Můj denní rozvrh vypadá takto: Ráno vstanu, jdu do práce, podotýkám, že mám štěstí a odmalička se učím cizí jazyky, díky čemuž mám jednu z nejlépe placených prací, kterou lze v jednom z nejchudších regionů naší republiky vůbec sehnat, dostávám dvě stě korun na hodinu, což je osm euro.

Odpoledne jdu do školy a v noci bych měla studovat, abych vůbec věděla, o čem se ve škole přednáší. Můj rozvrh může být případně pozměněn tím, že jdu do práce odpoledne a do školy jdu dopoledne.

Mí spolužáci jsou na tom hůře. Mají práci za kterou dostávají v průměru čtyřicet korun na hodinu, což jsou necelé dvě Eura. Pracují tedy hlavně noční, aby měli příplatek deset až dvacet korun, což je necelé euro.

Za nájem zaplatíme v průměru dva tisíce, za jídlo není cifra o moc nižší a pak vám zbude pár set korun na školní potřeby, případně nyní navrhnuté hloupé poplatky u doktora, za léky.

Každý večer se modlím, ať neonemocním a nemusím do nemocnice, to bych si musela vybrat, buď nájem, nebo nemocniční postel.

Argument, že doma bych ty energie stejně spotřebovala, se mi zdá nesmyslný, když i když nejsme doma, energie platit musím.

A tak tedy jsem v patové situaci. Co si mám vybrat studovat, pracovat?

Ve škole jsou v šoku, že celý ročník, který by měl letos skládat závěrečné státní zkoušky ještě nezačal pracovat na diplomové práci, neboť nemáme peníze a pracujeme. Na Západě je běžné, že studenti posledního ročníku již nemají závěrečné ústní zkoušky, ale pouze obhajují diplomové práce, na co taky, vždyť už ty zkoušky jednou udělali.

Ležíme s migrénami doma, stáváme s neurotickými a děsíme se, že bychom náhodou chtěli porodit děti do takového světa.

Mlčíme, neboť jsme rezignovali na podstatu spokojeného života a možnosti podílet se na řízení státu, jehož jsme občany.

Mami, tati, děkuji Ti za demokracii, kterou jste nám vybojovali.