Během předvolební "kampaně" probírala česká média různé otázky, ale nikoho nenapadlo zeptat se na to, jak presidentští kandidáti definují demokracii. Oba naznačili příklon k pojetí americkému, které za demokratický považuje systém, který přivádí k moci lidi, které tam systém chce mít: Klaus i Švejnar prohlásili, že by do vlády nepustili komunisty, což znamená, že i jejich demokracie má svoje omezení. Klaus navíc svoje nadstranictví dokazuje tím, jak trpělivě dával šanci nejsilnější straně, své ODS, a počkal až se podařilo zmáknout dva sociální demokraty, potřebné k získání důvěry koaliční vládě.

Otázka je, co se stane, až v Česku jednou vyhrají volby komunisté. Vzhledem k asociálnosti ODS, a konec konců i ČSSD, to není nikterak vyloučené. Postihne pak Česko osud Palestiny, která si v demokratických volbách omylem zvolila vládu, kterou USA nechtěly?

Žádat na politicích, aby překročili svůj stín, je těžko možné. Volební paskvil na Hradě ale znovu nastavuje zrcadlo zchátralosti českých médií. Do dnešního dne (neděle 10.2. 2008) to byly pouze BL, které se pokusily dešifrovat, kdo jak ve "veřejné" volbě volil a kdo z volitelů změnil svoje původní přesvědčení.

Vrcholem všeho bylo, že v druhém kole první volby nesouhlasil počet hlasů, a přesto to těm šejdířům nevadilo a výsledek - nevýsledek uznali jako platný.

Mimochodem, veřejné hlasování lze provést velmi jednoduchým způsobem, který je běžně používán v kanadském parlamentu. Mluvčí oznámí, že se mají poslanci dostavit k hlasování (do určitého času) a pak se dveře zamknou. Spočítá se počet přítomných poslanců (kvorum), oznámí otázka "kdo je pro" a poslanci, kteří tuto odpověď mají v partajní linii, se jeden po druhém postupně zvednou, počkají než je jejich jméno vysloveno mluvčím a odškrtnuto v seznamu. Pak následuje otázka, kdo je proti, a jednotlivé hlasy jsou stejným způsobem zaregistrovány. Tento systém vylučuje, že by jeden poslanec hlasoval dvakrát, protože každý hlas je automaticky a veřejně spojen se jménem.

Výsledek hlasování je k dispozici prakticky okamžitě. Mimochodem, v kanadském parlamentu neexistuje tajné hlasování, protože platí zásada, že volič má právo vědět, jak jeho poslanec v tom či onom případě hlasuje. Navíc veřejné hlasování je i nástrojem kontroly dodržování stranické linie. V některých případech vyhlásí partajní šéf, že hlasování je volné -- v případech, kdy se z toho dá vytřískat politický kapitál -- ale v zásadních věcech, jako rozpočet, hlasování o důvěře vládě atd se stranická disciplina striktně dodržuje.

Je pravda, že ani veřejné hlasování neposkytuje stoprocentní záruku proti korupci, ale tajné hlasování ji přímo umožňuje, protože tam nemusí jít poslanec s kůží na trh.

V jednom z vysílání Radiožurnálu se reportér ptal Kateřiny Jacquesové, proč se politici nedohodli na dokonalejším (čti přehlednějším) veřejném hlasování. Z její dosti neurčité odpovědi vyplývalo, že Strana zelených předpokládala, že se jména budou na zasedacím pořádku odškrtávat, ale pro příčinu chaosu neměla vysvětlení. Lze předpokládat, že na nepřehlednosti měla zájem pouze ODS.

Ostudnost volby českého presidenta zůstává, díky absolutnímu nezájmu zahraničních agentur (CNN, BBC, CBC, Reuters), ryze českou záležitostí. To je dobře, protože takhle může pokračovat mýtus o postavení Česka ve světě, světovosti presidentských kandidátů a politiků vůbec.

"Maminko, maminko, kdybys to věděla, ty by si si odplivla" pravil Luděk Sobota v jedné scénce s Rudolfem Hrušínským. Bylo to sice v jiném kontextu, ale těžko lze najít výstižnější ohodnocení současných politických poměrů v Česku.