22. 1. 2008
Čas od času oddálit konec dějin
Jak mnoho, nebo jak málo nám stačí k tomu, abychom si dokázali uspokojivě pojmenovat svět, ve kterém žijeme. Kdyby se někdo někdy odhodlal udělat přehled o počtu pojmů a jmen, se kterými si při pojmenovávání univerza v průměru vystačíme, asi bychom zjistili, že při své relativní civilizační dokonalosti stále uvažujeme velmi primitivně. Navíc se zdá, že období "konce dějin" k tomuto stavu přispívá spíše negativně. Místo toho, abychom pojmenovávali současnost, čím dál častěji se k ní obracíme zády a hledáme pojmenování v minulosti. Metodou zjištění poločasu rozpadu uhlíku jsme sice schopni určit stáří relikvie, ale z hlediska vypořádání se se současností je to vymoženost zcela nepoužitelná. |
Jeden unikátní obecný problém?
Mnoha lidmi prohlédnete a nezanechají ve vás žádnou stopu. Zároveň si můžete být jisti, že nemůžete zanechat žádnou stopu vy v nich. Jsou průtokovými ohřívači dočasně přisvojených vzorců myšlení, které svými fyziologickými pochody udržují při životě a v "prime time" dějin. Jsou mobilními lapači intelektuálního prachu, který se k nim dostane přefiltrován mediálním sítem. Z něho mentálně žijí a regulují ho podle vůle a schopnosti vstřebávat nové informace. Nové informace zasazují do svých přisvojených, ulpěvších, ale nikdy i dost tvrdě naučených nebo vštípených kánonů chápání všech souvislostí, do kterých jsou někdy k neštěstí jich samých zapleteni. Přirozené a ne úplně vždy vrozené lidství si na každém nárokuje určitý podíl sebeuvědomění, což přivádí mnoho lidí ke snaze najít řešení pro svůj podíl na existenci. Nacházejí ho všude možně, ve věcech, vztazích a bytostech, které vibrují a reagují zhruba stejně na podněty, které jsou pro obě strany nějak substanciální a bytostné. To, co hledají, jsou mediátory sdíleného přístupu k myšlení. Mediátory sdíleného přístupu k myšlení jsou snad vůbec nejžádanější iluzorní komoditou na trhu a jejich šíření je podporováno masami. Úspěšnost jednotlivých mediátorů je možné vyčíst nejlépe ze sledovanosti televizních pořadů, poslechovosti rádií, čtenosti tiskovin a návštěvnosti internetových serverů. Myšlení je v zájmu uspokojení širokých mas sváděno do nemnoha kanálů, do jejichž pomalého mělkého toku se každý může ponořit a nechat se v polobdělém stavu unášet v nekonečném kruhu. A kdo se utopí, vyhrál. Skutečně, řada lidí považuje myšlení za něco, co se dá vyčíst ze vzdělávacího manuálu ohraničeného lety života strávenými ve školních ústavech a co je následně pouze přikrmováno v existujícím rozměru a dosahu. Myšlení jako technikálie života lidského. Jenže myšlení není technická pomůcka, ani pokud je ve své řemeslnosti virtuózně zvládnutá. Myšlení je vzpoura. Naučit se opakovat je schopno zvíře a v opakování se spočívá živočišné ukotvení lidské existence v přírodě. Rituál a mýtus jsou projevy tohoto ukotvení člověka v živočišné podmíněnosti a zároveň nejjednodušší úrovní seberealizace. Pouze prohlédnutí slupkou mýtu, jeho překonání, opuštění omezeného prostoru a proniknutí skrz jeho umělé hranice je myšlením v pravém slova smyslu. A to se děje velmi sporadicky, zvláště v době, která je i mnoha přemýšlivými lidmi považována za faktický konec dějin. Při nedostatku nejen metafyzických, ale jakýchkoliv nadosobních idejí, dochází k přehrabování se v dějinách, vyhledávání živořících a doposud ne úplně vyhaslých ideologií, osahávání jejich použitelnosti a konečně k jejich mediálnímu "rebrandingu". Pro ty, kdo chtějí kumulovat moc, je to pochopitelně daleko jednodušší než vytvářet nové životaschopné kulty. Recyklace myšlenek přitom nemá žádné opodstatnění ani dnes, protože každá doba přináší zcela nové historické a společenské situace, které vyžadují úplně nový intelektuální přístup, nikoliv nekonečné servírování myšlenkových konzerv, které třeba byly vzpourou proti mýtům v dobách svého zrodu, ale které už se dávno staly mýty každého dalšího "dneška". Každá vzpoura se časem stává tím, proti čemu se vzepřela, a konzervativní přístup je nebezpečný v tom, že se snaží tuto skutečnost obracet z nohou na hlavu. Jeho svůdnost pro masy spočívá v nutnosti vypořádat se s živočišnou omezeností lidského, osudovostí přijatou bez snahy o konfrontaci, zdánlivou daností toho, co bylo dobrovolně a bez revize přijato a se špatně chápanou "pokorou" před minulostí a tradicí. Mnoho lidí toto bere naprosto vážně a zakládání nových mýtů vyplývající z iracionálního založení člověka, při pociťované nutnosti takového počínání, obalují do rádoby intelektuálních a vědeckých klišé. Přijali jistou statickou roli a uvrhli sami sebe do myšlenkového vězení. Jedná se jistě o svobodnou volbu, pokud by se však týkala pouze jich samotných. Svou subordinaci vůči mýtickému řádu však často berou jako evangelium, které je třeba šířit. Někdy stačí příznivá konstelace podmínek k tomu, aby se jim dařilo vytvářet a rozsévat nové mediátory myšlení. Jeden z mnoha konkrétních problémů
Následující příklad není jistě nijak významný, jako spíše typický. Typický tím, že společnost přijme nějaký vzorec myšlení, který není opodstatněn svou platností, nýbrž vytváří svou platnost způsobem svého šíření. Český prezident ve svém novoročním projevu pronesl následující větu:
"Co jiného naznačuje obrovský nárůst hypoték, než víru v dnešek, a hlavně v budoucnost?"
Na první pohled banální, ale ve skutečnosti pozoruhodný výrok. V dnešní, zcela specifické "nenásilné" společnosti, ve které je násilí odváděno mnoha různými kompenzáty a kde pro většinu lidí nehrozí žádné nebezpečí v podobě společenských otřesů ohrožujících hmotnou existenci, a která se proto rozvíjí směrem materiálním, jenž příliš nezohledňuje rizika společenského konfliktu, je množství hypoték dosaženo tím, že jsou do ní lidé tlačeni situací, ve které jsou. Často je to situace jinak existenčně bezvýchodná, pokud chce člověk změnit svou sociální situaci (kterou si nevybral, nýbrž do které je vsazen) a nemá k dispozici potřebnou hotovost, což je jistě hodně hrubá většina. Kde ale v tomto faktu hledat jakási nadosobní rezidua, které by bylo možno vykládat se "státnickou moudrostí" jako důkazy společenského rozkvětu? Nikde, jedná se o prostou recyklaci "běžného" (historicky nerevidovaného) přístupu k analýze faktu "růst hypoték = rostoucí životní úroveň". Ve skutečnosti je to ale otázka šíře intelektuálního přístupu. Jinými slovy, vykládat si příčinu tohoto - celospolečensky ekonomicky jistě pozitivního - faktoru v této vnitřní společenské a mezinárodní situaci nikoliv jako "důvěru lidí v dnešek a budoucnost" je podobné jako odůvodňovat zastavování cenností důvěrou v zastavárnu. Pikantní je také srovnání s tím, kterak vynucená účast společnosti na masových totalitních svátcích měla deklarovat to samé, co nárůst hypoték, tedy důvěru v dnešek a budoucnost zejména... Zastavovat svůj vlastní lidský produktivní potenciál za možnost okamžitého zvýšení životní úrovně je vývojový rezultát ekonomizující se společnosti a zároveň je to národohospodářský mechanismus, kterým stát dokáže vcelku spolehlivě připoutat "nevolníky k půdě". To je samozřejmě nadnesené, ale národohospodářký efekt vyžaduje stabilní a stabilizivovanou přítomnost jedinců v jeho ekonomickém prostoru. Je to zároveň mechanismus, který je vysoce symbiotický s touhou "poklidit" svou existenci co možná nejjednodušším způsobem. Přijmout roli, ať už je sebeubožejší, je často považováno za vítězství. Prezident, který má na Národohospodářské fakultě VŠE svůj seminář o ekonomickém myšlení, to nazývá důvěrou v budoucnost. Já se dobrovolně neomezuji na ekonomické myšlení, a tak tomu říkám politicko ekonomický rituál civilizované společnosti, který milionovou lidskou hmotu udržuje pohromadě lépe než kulturní kořeny. To, co bylo dříve zajišťováno kulturně náboženskou vývojovou sebemanipulací, to je dnes nahrazeno materiálně byrokratickou manipulací s jistou mírou obecné vůle. Jakou roli v tom ale hraje důvěra ve společnost, to snad ví jedině pan profesor vyučující "myšlení"... Čas od časuTakových "malicherných" a zcela jednoznačných příkladů je celá řada, najít se dají téměř v každém vydání novin nebo publicistickém televizním či rozhlasovém pořadu. Pro svou mnohost a četnost už pomalu nestojí za to se jimi nějak podrobně zabývat, i když pokud se do toho někdo čas od času pustí, jako nedávno třeba Jakub Rolčík, vždy je to velmi užitečné. Jedině tak lze asi zabránit tomu, aby skutečný konec dějin, způsobený vítězstvím zvířátka v člověku, opravdu nastal.
|