S tímto ujištěním se viceprezident newyorské burzy Richard Whitney vypravil mezi makléře a utratil něco mezi dvaceti až třiceti miliony dolarů za podíly znehodnocené předchozími masovými výprodeji. Po rekordním mezidenním propadu, kdy během pouhých dvou hodin klesly ceny hlavních titulů o dosud nevídaných jedenáct procent, skončilo celodenní obchodování "pouze" s dvouprocentním propadem. Jen o pět dní později, v "Černý čtvrtek" 29. října 1929, převzal štafetu John D. Rockefeller: "V dobré víře, že naše země se těší znamenité kondici a že nic v našem hospodářském životě nenasvědčuje, že by mělo dojít k devalvaci hodnot, které se na akciových trzích ustavily v průběhu minulého týdne, já a můj syn již několik dní nakupujeme obyčejné solidní akcie (sound common stocks)." Nakonec se však tyto i veškeré další podobné pokusy o masové výkupy bezcenných podílů za účelem uklidnění stále bezradnějších investorů míjejí účinkem. Během následujících týdnů se burza dál propadá a do 13. listopadu 1929 poklesne úhrnný objem burzovních obchodů o celých třicet devět procent.

Rovněž pro přesvědčení Viktora Kotlána, že současná finanční krize nezpůsobí hlubokou recesi ve Spojených státech ani vážné otřesy v Evropě, lze najít paralelu v neblahých událostech předjímajících propuknutí Velké hospodářské krize. Ve slavném proslovu z 25. října 1929, tedy pouhý den po "Černém čtvrtku", prezident Herbert Hoover prohlásil, že "klíčové odvětví hospodářského života, jímž je produkce a distribuce zboží, vyrůstá ze zdravých a životaschopných kořenů." Do půl roku se desetitisíce Američanů ocitají na dlažbě a tisíce zejména drobných podniků vyhlašují úpadek, přičemž celkový objem průmyslové produkce se propadá téměř o deset procent. Na vrcholu hospodářské krize je bez práce celá jedna čtvrtina americké pracovní síly a hrubý národní produkt klesá na méně než dvě třetiny úrovně dosahované před rokem 1929.

Taktéž v Kotlánově tvrzení, že Ameriku nestihne podobně velká deprese jako ve třicátých letech, protože "dnešní podmínky jsou zásadně jiné", lze zaslechnout vzdálené ozvuky četných prohlášení národohospodářů, žurnalistů a zodpovědných politických činitelů z měsíců a let předcházejících zhroucení trhu s cennými papíry v říjnu a listopadu 1929. Tak se už někdy kolem roku 1927 John Maynard Keynes nechal slyšet, že "v dnešní době už nám nehrozí takové krize jako v minulosti". A námitky "několika osamocených škarohlídů", že se "opájíme bláhovými iluzemi o trvalé prosperitě", zavrhl prezident newyorské burzy E. H. H. Simmons v lednu 1928 jako neopodstatněné. Nesporný vrchol v sérii chvalozpěvů na adresu "přetrvávajících dobrých vyhlídek americké ekonomiky" pak představuje Zpráva o stavu Unie, přednesená před americkými zákonodárci prezidentem Calvinem Coolidgem 4. prosince 1928: "Dějiny Spojených států nepamatují, aby Kongresu, který se shromáždil za účelem posouzení stavu Unie, byla předložena tak potěšující zpráva jako tomu stávajícímu. Domácí scéně vévodí mír a blahobyt, jakož i bezprecedentní hospodářská prosperita."

Pokud tedy hlavní ekonom České spořitelny ve světle posledních zpráv o "překvapivém" úbytku pracovních míst v americké ekonomice, o poklesu poptávky po nových domech o několik desítek procent a následném několikaprocentním propadu stavební výroby, jakož i navzdory přetrvávající nestabilitě ve finančním sektoru, dál nakupuje americké akcie, riskuje minimálně svou pověst prozíravého investora a dobré jméno svého zaměstnavatele. V horším případě pak dává v sázku svou kariéru a úspory nesčetných anonymních střadatelů. A pokud za současné "nepřehledné situace" do amerických podílů vkládá dokonce i své vlastní úspory, rovná se to holému nerozumu.

Výstrahou mu budiž neblahý příklad jistého investičního bankéře z Milwaukee, který se jen pár dní po "Černém čtvrtku" 1929 vrhl z okna své kanceláře a svým blízkým zanechal následující vzkaz: "Své tělo odkazuji vědě, má duše náleží Andrewovi W. Mellonovi a mé sympatie patří mým věřitelům." Můžeme jen doufat, že Viktora Kotlána takový truchlivý osud nepotká. Už proto, že mezi všemi těmi věčně optimistickými pozorovateli proměnlivých toků světového kapitálu působí relativně nejsympatičtějším dojmem.

A pokud jde o Andrewa W. Mellona, ministra financí v kabinetu prezidenta Herberta Hoovera, ten se "proslavil" následujícím výrokem: "Ve stávající situaci nespatřuji nic, co by vzbuzovalo obavy nebo zakládalo důvody k pesimismu... Zachovávám si pevnou víru, že zjara dojde opět k oživení a že v průběhu příštího roku naši zemi čeká trvalý vzestup." Tato památná slova zazněla v poslední den roku 1929, kdy stál americký národ na prahu nejhorší krize v celé své historii.

Abych neuzavíral svou úvahu o uhrančivém půvabu historických paralel takto pochmurně, dovolte mi skončit v poněkud odlehčeném tónu. Podle Marxovy notoricky známé teze se dějiny neopakují, a pokud ano, tak jednou jako tragédie a podruhé jako fraška. A stejně jako se Napoleon II. nemohl rovnat se svým historickým předobrazem Napoleonem I., má i Viktor Kotlán daleko k Andrewovi W. Mellonovi. Zbývá jen vyřešit dilema, která z oněch dvou událostí byla tragédií a která fraškou; zda černá série burzovních propadů z října a listopadu 1929, nebo o nic méně alarmující série výprodejů z ledna 2008.