I.
Šedivé mlhy nad lesem plynou,
jako duchové vlekouce se řadem;
jeřáb ulétá v krajinu jinou --
pusto a nevlídno ladem i sadem.
Vítr od západu studeně věje
a přižloutlé listí tichou píseň pěje.
Známátě to píseň; pokaždéť v jeseni
listové na dubě šepsí ji znova:
ale málokdo pochopuje slova,
a kdo pochopí, do smíchu mu není.

Poutníče neznámý v hábitě šerém,
s tím křížem v ruce na dlouhé holi
a s tím růžencem -- kdo jsi ty koli,
kam se ubíráš nyní podvečerem?
Kam tak pospícháš? Tvá noha bosa,
a jeseň chladná -- studená rosa:
zůstaň zde u nás, jsmeť dobří lidi,
dobréhoť hosta každý rád vidí. --

Poutníče milý! -- než tys ještě mladý,
ještě vous tobě nepokrývá brady
a tvoje líce jako pěkné panny --
ale což tak bledé a smutně svadlé,
a tvoje oči v důlky zapadlé!
Snad je ve tvém srdci žel pochovaný?
Snad že neštěstí tvé tělo k zemi níží?

Mládenče pěkný, nechoď za noci,
možné -- li, budem rádi ku pomoci,
a přinejmenším snad potěšíme.
Jen nepomíjej, pojď, pohov tělu:
neníť bez léku nižádného želu,
a mocný balzám v důvěře dříme. --

Nic neslyší, neví, aniž oko zvedne,
neníť ho možné ze snův vytrhnouti!
A tam již zachází v chrastině jedné;
pánbůh ho posilň na jeho pouti!

ze souboru Kytice, vydalo nakladatelství KRUH v Hradci Králové 1970. Mezi svých Deset básní vybral Petr Štengl.