John Pilger o vyhnání kreolského obyvatelstva z ostrova Diego Garcia v soustroví Čagos v Indickém oceánu natočil dokument Ukradený národ, jenž byl uveden do distribuce v roce 2004. Stejnojmenná kapitola jeho knihy Svoboda až příště je shrnutím vývoje nuceného vysídlení britských (avšak "nebílých") občanů ostrova, jež proběhlo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let (dokončeno bylo v roce 1973) a zahrnuje řadu velmi zajímavých rozhovorů se zúčastněnými z obou stran. Asi se ptáte, proč by nás mělo zajímat nějaké vysídlení pár "Pátků" z nějakého ostrova? Důvod je prostý. Velká Británie vysídlila okolo dvou tisíc svých vlastních občanů z jejich domova na Mauricius, kam byli převezeni bez prostředků a téměř bez nároků na jakoukoliv kompenzaci na základě přísně tajné dohody mezi Spojenými státy a Velkou Británií (dohoda nebyla schválena Parlamentem, ale královnou na základě návrhu tzv. Tajné rady složené z vládních ministrů; ve Spojených státech bylo financování tohoto projektu rovněž schváleno velice demokraticky bez vědomí Kongresu formou "slevy" na jadernou ponorku Polaris), která zde americké armádě umožňovala vybudovat leteckou a námořní základnu (v současné době mají USA přibližně 725 strategicky rozmístěných základen po celém světě). Proti stavbě protestovalo 29 států v oblasti Indického oceánu. V britském parlamentu se o této záležitosti diskutovalo poprvé v roce 1975, tedy několik let po provedeném vysídlení, kdy vyšlo veřejně najevo, že na ostrově před zbudováním základny žilo v klidu a míru kreolské obyvatelstvo již od 18. století.

John Pilger poznamenává, že když britská BBC informuje o bombardování Iráku a Afghánistánu, uvádí, že letadla odstartovala z neobydleného britského ostrova Diego Garcia v Indickém oceánu (přistávací plocha americké základny, jež je největší americkou vojenskou základnou mimo území Spojených států s více jak čtyřmi tisíci vojáky, třiceti válečnými loděmi a satelitní špionážní stanicí a kterou Pentagon nazývá "nepostradatelnou platformou" pro světovou kontrolu, jak uvádí stručná charakteristika filmu Stealing a Nation, mimo jiné patří k těm nejdelším na světě). Ti, kteří mají na svědomí vyhnání obyvatelstva, jež zahrnovalo otrávení i zplynování oblíbených psů obyvatel s naznačenou hrozbou, že po psech přijdou na řadu lidé, se tento fakt snažili zakrýt tvrzením, že se jednalo jen o nájemnou pracovní sílu ze Seychelských ostrovů a z Mauricia. Samotní obyvatelé Čagoských ostrovů ovšem tvrdí něco jiného (stručný přehled historie souostroví, včetně informace o vyhnání jeho obyvatel, lze najít pod heslem Chagos Archipelago na Wikipedii, informace o současné situaci uprchlíků a odkazy na další užitečné články lze najít na jejich webové stránce). John Pilger na úvod kapitoly také trefně cituje Milana Kunderu: "Boj lidí proti moci je zápasem paměti proti zapomnění". Krátce po svém vyhnání začali Čagosané, přivyklí soběstačnému životu na ostrovech, umírat ve velmi nelidských podmínkách slumu v Port Louis na Mauriciu, kam byli přesídleni. Zpráva z roku 1975 uvádí "dvacet šest rodin, jejíž členové zemřeli v chudobě, devět sebevražd a mladé dívky donucené k prostituci, jen aby mohly zaplatit za jídlo" (str. 51).

Celý příběh lze přiléhavě ilustrovat větou, již koncem ledna 2008 pronesl ředitel organizace Humans Rights Watch Kenneth Roth při příležitosti zveřejnění každoroční zprávy o stavu lidských práv ve světě (viz článek UK and US accused of hypocrisy over despots (Británie a Amerika obviněny z pokrytectví ohledně despotů): "Jen málokdy byla demokracie tak velebena a zároveň tolik porušována, tak podporována a zároveň tolik ignorována, tak důležitá a přesto přinášející tolik zklamání." Zpráva HRW také uvádí, že "Spojené státy, Velká Británie a další západní státy v některých zemích ignorují zfalšované a zmanipulované volby z důvodu politické pohodlnosti." Do tohoto rámce dobře zapadá Pilgerův poznatek, jenž situaci Čagosanů přirovnává k Falklandské válce z roku 1982, kdy byl přibližně stejný počet britských (bílých) občanů slavnostně zachráněn britskou armádou.

Navzdory britské i americké snaze celou záležitost "ututlat", se Čagosanům nakonec podařilo dostat celou záležitost včetně žádosti o možnost vrátit se na ostrovy k britskému Nejvyššímu soudu. Projednávání předcházela vládní dezinformační kampaň proklamující tvrzení, že znovuosídlení souostroví je nemožné "jak z důvodu praktické neproveditelnosti, tak ve vztahu k našim [britským] smluvním závazkům" (str. 76). Pilger poznamenává, že žádná smlouva v podstatě neexistuje a nemožnost osídlení je prokazatelně mylná, protože se na Čagoských ostrovech pravidelně krátkodobě usidlují dálkoví jachtaři. Dne 3. listopadu 2000 byla britská vláda šokována rozhodnutím Nejvyššího soudu, jenž na základě Velké listiny práv a svobod z roku 1215 zakazující nucený exil z říše bez řádného procesu rozhodl o neplatnosti nařízení z roku 1965, jehož bylo použito pro deportaci obyvatel ostrova Diego Garcia. Po tomto extatickém vítězství však byli Čagosané zkropeni studenou sprchou, když Ministerstvo zahraničí vlády Tonyho Blaira vydalo další imigrační výnos, jenž ostrovanům zakazuje návrat domů, což bylo opět zdůvodněno na základě smluvních podmínek s Washingtonem.

Když se šest čagoských rybářů pokusilo přistát na ostrově Peros Banhos, bylo jim britským policistou sděleno, že to není možné a že se musí okamžitě vrátit, i když se prokázali britskými pasy a rozhodnutím Nejvyššího soudu. O několik set metrů dál je jachtařská námořnická kolonie, jejíž obyvatelé z velké většiny nejsou Britové. Dne 25. května 2007 tiskem proběhla zpráva o třetím soudním vítězství Čagosanů (viz například článek Čagosané se smí vrátit). Jak Kateřina Hůlková uvádí ve svém článku, "poté, co jejich naděje na návrat už několikrát v minulosti zkrachovaly, Čagosané v soudní síni přijali verdikt v tichosti." Po tomto datu se po Čagosanech v médiích opět slehla zem. Nejčerstvější zprávu jsem nalezl v článku The Chagossian Story, kde se píše o tom, že 23. ledna 2008 podá Olivier Bancoult, lídr Čagosanů na Mauriciu, který se účastnil i odvolávacího soudního řízení loňského roku, svědectví o britském zacházení s jeho lidmi před Zahraničním výborem britské Dolní sněmovny. Jeden z komentářů k článku informuje, že 18. února bude v Horní sněmovně zahájena kampaň Let Them Return (Dovolte jim vrátit se domů), jež by měla přitáhnout širší pozornost k údělů Čagosanů.