emoci. Nejedná se o přesvědčování na racionální úrovni. Lidské rozhodování je z velké části založeno na emocích a chce-li si politik naklonit veřejnost, musí emoce vzbuzovat. A protože málokterý politik umí vzbuzovat emoce pozitivní, musí se pokusit vzbudit negativní emoci namířenou na druhou stranu. Aby byl dostatečně vnímán, použije k tomu těch nejnemožnějších prostředků a začne blábolit o idejích, jejichž význam ani pořádně nezná, případně si ho dokáže vyvodit jen zcela omezeným způsobem.

Oproti zdravému předpokladu, že novinářům se tento ideový průjem nebude líbit, si v něm novináři velmi libují, zvesela se tohoto nadělení chopí a utíkají sdělit veřejnosti, že zrovna v tomto rozměru uděleném podrážděným politickým trávicím traktem se celá událost odehrává a že zrovna toto jsou ty důležité otázky, které je třeba si klást. Mají dojem, že pokud by lidem nepředložili emotivně podbarvené dotazy, neměli by dostatečně poutavou mediální nabídku.

Jenže veřejnost je zatím ve stavu, kdy se politicko mediální skvrna ocitá mimo ni a většina v tomto stavu také zcela spokojeně setrvává. Tedy alespoň do té doby, než je na Václavském náměstí přepadne vyjukaný redaktor ČT, aby jim nejprve sdělil, co se děje, jak se to děje a o co by se měli strachovat, čímž je "prostý občan" vtažen do prostředí zamořeného mediální skvrnou a musí v ní plavat. Přece neřekne, že neví...

Ale aby i tento zamořený nebožák věděl, že jeho vyjádření nebylo marné a hloupé, předseda senátu Sobotka se omluví veřejnosti, aby si lidé nemysleli, že se poslanci a senátoři úplně zbláznili. Novinář Moravec se ještě pro jistotu zeptá, zda se nejedná o ústavní krizi, načež ho politolog Lebeda uklidní, že snad nikoliv. Tím se kruh uzavírá, politicko mediální skvrna slavně završila podstatu své existence a může se klidně nechat archivovat novinářskými "historiky".

Ještě jednou musím, zklamán sám nad sebou, prohlásit, že tomu nerozumím. Politický proces, který se dal očekávat a který je charakteristický pro každou významnou politickou volbu, pravděpodobně očekávali téměř všichni. Pouze politici a novináři, jako na nějakém stupidním divadle, nejprve vytvořili (za účelem zcela jiným) politickou mediální skvrnu a nyní se ještě chtějí chlubit tím, že tuto skvrnu hrdinně odstranili. Jen co to společně zvládnou, začnou se okamžitě poohlížet po další.