Snahy prohlásit události třicátých let za "akt genocidy ukrajinského národa" ze strany vedení tehdejšího SSSR se začaly prohlubovat zejména s nástupem stran "oranžové" koalice a Viktora Juščenka do funkce prezidenta. Juščenko se postupně obrací na národní parlamenty světa, včetně českého Parlamentu, problém je otevírán na půdě OSN, jedná o něm UNESCO, v poslední době v souvislosti s letošním 75. výročím je vnesen do pozornosti Evropské unie.

Větší podporu ukrajinské iniciativy nenašly třeba v UNESCO, kde byl naposledy na 34. zasedání Generální konference návrh na uznání "genocidy ukrajinského národa" stažen z programu. Historické pravdě a ne aktuálním politickým zájmům spíše odpovídá přijaté usnesení, které vyjadřuje lítost nad oběťmi hladomoru nejen na Ukrajině, ale i v Rusku, Kazachstánu a dalších republikách tehdejšího SSSR. Vypovídající je jistě také doporučení, aby tyto státy společně posoudily účast na akcích připomínajících 75. výročí tragédie.

Podobně Ukrajina neuspěla ani na půdě Organizace spojených národů, ačkoli se jí dostalo podpory Spojených států, nebo také např. Kanady a Argentiny, kde mimochodem žije nemalá ukrajinská emigrantská komunita, a několika dalších nejbližších spojenců Washingtonu. Není však bez zajímavosti, že kyjevské snahy je ochotno podpořit i několik afrických států z velmi zajímavého důvodu. Ukrajina totiž odvozuje od případného uznání hladomoru za genocidu nárok, zatím vznášený neoficiálně, nejen na morální satisfakci, ale také materiální odškodnění od Ruské federace. Africké země by z toho chtěly odvodit právo na podobné odškodnění od bývalých koloniálních metropolí za koloniální léta, případně také za otroctví.

Podpora Spojených států ukrajinským snahám se neprojevila jen na půdě OSN, již v říjnu 2006 totiž americký Senát přijal rozhodnutí, které umožňuje postavit na území Washingtonu na pozemku ve federálním vlastnictví památník obětem hladomoru. Není v té souvislosti bez zajímavosti, že na jeho výstavbě se má podílet nejen ukrajinská emigrace, ale přispět má i Kyjev, a to v situaci, kdy na Ukrajině obdobný památník nestojí. V tomtéž roce Kongres také jmenoval zvláštní komisi, která zkoumala důvody hladu a došla k rozhodnutí, že postup tehdejšího sovětského vedení může být srovnáván s genocidou. Je samozřejmě s otazníkem, nakolik takovéto usnesení může být odborné historicky a nakolik je determinováno politickými zájmy.

Mnohá historická fakta a dokumenty o hladomoru v letech 1932 až 1933 v tehdejším SSSR - jak již uvedeno nejen na Ukrajině, ale i v dalších svazových republikách včetně Ruska - ukazují, že šlo o souběh řady příčin. Patří mezi ně, vedle nepominutelných klimatických vlivů, také špatná národohospodářská a politická rozhodnutí komunistické vlády a osobně i J. V. Stalina. Důkazy o záměrných rozhodnutích proti ukrajinskému a jiným národům však "nacházejí" jen politici, ale ne historici.

Nyní v souvislosti s letošním výročím hladomoru se ukrajinské vedení upřelo na Evropskou unii a Evropský Parlament, aby po neúspěchu na půdě OSN alespoň tady bylo přijato usnesení nebo deklarace uznávající hladomor za plánovanou likvidaci ukrajinského národa. S takovými snahami již "oranžový" Kyjev lobuje v parlamentních frakcích. Je dokonce možné, že proti reálné pravdě i zájmům evropských zemí najde spojence jednak mezi těmi, kteří vždy sledují washingtonské politické zájmy, jako je kupříkladu vždy věrný Javier Solana, nebo z jiných důvodů kupříkladu představitelů Polska nebo pobaltských států. Zneužívání černých stránek minulosti evropských států a národů pro současné politické zájmy je ovšem nanejvýš škodlivé a dokonce i nebezpečné pro společnou evropskou budoucnost. V některých případech dokonce i mimořádně nemravné.

O této nemravnosti v souvislosti je možné s mimořádnou naléhavostí mluvit právě v souvislosti s řadou kroků ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka. Ten se snaží získat občasnými vystoupeními židovské spoluobčany Ukrajiny i podporu Izraele pro srovnávání období ukrajinského hladomoru s holocaustem. Současně ovšem prohlašuje hrdinou Ukrajiny Romana Šucheviče, který se jako velitel praporu Nachtigal podílel v létě 1941 ve Lvově na pogromu Židů - o život jich přišlo čtyři tisíce. O zločinech příslušníků band UPA - OUN na ukrajinských a polských Židech je také dostatek důkazů, nemluvě o zcela programové - a skutečné - genocidě Poláků na Volyni nebo v Haliči. A Viktor Juščenko? Ten tyto zločince považuje za "bojovníky za svobodu Ukrajiny" a dává je na roveň účastníků boje proti německým fašistům za II. světové války.

Nejen politické využívání nešťastných obětí hladu v letech 1932 až 1933, ale i cynické zneužívání obětí holocaustu, rozmělňování této židovské tragédie ve svědomí lidstva srovnáváním s nesrovnatelným za současné glorifikace válečných zločinců je nechutné a hodné odsouzení. Je ale jistě naopak třeba si připomenout události staré 75 let, tak jak to například zmiňuje UNESCO. S pietou a bez odpuzujícího politického cynismu.

autor je editorem analytického serveru Publica