...jednotný a společný boj má být organizován výhradně s cílem osvobození a na pouhé bázi plánu a ideje svobody. Vše ostatní bylo posteriorní a mělo být ponecháno na vůli do soukromé iniciativy, aby si formu národní svobody plnil ve svých snech a papírech obsahem, jejž by národu -- až zvítězí -- navrhl. Jistě že bylo lze už tehdy očekávat od osvědčených mudráků námitku, že svoboda, jakožto taková, je prázdný pojem. Na což lze odpovědět, ža tomu tak vždycky je na svobodě, ale ne v otroctví. Kdo za daných okolností nacistického panství nebyl schopen cítit takzavaně "prázdný" pojem svobody jako realitu konkrétně nejplnější, prostě jako nezbytný živel lidskosti, ten přece neměl v odboji co dělat, neboť v podstatě svobody nepotřeboval a nenanrodil se vůbec, aby kdy pochopil, co to je: byl to v nejlepším případě použivatel svobody, nikdy nemohl být jejím spolutvůrcem. Svoboda je skutečností "prázdnou" přesně tak, jako vzduch, jejž dýcháme: je vskutku prázdný všeho obsahu, a přec je tato "prázdnota" životní podmínkou a nutností. Ale vykládejte tohle někomu, kdo živou realitu svobody cítit schopen není a jemuž je svoboda "poznanou nutností": za války by byla svoboda záležela v poslušnosti německého zákona! Ideologické definiční floskule o svobodě, určené ve skutečnosti k tomu zašantročit ji a zničit, jsou mi od té chvíle blbé a odporné.

Václav Černý: Pláč koruny české, Atlantis, 3. vyd. 1992, str. 374 (zdůrazněné pasáže V. Černý)