Romská rodina vzorem pro „nás“ Čechy?

Prvním tématem, které nejdříve Čunek a posléze média rozvířili, je základní otázka, zda je dobře nebo špatně, vyznačuje-li se romská rodina velkou soudržností a solidaritou.

Běžná romská „rodina“ má cca 300 členů, počítaje v to i velmi vzdálené příbuzné, kdy bratranci bývají označování za „bratry“ a vzdálení prastrýci z x-tého kolene za „strejdy“. Zažil jsem to i na jednom koncertě Věry Bílé a skupiny Kale, kde jedna z divaček (stejně jako i několik jejích kamarádek) brzy zjistila, že Věra Bílá je vlastně i její teta (a byla na to patřičně hrdá).

Romská rodina (podobně jako třeba muslimská a jiné tradiční, resp. „konzervativní“, společnosti) je opravdu velmi soudržná a velmi solidární. Přijde-li za vámi byť i velmi vzdálený příbuzný, nemůžete si dovolit jej odmítnout – pozornosti doporučuji např. zajímavý rozhovor s Vojtou Lavičkou . Zmiňovaná solidarita některým slabým členům rodiny, např. závislým na heroinu nebo pervitinu (na Praze 4, kde žiji a kde jsem pracoval, je cca 200 Romů závislých na heroinu, ještě těžší je situace na Žižkově a v Karlíně), skutečně často i velmi dlouho brání „padnout až na dno“, což ztěžuje dosažení bodu, odkud se lze konečně odrazit a začít „bojovat“. I mezi Romy etablovanými ve veřejném životě však zaznívají hlasy, které vyzývají k převzetí odpovědnosti, za všechny zmiňme rapera Radka „Gipsy.cz“ Bangu.

V otázkách rodinných jsem dost konzervativní, a proto romské rodiny obdivuji a vážím si jich. Přes dílčí negativa (drogové závislosti, domácí násilí, alkoholismus, gamblerství apod., kdy rodina ohroženou osobu vždy „udrží“ a toleruje třeba i drobné krádeže, nejsou-li peníze na drogy, alkohol či automaty) by nám všem romská rodina mohla být vzorem.

Žiji v  Nuslích, kde je Romů opravdu hodně, a mám zde i oblíbenou restauraci nižší cenové kategorie, kde lze potkat bezdomovce či nezaměstnaného, stejně jako dělníka, studenta, režiséra, šachistu, psycholožku či programátora, ale i celou romskou rodinu nebo třeba vysokoškolského profesora hebrejštiny. Když přijdou „Romáci“, je jich min. 10, a občas i 20 – manžel s manželkou, dědeček s babičkou, kolem nich se popelí děti, mezi nimi se motá a běhá pes a většinou přijdou i „mladí“ – ti ale chodí spíše na „pánské jízdy“, tedy zvláště ti, kteří ještě nezaložili rodinu. Někdy je zábavné pozorovat, jak u jednoho stolu sedí 8 Romů, u druhého 4 anarchisti/punkeři, a u juke-boxu tři „ostří hoši“ s vyholenými hlavami, kteří tam sázejí jednoho Landu za druhým, a jsou rozpačití, když se Romáci pohupují do rytmu nebo dokonce začnou tancovat.

Každá knajpa má svá pravidla, a proto se mi moc líbilo, jak štamgasti usměrnili do patřičných mezí jednoho arogantního mladíka, který obviňoval důchodce tmavší pleti, že ho chce u výčepu předběhnout. Tři ze stálých hostů se do něj okamžitě pustili: 1) pán je tady doma, 2) nevíš nic o úctě ke stáří? a 3) jseš tu novej, zatímco pán je štamgast, tady platí i nepsaná pravidla. Hoch z toho byl poněkud vykolejený, a na bar pak raději chodil s dalšími dvěma kamarády, aby ho Litevec, Slovák a Čech v metalovém triku a s několika jizvami na tváři i na rukou náhodou neumravnili důraznějšími prostředky. Sociální kontrola a dodržování norem „tohle se nedělá“ je účinným nástrojem udržená stability a morálky ve společnosti, bez ohledu na věk, pohlaví nebo barvu pleti. Stejně tak jsme ale usměrnili jednoho Roma, když chtěl profackovat vzpurnou manželku („Slyšíš pána? To se nedělá, dědku starej bláznivej!“).

Romové zneužívají dávky a Češi kradou jako straky – nebo je to jinak?

Bylo by dobré zamyslet se nad tím, kolik toho nakradli Češi (resp. „bílí“), a kolik Romové. V zemi, kde zdomácněla úsloví „ze státního krev neteče“ a „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“, bych se velmi divil, kdybychom trochu toho másla nenašli i na vlastní hlavě. Vzpomeňme si jenom, kdy jsme si naposledy odnesli z práce papír do tiskárny, kolik hodin jsme protelefonovali s kamarády, rodinou a při vyřizování soukromých věcí, kolik hodin jsme strávili na nákupech a kolik hodin týdně místo práce surfujeme na internetu, žvaníme na různých internetových fórech, stahujeme si pornografii nebo hrajeme karty.

Řada lidí si z „jezeďáckého“ vykrmila prase nebo i býka, o slepicích nemluvě, znám železničáře, u něhož doma si připadáte spíše jako v muzeu českých drah, od WC až po záclonky, řada lidí vedle „hákování“ na stavbě stihla postavit i vlastní rodinný domek (zatímco omítka ve škole viděla vápno z hodně veliké dálky a ošizený beton lze drolit prsty) a nejeden domek má základy a plot z nakradených dlažebních kostek (v Plzni takhle zmizel celý chodník, který pak muselo město nahradit zámkovou dlažbou).

Vzpomínám, jak se můj trenér zápasu chlubil roztržkou se svým mistrem ve Škodovce, kterému jednou umyl hlavu s tím, že kdyby někdo přijel k jeho chatě s magnetem, zůstane tam jenom záchodová mísa, a to jen proto, že je porcelánová. V bazarech kolem Škodovky najdete perfektní výběr šuplér, vrtaček, rozbrušovaček i soustruh na dřevo, o drobném nářadí nemluvě (šupléry doporučuji, vrtačky nikoliv – jsou už „vyklepané“ a mají opotřebovaná ložiska). Otec zase nostalgicky vzpomíná na prvomájové průvody, kdy škodovákům jako tyče k transparentům sloužily zásadně měděné tyče a jednou se na alegorickému vozu podařilo z fabriky vyvézt celý soustruh. Vtip o chlapíkovi, který si každý den odvážel domů kolečko pilin, až vrátnému po čtyřicátém kolečku konečně došlo (piliny pečlivě prohledával), že dělník se ráno vrací bez kolečka, je myslím dostatečně známý. Sám jsem řešil kauzu, kdy řidič se závozníkem a pekařem-komplicem z jedné pekárny odvezli do výkupu desítky (ve skutečnosti stovky až tisíce) euro-palet a odhaleni byli až při kontrole účetnictví a při srovnání reálného stavu palet na skladě.

Velmi mě též pobavil jeden soudce přednášející trestní právo, který nám na příkladu obyvatel své rodné vesnice, „které nikdo neřekl jinak než Kradlov“, vysvětloval rozdíl mezi spolupachatelstvím a hromadným trestným činem: „Na návsi složili hromadu žulových bloků, že se opraví chodník. Do rána to lidi rozkradli, a než se to prošetřilo, už to měli zazděné v základech, v garážích, v plotech. Jelikož se spolu nedomluvili, a kradli každý sám za sebe, je to hromadný trestný čin. Kdyby se ale domluvili, a třeba si rozdělili role (jeden nakládá, druhý odváží a třetí hlídá), bylo by to spolupachatelství, každý by odpovídal za celkovou výši škody, dostal by se do vyšší sazby a náhradu by bylo možno požadovat po každém z nich. Protože ale každý kradl sám na sebe, odpovídal jen za to, co si skutečně sám odnesl. Protože na národní vejbor to bylo opravdu už trochu moc, vyšetřilo se to a půlka vesnice musela žulu vysekávat ze zdí a z podlah.“

No – takže až budeme nadávat na „Cikány, co kradou“, zameťme si nejdřív před vlastním prahem.

Romové zneužívají sociální systém.
Češi berou podporu, chodí na melouchy a jezdí do Německa.

Zaujal mě povrchní argument, že Romové nepracují a jenom berou sociální dávky. Ono to totiž není pravda, nebo jen zčásti. Že jsou Romové závislí na sociálních dávkách, o tom žádná pochybnost není – stejně jako nejchudších 10% české populace, matky samoživitelky, dělnice nebo důchodci nemající na nájem. Je však rozšířeným omylem a mýtem, že Romové nepracují. Min. 50% z těch, kteří jsou evidování na úřadu práce, totiž pracují, ale „na černo“, bez smlouvy, bez daní, ale také bez jakékoliv ochrany. Pokud zajdu do výše zmíněné knajpy ve dne, potkám zpravidla pouze prarodiče s malými dětmi, mladí ale přes den pracují (na stavbě, v restauraci, v úklidové firmě, na brigádách) a znám vlastně jen děcka a prarodiče (kteří umožňují mladým sladit práci a rodinu a kteří díky soudržnosti a solidaritě romské rodiny mladým ochotně pomáhají s hlídáním a výchovou dětí:-).

Zapojení Romů do normálního pracovního procesu je velmi obtížné, neboť pokud berou dávky a zároveň na černo pracují, dosáhne jejich příjem až 15.000,- Kč měsíčně. Kdyby už je někdo byl ochoten trvale zaměstnat, bude za něj muset platit zdravotní, důchodové a sociální pojištění, ochranné pomůcky, dovolenou a ještě je nemůže ze dne na den propustit nebo mu část práce nezaplatit. Legální pracovní poměr se tak nevyplatí ani zaměstnavateli, ani Romovi, který by měl najednou místo 15.000 nejvýš 7.000,- Kč „čistého“, a proto jde raději do i rizikového „melouchu“.

V podobné situaci jsou i bezdomovci, kdy někteří „v sezóně“ pracují na stavbách a mohou si dovolit bydlet na ubytovně, přes zimu se pak ohřívají na nádraží nebo po celý den studují systém veřejné hromadné osobní dopravy v integrovaném multimodálním systému pražské MHD. V Plzni jsem se zase na jedné z brigád setkal s bezdomovcem, který přes léto uklízel klece v cirkuse, a přes zimu bydlel ve stanu za městem, ohříval se u ohýnku a obcházel různé brigády. Jiný bezdomovec, se kterým jsem pracoval v pekárně, to měl zařízeno ještě lépe – přes noc chodil na noční, kdy v pekárně je jídla i tepla přebytek, a přes den pospával na nádraží.

A do třetice všeho dobrého i zlého: Vzpomínám si, jak jsem na obecním úřadě chodil kouřit za roh, aby mě neviděl tajemník (nekuřák). Zde mě oslovil jakýsi potlučený hoch, zda nemám cigaretu, příp. zda nemám drobné nebo stravenku na jídlo, eventuálně zda dokonce nevím o nějaké práci. K jeho mírnému šoku jsem ho odvedl do radnice na oddělení přestupků, posadil ho na nepohodlnou omyvatelnou židli (aby tam občané dlouho neseděli, a židle šla utřít dezinfekcí – přestupci/kyně nejsou až na výjimky žádná elita národa, po stránce sociální i hygienické). Pak jsem mu vytisknul pětistránkový seznam pracovních a studentských agentur a dále seznam center a kontaktů pro osoby bez přístřeší, který jsem si pro podobné účely (i pro své kolegyně) sestavil. (Seznam jsem dával i všem mladistvým, když jsem jim ukládal pokutu – aby věděli, kde si na pokutu mohou vydělat, a aby příště raději pracovali a ne kradli kryty na kola, fernet či odstavené bicykly, když je to nakonec vyjde dráž, a ještě mají záznam na odd. přestupků a na OSPODu; podobně mi seznam pomohl, když jsem pro jednoho Etiopana v půl páté odpoledne sháněl ubytování poté, co ho manželka vyhodila na ulici, protože ji bil.)

Studentské agentury a zprostředkovatelny práce jsou vůbec velmi šikovné: Nemohou si dovolit kohokoliv diskriminovat, a prakticky každý, kdo má občanku a nekrade, tam získá práci. (Jediná diskriminace panuje dle pohlaví – samy firmy si určují, co je „pro muže“, a co „pro ženy“ – doporučuji prohlédnout si nabídky některých agentur – M/Ž/unisex – zejména nabídky, které fyzicky na papíře ve zprostředkovatelnách vyvěšují). Tzn. i Rom, žena na mateřské, student nebo bezdomovec, tak má-li OP, dostane prakticky ihned práci. Udrží si pracovní návyky a získá i řadu sociálních kontaktů (takto jsem prostřídal pekárny, vykopávky, stěhováky, stavby a výkopové práce, supermarket, samoobsluhu a řadu dalších – od brigád v řádu dnů až po roční angažmá v Plzeňském pivovaru, které bylo z pochopitelných důvodů brigádou jednoznačně nejpříjemnější).

Abychom se ale vrátili k Čechům, velkým to „strakám, podvodníkům a vyčůránkům“. Pokud někoho nadzvedlo ze židle, že Romové berou dávky, a ještě chodí na melouchy, tak početně je určitě převyšují Češi, kteří i na marodce melouchaří nebo sedí v hospodě, nebo se nechají evidovat na úřadu práce, a přitom normálně, na černo samozřejmě, pracují nebo jezdí vydělávat do Německa. Manžel mé známé pracuje v hotelu za 60.000,- Kč, „oficiální“ plat má ale 8.000,- Kč – sice to pozná, až bude v důchodu, ale jemu i zaměstnavateli to vyhovuje. Až bude zdanění takové, že třetinu svého platu nebude (stejně jako já, který musí) odevzdávat státu, bude možná o něco poctivější. Jiný můj známý zase zvládnul fingovat půlroční potíže s ledvinami, protože se mu nechtělo do práce. A příklad nebetyčné drzosti, který jsme na obecním úřadu řešili: Řidič MHD dostal od řidiče osobního auta facku, hbitě si nechal přivolat záchranku a nechal si vystavit potvrzení na oděrku na rtu. Druhý den přišel na to, že ho bolí za krkem a nechal si napsat i podvrknutí krční páteře (velmi oblíbené a často používané – nejde prakticky vyvrátit). Rok (!) pak byl na marodce, závazné potvrzení o podvrknutí od závodní lékařky navíc získal při jedné z návštěv lékaře až po půl roce (!) – tvrdil však, že pochází z onoho úrazu. Rok se tedy flákal, a ještě dostane bolestné, přičemž pobíral plný plat, neboť šlo o pracovní úraz. Pojišťovna navíc následně žádá regres po pachateli. Samozřejmě že jsem neshromáždil dostatek důkazů a přetrvávaly určité pochybnosti o faktu napadení, už vzhledem k nevěrohodnému postupu údajného poškozeného. Dle zásady „in dubio pro reo“ jsem tedy řízení zastavil, a dva měsíce poté opravdu přišla žádost od pojišťovny na sdělení výsledku řízení. Pojišťovna bude muset obtěžovat spíše závodní lékařku, nikoliv horkokrevného řidiče, který drzému autobusákovi na nejbližší zastávce „jednu vlepil“ poté, co mu autobus nedal přednost a s manželkou málem nabourali.

K věci – pominu takové argumenty jako že Romové nevytunelovali žádnou banku, nerozkradli a spekulativně nezlikvidovali desítky a stovky fungujících podniků, nebo že „nekradou ve velkém“. Výše uvedený nástin vlastních hříchů a vyčůranosti by mohl stačit. Upozorním závěrem ještě na jednu skutečnost, která se týká i oné „příliš soudržné“ romské rodiny: Viděli jste někdy v domově důchodců Roma?! Ne, protože nepostarat se o své prarodiče by byla pro každou romskou rodinu nesmírná ostuda. My se nestydíme, a proto důchodový systém vesele dojíme a vysáváme. Na rozdíl od Romů, kteří nám miliony za domovy důchodců, zařízení pro přestárlé, LDNky, hospicy, nemocnice atd. šetří. Sečtěme, kolik toho Romové „nakradou“ na dávkách v mládí, a kolik nám na druhé straně ušetří ve stáří. Porovnejme i počet/procento „bílých“ přestárlých (kterých bude stále více), a celkové procento Romů v české populaci. Přemýšlejme nad tím. Prosím.

Rasismus českých starostů a pravda o xenofobii na českých radnicích

Romové, rasismus a úřední či politická neschopnost jsou lákavými mediálními tématy a zaručeným trhákem titulních stran novin seriózních i bulvárních. Nadávání na Romy zvyšuje prodejnost tisku, a ve spojení se známou tváří je zaručeným sólokaprem pro každého novináře. Aby ne, když min. 70% populace Romy nesnáší a nadává na ně, a když většina občanů nesnáší úřady, úředníky a politiky. Podobně se tomu stalo i v případě pana Čunka – noviny se hyenisticky chytily tématu dětsky naivních, nesamostatných a nezodpovědných Romů v chátrajícím domu pro chudinu ve Vsetíně, a udělaly Jiřímu Čunkovi neplacenou reklamu odvádějící pozornost od jeho jiných afér (Čunek i lidovci musejí Mladé frontě Dnes, Lidovým novinám, Právu a veřejnoprávní i soukromým televizím líbat ruce). Líbat ruce by však panu Čunkovi měli i samotní Romové – na Praze 4 je v pořadníku na sociální bydlení více jak 50 rodin, ročně se přidělují byty dva. Čunek až na výjimku některých vystěhovaných (do sousedních obcí) přidělil najednou luxusní bydlení desítkám rodin, a to těm nejvíce znevýhodněným a nejvíce sociálním vyloučením ohroženým.

Jelikož mám osobní zkušenost s neprofesionalitou některých novinářů (MČ Praha 4 se proslavila nejen svými stavebními řízeními, ale i v přestupkové kauze, kterou zveřejnila Večerní Praha pod titulkem „Pomoc od úředníků? Zapomeňte!“ – všichni máme kopii na čestném místě v kanceláři), mám zkušenost s tím, jak se liší mediální „realita“ od skutečnosti, zvláště na komunální úrovni.

Upozorňuji na skutečnost, že v české republice je více jak 64000 obecních zastupitelů. Měst a obcí je u nás cca 6250, minimální počet zastupitelů obce vyžadovaný zákonem o obcích je 5 (resp. 5, 7, 11, 15, 25, 35, 55 až 70, dle velikosti obce/města, srovnej § 67 a 68 obecního zřízení, resp. i § 48 zákona o hl.m.Praze, příp. ještě § 31 zákona o krajích). Ze zmíněných 64000 komunálních politiků 3, slovy tři, zastupitelé prosluli jako populisté, xenofobové a „cikánobijci“.

Všichni jsme byli podrobně seznámeni se senátorkou Lianou Janáčkovou, předsedou KDU-ČSL Jiřím Čunkem nebo naposledy s brněnským zastupitelem za ODS Paulczyňským. Pokud většina populace nemá ráda Romy, je více než logické, že podobné názory zazní i ze strany některých komunálních politiků. Stejně jako např. ze strany hasičů, policistů, zdravotních sester, psychologů, právníků, horníků nebo veterinářů. Přesto slyšíme pouze o politicích, kteří jsou na žebříčcích respektu k různým profesím daleko daleko za lékaři, vědci a vysokoškolskými pedagogy. (Z právnické fakulty pamatuji řadu příkladů mužského šovinizmu i rasismu – jedna z kapacit soudila, že žena nikdy neměla dostat právo být soudkyní, jiný významný představitel fakulty zastával názor, že ženy nemají na právnické fakultě co pohledávat, jiný měl zákaz ústního zkoušení, protože osahával studentky, a jiná věhlasná kapacita zůstala alespoň u špičkování studentek a pronášení vtipů o ženách, blondýnách, Cikánech a Pražácích.)

Takže proč ten zájem o politiky? A všimněme si, že zájem pouze negativní. Denní tisk sleduji poměrně pozorně, zvláště co se měst a obcí týče, a nikde jsem se zatím nedočetl o úspěších města Český Krumlov, kde s většinovou populací v naprosté shodě žije i ten malý zbytek původních českých Romů, které jsme v rámci konečného řešení židovské a romské otázky nestihli vyvraždit. Nečetl jsem nic ani o jižní Moravě. Nečetl jsem (až na světlou výjimku Respektu) nic o starostce města Kostelec nad Orlicí Ivaně Červinkové, která má v obci s počtem 6304 obyvatel, z toho v produktivním věku 3864, hned tři „bezpečností rizika“ – „pasťák“, silnou romskou minoritu a ještě azylové středisko pro cizince. Přesto vše dokáže perfektně zvládat a ještě stíhá předávat své zkušenosti dalším městům a obcím díky svému působení předsedkyně Pracovní skupiny pro problematiku sociálního začleňování Předsednictva Svazu měst a obcí ČR (SMO ČR).

Stejně tak jsem v tisku nezaznamenal nic o úspěších Radky Soukupové z Prahy 11, předsedkyně Sociální komise Předsednictva SMO ČR nebo nic o Jiřím Němcovi, starostovi Třebechovic pod Orebem z Pracovní skupiny pro financování sociálních služeb SMO ČR nebo o starostovi Chban Josefu Zajícovi z Komise pro zdravotně postižené občany SMO ČR. Nedočetl jsem se ani o nebývalé vstřícnosti Městské části Praha 14 (Černý most), která zde nízkoprahovému centru o.s. Jahoda poskytla za symbolický nájem budovu bývalé školky – město poskytlo nemovitost, a sdružení zase získalo granty a sponzorské dary na kompletní rekonstrukci jí pronajaté obecní nemovitosti. Je zde prostor pro rodiče s malými dětmi (Jahůdka), prostor pro děti školou povinné (Jahoda) i prostor pro puberťáky (Džagoda). Sdružení úzce spolupracuje s odd. péče o děti (OSPOD), jehož kvalifikovanou práci doplňuje osobním přístupem a nabídkou volnočasových aktivit včetně doučování, nemají-li rodiče čas nebo pochází-li dítě ze znevýhodněného či nepodnětného prostředí (bylo mi ctí doučovat zde angličtinu, češtinu a matematiku jednoho bystrého a moc šikovného klučinu, jehož strejdou je – jak jinak – mj. i Radek Banga).

Na „vyšší úrovni“ obce jednají např. se zástupci a zástupkyněmi MPSV ČR, vlády, ostatních ministerstev, ale i s neziskovými organizacemi. Naposledy se SMO ČR účastnil např. Mezinárodní konference v Brně k evropskému roku rovných příležitostí, konkrétně „Multi-kulti“ sekce, kde vystupovali mj. Džamila Stehlíková, Vojta Lavička ze skupiny Gipsy.cz, PhDr. Jana Horváthová z Muzea romské kultury v Brně, Mgr. Jiří Hromada, poradce ministryně Stehlíkové, Mgr. Pavel Košák z Člověka v tísni, o.p.s., Ing. Radka Soukupová z Rady vlády pro záležitosti Romské komunity, a další. Nejvíce pozornosti poutalo spuštění projektu Agentury pro odstraňování sociálního vyloučení v romských lokalitách, která má obcím pomoci při řešení problému existujících i vznikajících romských ghett. Obecní i krajské samosprávy se předhánějí v tom, kdo by měl být vybranou lokalitou v rámci pilotního projektu agentury, kdy dlouhou řadu obcí i krajských samospráv musí agentura bohužel zatím odmítat. Velmi otevřeně se zde vyjadřoval i pan Vojta Lavička, který zaujal neotřelými a originálními názory, vybočujícími z obvyklých „politicky korektních“ řečí a frází – kromě jiného nás upozornil, že Romové často nevědí, „co se po nich chce“, stejně jako většinová společnost jen málokdy rozumí specifikům romské rodiny a romské kultury, hodnotového žebříčku a romské historie. Pan Lavička následně přijal i nabídku členství v pracovní skupině SMO ČR pro sociální začleňování. Přínosem konference pro obce bylo získání informací, kontaktů a přehledu o nabídce na „trhu“ neziskových organizací i veřejného sektoru v oblasti rovnosti příležitostí, sociálních služeb a aktivit směřujících k  sociálním začleňování občanů, kteří se ocitli na okraji společnosti, resp. na okraji zájmu státu i společnosti.

Závěrem omluva za vyústění mého článku – ale když nás nikdo nepochválí, musíme se pochválit sami. A doufám, že se mi podaří alespoň v několika málo případech trochu změnit pohled na Romy, na obecní politiky a političky i na činnost obcí samotných. Města i obce se opravdově snaží, novináři a novinářky však z výše nastíněných důvodů zveřejňují pouze to, co čtenáře zaujme, nikoliv to, jak je to ve skutečnosti, tedy že mnoho věcí se podařilo na komunální úrovni prosadit, zafinancovat, postavit a podpořit záštitou, poskytnutím prostor nebo přímo finančně a personálně.

Tentokrát nebude žádný seznam literatury, ale doporučuji alespoň časopis Psychologie Dnes, č. 5/2004 a jeho Téma „Romové jsou jiní a jiní zůstanou“. Veškeré informace k tématu určitě ráda poskytne i PhDr. Jana Horváthová, zakladatelka a ředitelka Muzea romské kultury v Brně, která jako historička se „sloní pamětí“ a profesionální deformací, projevující se archivací každého dopisu nebo výstřižku, jistě každému ráda poradí nebo jej alespoň nasměruje ke zdrojům dalších informací.

Autor je právníkem legislativně-právního oddělení Kanceláře Svazu měst a obcí České republiky. Je členem Výboru pro slaďování rodinného a pracovního života, které vede Lucie Talmanová (ODS) a místopředsedou Výboru pro prevenci domácího násilí Rady vlády pro rovné příležitosti žen a mužů, kterou vede Džamila Stehlíková (SZ). V tomto kontextu je nutno posuzovat i jeho článek, neboť článek pojednává o jeho pracovní náplni a autor při zpracování tématu může mít konflikt zájmů.
V mimopracovním životě se autor zajímá i o sociální služby, prevenci kriminality, zajišťování veřejného pořádku, rovné příležitosti žen a mužů, problematiku domácího násilí, „genderové rozpočtování“ na komunální úrovni, obecně závazné vyhlášky obcí a také o situaci bezdomovců.

příklad konfliktu Romů s radnicí - "Slzy jsou Slaný" KAUZA BL