Intelligence in War čili Zpravodajské služby ve válce je zajisté titulem hodným autorovy novinářské minulosti: úderným a přitažlivým už z toho důvodu, že nejrůznější zpravodajské služby jsou posud -- přes veškeré rozpory jejich společenské recepce -- považovány dosti všeobecně za objekty hodné pozornosti. Jejich nimbus přirozeně zahrnuje napětí, tajemství, inteligenci a lstivost, ne-li fyzickou přitažlivost, zároveň použití nejmodernější techniky, ale především skrytý, jakoby nikomu neodpovědný vliv na život soudobé společnosti. Romantizující pojetí "agenta 007" se plně proplétá s nejrozmanitějšími, různě podepřenými teoriemi spiknutí; pověstné jsou například konspirační verze založené na nejasnostech okolo zavraždění bratrů Kennedyových. Není se čemu divit. Širokým působením v posledku občas iracionální logiky (viz iracionalita racionálních systémů) dochází k opětovnému vzestupu mýtu jakožto nepřehlédnutelného kulturně-společenského faktoru. Vznik nových vypravování a oprašování starších, případně technicistní obalení skutečných událostí vytváří bestsellery a kasovní trháky. Svou roli bezesporu sehrává to, co první domácí kronikář Kosmas nazývá "bájným vyprávěním starců" v moderním, nábožensky laděném extremismu, ale svou, také politickou úlohu má i ve společnostech, které již etapou modernizace prošly.

Mýtus vznikl jako předfilozofický jev, který usiloval o vysvětlení nevysvětlitelného. Vzestup (politických) náboženství založených na svérázné mytologii v údobí bezmála bojových hesel o efektivitě, flexibilitě a (post)modernosti proto stojí za zamyšlení. Nabízí se hypotéza, nakolik široké vrstvy nechtěně znovu ztrácejí kontakt s porozuměním komplikované realitě. Reakcí bývá laciný hedonismus, antiintelektualismus, všemožná agresivita a začasté pokus o určitou podobu bezhlavé, přímo hysterické participace na tom, co domněle udává tón, co je takříkajíc v kurzu. Takže braková, populární, ale i odborná literatura, na jejíž čtivost jsou však dnes, kdy patří "k dobrému vkusu" i složité vědecké problémy podat zábavně nebo alespoň poutavě, kladeny zvýšené nároky, s tématikou vojenství, terorismu či špionáže zpravidla naleznou širokou čtenářskou obec. Podobně jako se tomu stává u filmů, divadelních her či knih postihujících s různou seriózností oba světové konflikty či terorismus provázející soudobá střetnutí o energetické zdroje a kontrolu obchodních tras atp. Bývalý pedagog královské vojenské akademie v Sandhurstu Keegan při této příležitosti opakovaně zmiňuje vliv barvitých popisů Johna le Carré a Rudyarda Kiplinga. Nepřehlédnutelná je ostatně jakási "britskost" tvůrce. Ten přišel na svět roku 1934 a stylem poněkud evokuje "starou dobrou Anglii", která se notně ohlíží za imperiální slávou "nekorunované královny moří". Chvílemi také poněkud idealizuje postavy moderních dějin, jež mají zásluhu na uchování alespoň zdání velmocenského postavení Keeganovy rodné země (W. Churchill).

Zažíváme období, které by se s trochou nadsázky mohlo zvát "čtvrtou světovou válkou". Čelní představitelé či vůdcové, jak -- s přívlastkem "silný" -- začal být propagandisty zván George W. Bush, když americkou zahraniční politiku počala znevažovat obeznámenost s mírou státníkova širšího přehledu, užívají obraty připomínající stalinskou rétoriku o zostřujícím se boji s třídním nepřítelem. Namísto špionománie charakteristické pro (také československou) odrůdu údajného komunistického režimu takřka vlaje najmě západním veřejným prostorem varování před (nejčastěji islámskými) teroristy. Stále se vracejí propagandistické teze o "válce proti terorismu" a "ose zla". Třebaže dějepravec Keegan, jak známo, ve veřejných vystoupeních hojně kritizoval odpůrce Blairova rozhodnutí angažovat se po boku Spojených států amerických v Perském zálivu, tradiční zájmové oblasti Velké Británie, podobným úvahovým zkratkám se vyhýbá, případně je výslovně zpochybňuje.

Zpochybňuje, a to na různých místech, často tradovaný, ba démonizovaný vliv tajných operací na průběh bitev nebo výsledek konfliktů. Dosti diskutabilním způsobem kupříkladu relativizuje pronikavé úspěchy matematicky vzdělaných akademiků, kteří po narukování do britské armády vykonali ohromný kus práce při luštění komplikovaných záhad německých druhoválečných šifer, jež produkoval důmyslný mechanismus kódovacího stroje trefně pojmenovaného Enigma. Diskutabilním proto, neboť existuje nepřímá úměra mezi úspěšným dešifrováním zpráv o pohybu německých ponorkových sil a velikostí ztrát spojeneckých konvojů.

Rozsáhlá práce doplněná rozměrnou mapovou a obrazovou složkou sestává z případových studií epizod z dějin válečných střetnutí, přičemž se v jednotlivých kapitolách věnuje metodám a okolnostem získávání, zpracování či (ne)využití zpravodajských informací, pouze doplňkově. V rámci tohoto úhlu zpracování tématu sleduje též se zvláštním, a přirozeným zaujetím vliv technického pokroku na změny samotné koncepce rozvědné či kontrarozvědné práce, potažmo na vývoj střetnutí armád, protipartizánských akcí atd. Po napoleonské éře (k níž náleží také britské podněcování obyvatel Španělska k lidové válce, jejíž úspěšné vedení vneslo do mezinárodního slovníku termín "guerilla") se věnuje zápasu Severu proti Jihu, ve kterém sehrály průkopnickou roli telegraf a železnice. Nicméně zásadní část matérie věnuje relevantním událostem druhé světové války (bitvy o Krétu či Midway). V případě nelítostného zápasu o Atlantik, jak již bylo ostatně naznačeno, poněkud znevažuje úlohu britských dešifrátorů a přímočaře zdůrazňuje technologickou převahu spojenců nad německými ponorkáři. V této souvislosti hodnotí různé akce britských tajných služeb namířené proti německému Abwehru, z nichž je obvykle za nejvýraznější úspěch považována dezinformační kampaň MI5 z roku 1944 (jejím cílem bylo zamlžit načasování a místo provedení spojenecké invaze). Keegan však, třebaže jde o učebnicový příklad zdárné činnosti speciálních služeb, která zachránila tisíce lidských životů, nepřikládá záležitosti dostatečný význam. Nadto se v této souvislosti dopouští určitých nepřesností ohledně hierarchie a konkrétní práce inkriminované organizace a jejích agentů.

Pro čtenáře časopisu Obrana a strategie bude mít ovšem zřejmě největší hodnotu stať "Epilog: vojenské zpravodajství po roce 1945". Zajímavé jsou postřehy o globálním vlivu ambicí anglických politiků a jim podřízených tajných organizací na formování podvratných skupin v nacisty porobeném Starém kontinentu ("Evropu zapálit"). Vedle pasáží o protipartizánských akcích CIA ve Vietnamu se podrobněji rozebírá špionážní a subverzivní operace britských SAS a jiných podobných složek v průběhu boje o Falklandy s argentinskou juntou (1982). Nicméně Keegan se dopouští i v této souvislosti faktografických omylů. Chybou je například tvrzení, že rozhodnutí jihoamerické vojenské diktatury provést invazi na Malvíny padlo v březnu, těsně před zahájením operací. Dnes dostupné údaje ukazují něco jiného: v Buenos Aires se útok na území Britské koruny plánoval již od podzimu předchozího roku. K nesprávné domněnce zřejmě vedla skutečnost, že právě v inkriminovaném měsíci došlo k rozkrytí utajovaného útočného záměru.

Zajímavě, třebaže až přespříliš stručně rozebírá autor nástup obtížně napadnutelného nepřítele, celoplanetárního terorismu reprezentovaného poněkud "marketingovým" pojmem Al-Kajda. Síly, která nemá nouzi o finanční a intelektuální zdroje, a přitom nedisponuje územím svrchované moci.

Jednotlivé kapitoly, z nichž teprve závěrečná (strany 272 -- 317) uceleněji hodnotí význam vojenského zpravodajství, nejsou ryze monotematické. Jejich přesahovost, sympatická tendence k širším srovnáním, ale dalece překračuje podtitulem vymezený rámec. Nástin vysoce sofistikované činnosti v Bletchley Parku nechává například Keegan korelovat s rozvinutou rozvědkou nomádských Mongolů či kryptografií antického Říma. Bohužel již dříve zmíněná atraktivita titulu se také poněkud rozchází s obsahem textu: vedle popisů a případně analýzy činnosti rozvědky a kontrarozvědky v daném čase a prostoru občas výklad bazíruje na přílišných drobnostech průběhu bitev, popř. nadbytečně, takříkajíc manýrovitě zohledňuje technické parametry používané výzbroje atd. To vše pochopitelně na úkor prostoru pro avizované ústřední téma. V určitém smyslu slova slabší obsahovou zakotvenost knihy dobře, třebaže neúmyslně, vystihují dva zčásti odlišné podtituly na obalu a na titulu textu: Špionáž od napoleonských válek k boji proti Al-Kajdě a Pátrání po nepříteli od Napoleona k Al-Kajdě. Ke zvláštnostem Zpravodajských služeb ve válce bohužel rovněž patří fakt, že si autor velmi potrpí na ono pověstné "Kdyby..." Zkrátka přespříliš spekuluje, což většinou historiografická obec v lásce nemá. Ne vždy má pro své konstrukce dostatečnou oporu ve faktech, takřka účelově se dohaduje třeba o míře nebezpečnosti proslulých komunistických agentů, Burgesse a Philbyho.

Při hodnocení Zpravodajských služeb ve válce je vhodné vyslovit jednoznačné uznání překladateli Lubomíru Kotačkovi za kvalitně převedený, přístupný, ačkoli zkratkami a oborovou hantýrkou se hemžící text. Očividně se velmi pečlivě snažil o zdatné projití zajisté obtížnými úskalími původní matérie, v níž se nalézá značné množství pojmů českému čtenáři méně známých, leč také faktických, někdy u rutinovaného autora poněkud nezvyklých (anebo snad právě proto naopak nepřekvapivých) chyb. Z jejich četné řady, jichž si překladatel povšiml, čelí poznámkami, zmiňme dvojici nepřesností dotýkajících se střední Evropy (strana 256), když diskutabilně datuje okupaci českých zemí Třetí říší a vysloveně nesprávně vročuje anšlus Rakouska). Právě zmíněná pečlivost při české redakci značně navyšuje hodnotu Keeganova díla, třebaže rozhodně nejde o jeho nejlepší práci. Při jeho studiu je proto vhodná jistá obezřetnost, neboť tento souhrn studií o vojenství a vojenském zpravodajství, jakož i o některých formách terorismu trpí faktickými chybami a také problematickými interpretacemi. Tato tendence se pak stává patrnou zejména stran etapy moderních dějin.