O globalizácii ako o príčine krízy sociálneho štátu sa hovorí už nejaký čas. Vy ste však vo svojej prednáške naznačili, že týchto príčin je viacero.
Zásadní problém je v tom, že se v posledních zhruba dvou desetiletích dvacátého století protlo několik procesů, které působí do značné míry nezávisle na sobě, jako je například stárnutí populace, nebo flexibilizace trhu práce, nebo větší křehkost rodiny a domácností. Z každého z nich plynou závažné důsledky pro sociální stát. Stárnutí populace znamená větší výdaje na penze. Flexibilizace trhu práce znamená, že lidé pracují na neplnohodnotné úvazky a z toho nejsou schopni sociálně se pojistit na dobu nezaměstnanosti, na dobu závažnější nemoci apod. Větší křehkost rodiny znamená, že výrazně přibývá matek -- samoživitelek, což je zase velký sociální problém, protože většinou jsou na tom sociálně ještě hůře než domácnosti důchodců. Kdyby přišel jenom jeden nebo dva tyto procesy, vlády by si s tím věděly rady. Ale z různých stran přišly všechny, navíc proces globalizace všem vládám zužuje prostor, aby tomu procesu mohly účinně čelit. Každé vládě, ať si říká, že je levicová, středová nebo pravicová, dávají procesy globalizace nůž na krk a nařizují: vaše politika musí být velice jednoduchá. Musíte udělat daňové úlevy pro velké firmy, aby přišly do vaší země, a peníze, které se vám z této strany nedostanou do státní pokladny, musíte ušetřit na tom, že uděláte sociální škrty. Globalizace tedy umožňuje velkým nadnárodním společnostem a nejbohatším příjmovým skupinám vydírat stát.
Prinajmenšom o jednom z týchto procesov sa však dá povedať, že nie je od globalizácie nezávislý. Firmy presúvajú výrobu do krajín, kde majú nižšie náklady na zamestnancov a tým práve vytvárajú tlak na flexibilizáciu trhu práce vo svojich domovských krajinách.
To máte naprostou pravdu, ty proměny, které se dějí na trhu práce, s globalizací souvisí. Velké firmy mohou z globalizace těžit přímo trojnásobně. Za prvé tím, že se snaží, pokud to jde, převést práci do zemí s lacinější pracovní silou. Za druhé se snaží výrobky prodat ne v té zemi, kde je vyrábějí, ale v zemi, kde je ještě vysoká kupní síla. (Firma Hyundai přichází na severní Moravu, ale auta Hyundai budou prodávana nikoli na severní Moravě, ale v západní Evropě.) A za třetí se firmy snaží o daňové úlevy nebo přímo daňové prázdniny. To znamená, že ony mohou v zemi zvýšit nezaměstnanost, nejsou motivovány k tomu, aby v zemi, kde zrovna tu sezónu podnikají, byla vysoká kupní síla a zároveň neplatí daně -- takže sociálnímu státu chybí peníze na nezaměstnané a na vyrovnávání kupní síly těch ostatních, včetně důchodců. Když vznikal kapitalismus, tak se dlouho tradovalo, že podnikatelský zisk je odměna podnikatelům za riziko na trhu, protože podnikají v nejistých podmínkách. Dnes ten systém vypadá tak, že zisky velkých firem astronomicky rostou a přitom se zároveň zbavují podnikatelského rizika -- právě tou flexibilizací práce. Tím, že ze zaměstnanců dělají jen osoby samostatně výdělečně činné, vůči kterým nemají vůbec žádné závazky, kterým neplatí sociální pojištění a za které se snaží neodevzdávat daně. Tímto způsobem to riziko přesunují stále do nižších a nižších pater organizace, k dodavatelům a subdodavatelům, ale zisk přesunují stále do vyšších a vyšších pater. Banální příklad: ve větší firmě ve Spojených státech nebo v Kanadě brali před dvaceti lety její řídící manažeři v průměru pětinásobek toho, co řadový zaměstnanec. Dnes ti lidé berou sto padesát až sto sedmdesát krát tolik. Toho zaměstnance si připojí na několik dnů nebo týdnů, když to firmě vyhovuje, a potom se má starat sám o sebe. Takže on sice práci má, ale zároveň patří do kategorie pracujících chudých, protože za tu flexibilní práci si nevydělá tolik, aby se vyhoupl i se svoú rodinou nad hranici životního minima. Ale aj napriek tomu, že v absolútnom vyjadrení sú tieto zisky obrovské, od sedemdesiatych rokov dochádza v západných krajinách ku kríze relatívnej ziskovosti -- návratnosť investícií už nie je taká vysoká ako predtým. Práve preto sa začali uvoľňovať bariéry na pohyb kapitálu. Z hľadiska ekonomickej teórie sa pri tomto voľnom pohybe kapitálu dá očakávať, že cena práce, teda úroveň miezd, bude v pôvodných krajinách klesať a v novo industrializovaných zase stúpať... Samozřejmě, krize ziskovosti je v tom, že se během více jak sto let podařilo hlavně zásluhou odborů pojistit zaměstnance pro případ nemoci, nezaměstnanosti a stáří. To, že jsou zaměstnanci zatím ještě ve vyspělých zemích pojištěni, ubírá na zisku firmám a firmy se snaží přesunovat výrobu tam, kde jsou zaměstnanci v pozici dělníků devatenáctého století, jako například v Číně. To ovšem není žádné řešení z hlediska sociálního státu. Dochází k obrovskému paradoxu: ekonomika kvete a sociálno chřadne -- jak to píše jeden francouzský filozof. Rubem velkých zisků velkých firem je zeštíhlování státních příjmů. A já se obávám, že v těch zemích, kam přesouvají výrobu, to zbohatnutí není zrovna na pořadu dne. Protože když si vezmete ty obrovské rozdíly, ve firmě Nike dělník, který pracuje v Americe nebo v západní Evropě, dostává na hodinu zaplaceno zhruba patnáct dolarů nebo dvanáct--třináct eur, zatímco když se ta výroba přesune do Indonésie, tak za stejnou práci ve stejné kvalitě dostávají dvanáctileté děti osmdesát centů. A Číňané tu samou práci už dělají za patnáct až dvacet centů. Já si nedovedu představit, jak dlouho by trvalo, než se hodinová mzda patnáct centů vyšvihne na patnáct dolarů.
Často sa hovorí o vzdelanostnej ekonomike ako o jednom z možných riešení problémov, ktoré spôsobuje globalizácia. Môže ním však byť naozaj? Koniec koncov, niekto špinavú priemyselnú prácu robiť musí...Pro země, jako je Slovensko nebo Česká republika, které jsou ve středu Evropy, které nemají mnoho surovin, je vzdělanostní společnost zřejmě jediná cesta. Zásadní problém se vzdělanostní společností je v tom, že to nefunguje automaticky. V zemích, které už mají v populaci více jak dvacet pět procent vysokoškoláku, prudce roste překvalifikovanost pracovní síly. To znamená, že ti lidé čím dál častěji musí dělat vysokou školu proto, aby měli šanci obsadit místa maturantů. Z hlediska statistiky to je vzdělanostní společnost, ale z hlediska těch lidí to je podvod -- protože oni za svoje větší úsilí potom nedostanou tu odměnu, do které investovali. My jsme to počítali pro Českou republiku, kde je zhruba deset procent vysokoškoláků -- ve Francii je to dvaapůlkrát tolik -- a už teď je v ČR čtyřicet tisíc lidí překvalifikovaných. Jsou tisíce vysokoškoláků, kteří třeba dělají v kuchyni, číšníky, a podobně. Problém je zrejme práve v tom, že hoci obyvateľstvo možno vzdelať, podstatná je štruktúra ekonomiky, ktorá závisí od toho, aké miesto zastáva tá-ktorá krajina v medzinárodnej deľbe práce.Když zůstaneme u Francie, je to ekonomicky a technologicky velice vyspělá země, a ta během posledních let ročně produkuje třikrát více vysokoškoláků, než kolik se během toho roku pro ně vytvoří nových míst. Jestliže ve Francii je ten nepoměr tak vysoký, nemůžeme si dělat iluze, že nás se ten problém týkat nebude. Dále máme statisticky zjištěno, že v rámci 25 evropských zemí nijak nesouvisí podíl vysokoškoláků a míra nezaměstnanosti. Není pravda, že čím více vysokoškoláků, tím menší nezaměstnanost. Pokiaľ ide o finančnú globalizáciu, vidíte za tým aj nejaký politický zámer? Nestoja za nastavením pravidiel, v ktorých sa pohybuje, konkrétne skupiny ľudí? Aká je zodpovednosť politikov za ne?Nedá se to těm lidem dokázat, ale dá se prokázat, které velice minoritní, malé skupiny obyvatelstva mají z finanční globalizace astronomické zisky. Nůžky mezi těmito lidmi a zbytkem světové populace se neustále rozevírají. Ví se tedy, v čím zájmu to probíhá, i když se jim nedá dokázat, že zrovna oni to zosnovali.Co dělají politici, je druhá část globalizace. Pod modernizací sociálního státu se hlavně skrývají dva procesy: za prvé to znamená, že lidem jsou ubírána sociální práva, kterých se domohli během posledních sto let. Neustále se zvyšují podmínky na to, aby člověk měl nárok na nějakou sociální dávku -- argumentuje se tím, že například nezaměstnaní zneužívají podporu. Spočteno to není, ale podle sociologických odhadů v ČR zneužívá svoji podporu zhruba dvacet procent nezaměstnaných. Takže, protože dvacet procent nezaměstnaných to zneužívá, tak se zkrátí podpora všem. To je jedna část modernizace: zpřísňují se nároky na přiznání dávek, snižuje se jejich výměra a zkracuje se doba, po kterou jsou přiznávány. V ČR se pořád říká, že je to rozmařilý systém, že je třeba sociálně potřebným dávat méně. Je to naprostá lež, protože evropský průměr je dvacet sedm procent hrubého domácího produktu, který jde na různé formy sociální pomoci. Francie a Německo dávají 30 % HDP, Švédsko dává 33 %. Česká republika dává 22 % procent. A tady se říká, že je třeba šetřit. To je jeden krok, za který můžou vyloženě politici. Pod záminkou modernizace ubírají sociální práva sociálně potřebným. A druhá věc, financování těch sociálních práv, která lidem ještě nechají, přesunují na nižší a střední vrstvy. Velké firmy a nejbohatší příjmové kategorie se zbavují povinnosti spolufinancovat sociální práva sociálně potřebných. Tomu se dohromady říká modernizace. Ve skutečnosti to je obyčejný podvod. A za to ti politici můžou.
Argumenty odporcov globalizácie však niekedy vyznievajú tak, akoby kedysi existoval akýsi "zlatý vek", počas ktorého sa veľké firmy správali solidárnejšie a sociálne zodpovednejšie. No záujmy firiem ani obyvateľstva sa v skutočnosti nezmenili. Ako napísal nemecký politológ Clauss Offe, kapitalistický demokratický štát vždy slúžil dvom pánom: na jednej strane si vlády museli získať dôveru voličstva, ale na druhej strane sa museli postarať o pohodlie pre kapitál, od ktorého čerpali zdroje na svoju politiku. To, čo sa dnes zmenilo, je teda skôr rovnováha medzi týmito dvoma silami, nemyslíte?Claus Offe říká, že kapitalizmus nemůže být ani se sociálním státem, ani bez sociálního státu. Pierre Bourdieu v jedné ze svých posledních prací píše, co se změnilo. Že v zásadě už o hospodářské strategii nerozhodují majitelé firem ani manažeři ve firmách, ale velké anonymní soukromé fondy, hlavně penzijní fondy a jejich většinoví akcionáři, kteří chtějí krátkodobě maximálně zhodnotit svoje akcie, chtějí mít z akcí maximální výnos, tuším, že mluví o šestnácti procentech, to nevím přesně, nerad bych řekl špatné číslo, a té jejich snaze mít co největší bezprostřední výno z akcí je podřízený chod celé ekonomiky. To znamená, že na burze jdou mnohem rychleji nahoru firmy, které propouštějí lidi, než třeba firmy, které zavádějí inovace. Firma Siemens před dvěma lety zrušila svoje vývojové oddělení, protože bylo nejnákladnější. Akcionáři krátkodobě na tom vydělají, ale za pět-sedm let zjistí, že už nedoženou Japonce.Vráťme sa ešte na okamih k údajným dôvodom na krátenie podpory v nezamestnanosti, ktoré ste spomínali. Vo všeobecnosti sa zdá, akoby v minulosti existoval nejaký problém, ktorý sa vyrieši zavedením určitého systému. V dôsledku existencie toho systému vzniknú iné, menšie problémy, problémy druhého rádu. A práve týmito druhoradými problémami sa dnes odôvodňuje likvidácia systému, čo však spôsobuje návrat problému pôvodného, prvoradého... á si myslím, že nejpodstatnější na celé té krizi sociálního státu je to, co francouzský sociolog Robert Castel nazývá procesem dekonverze, který podle něho nastal v historii už několikrát. Společnost přestává mít dostatek míst, která by zaručily slušný život všem jejím členům. První velká vlna dekonverze proběhla v polovině 14. století, tehdy byl sice v Evropě velký mor, třetina Evropy vymřela, ale poprvé v zaznamenané historii došlo k tomu, že i po tom vymření se Evropou potloukaly obrovské tlupy lidí, kteří nikam nepatřili. První vlna dekonverze byla tehdy vyřešena tím, že se panovníci domluvili a prostě je fyzicky zlikvidovali, jak Castel dokládá ve své knize. Druhá velká dekonverze nastala na přelomu 18. a 19. století, kdy lidé byli vyhnáni z venkova, přišli o svoje políčka -- začalo to v Británii ohrazováním -- a soustředili se na předměstích velkých měst. A najednou jich bylo více, než kolik fungující systém potřeboval. Naštěstí tehdy nebyli fyzicky zlikvidováni, řešilo se to humánně vznikem sociálního státu a zaměstnanecké společnosti. Ta dala lidem práci a zároveň na tu práci navázala sociální pojištění. Dnes nám hrozí třetí vlna dekonverze, kdy ve společnosti bude určitá nezaměstnatelná část lidí. Neoliberální kritici sociálního státu se těší na blahobyt celé společnosti -- teď je velká otázka, jestli ti přebyteční lidé budou likvidováni, anebo jestli se najde nějaký systém, jak z nich zase udělat lidi užitečné. Takže tady vzniká objektivně nová sociální otázka po vzoru 19. století. Tehdy byla vyřešena vznikem sociálního státu. Rozbití sociálního státu nepřinese prosperitu, ale přinese opětné oživení otázky sociální v té nejhrubší formě.To by naznačovalo, že kapitalizmus ako ekonomický systém sa prestáva prekrývať so spoločnosťou ako celkom. Každý človek totiž môže byť vždy nejako užitočný -- neužitočným sa však môže stať z hľadiska produkcie ziskov, keď sa ho neoplatí zamestnávať v tomto type výroby. Ak je to tak, nie je čas hľadať voči tomuto systému nejakú alternatívu? Je to obtížné. Tržní ekonomika představuje poněkud jiný mechanizmus než demokracie. V tržní ekonomice platí, jeden dolar rovná se jeden hlas. V demokracii platí jeden občan rovná se jeden hlas. Globalizace v zásadě začíná zavádět tržní rovnici. Je tady reálné nebezpečí, že tržní systém nebude demokracii potřebovat. V tom případě by ovšem odpadla legitimizace kapitalismu, protože kapitalismus se jako humánní systém prosadil díky tomu, že probíhal souběžně s demokratizací společnosti. Pokud by přestal demokracii potřebovat, mohlo by dojít k něčemu opačnému, než co představovaly totalitární systémy dvacátého století. Celá moderní společnost je založena na rovnováze soukromého a veřejného. Totalita dvacátého století znamenala, že veřejná moc dosáhla takových rozměrů, že soukromý prostor prakticky likvidovala. To je ta Orwellova vize, kdy veřejná moc má už stoprocentní prostor a soukromí není žádné, ani doma před televizorem. Dnes hrozí úplně jiný problém barbarizace modernity, přesně opačný, na což upozorňuje třeba Zygmunt Bauman -- že soukromé zájmy pohltí zbytek veřejného prostoru. Jestliže dnes někdo bojuje za sociální stát, za veřejné služby a za sociální práva, tak tím vlastně usiluje o demokracii, protože pomáhá udržovat rovnováhu mezi veřejným a soukromým. Pokud by jednoznačně převládlo to soukromé -- a takzvaná modernizace sociálního státu k tomu často vede -- tak by to znamenalo jakousi refeudalizaci společnosti. Feudalizmus vůbec neznamenal rytíře v brnění a bílé paní na hradbách. Jeho základem je faktická neexistence státu, neexistence veřejného sektoru služeb a rozdělení společnosti na tři vrstvy. Na ty, kteří jsou schopni ve vlastní režii pokrýt rizika, co jim hrozí a mají dostatek prostředků, aby si pořídili síť klientely, kterou budou při neexistenci účinné ústřední moci a veřejného sektoru ochraňovat. Budou je ochraňovat na soukromé bázi za to, že klienti jim budou prokazovat určité protislužby. Druhá část společnosti jsou tito klienti, kteří se snaží něčím zavděčit těm soukromým mocným magnátům, aby na jejich ochranu dosáhli. A potom ta třetí skupina, to jsou ti, kteří nemají co nabídnout a kteří zůstávají bez ochrany. Pořád se všichni bojí staré totality -- ale to tak bylo vždycky, že se zbrojilo proti válce, která zrovna skončila. Ta nová může mít podobu refeudalizace společnosti, kdy státní moc a veřejný sektor bude plně pohlcený soukromými zájmy, zájmy drobných soukromých polomafiánských klik, které budou selektivně chránit jenom tu část obyvatelstva, která jim bude k něčemu dobrá.Štátna moc však dnes neprestáva existovať, akurát sa využíva selektívne -- na odstraňovanie medzinárodných obchodných bariér, na vojenské zásahy v zahraničí, na odstraňovanie občianskych slobôd -- a nie na ochranu domáceho obyvateľstva. To je velice nebezpečné. Když si vezmete Tocquevilla, jeho Starý režim a revoluce, on říká: proč přišla krvavá francouzská revoluce zaměřená proti šlechtě? Protože šlechta byla absolutistickým panovníkem odstavena od moci, ale panovník ji nechal všechny privilegia moci. Ta šlechta i kdyby chtěla, nemohla svým poddaným pomoct. Ale měla všechny zámky a všechny slavnosti a radovala se ve Versailles -- a bylo na ni jasně vidět, že je nefunkční a že je parazitická. Teď hrozí vládám, že se dostanou do stejné pozice. Vidíme, že když Bush přijede do Prahy, a je to jako by egyptský faraón navštívil Mezopotámii. Je to obrovský cirkus, chybí tam už jen ti sloni v doprovodu -- ale když Bush vyhrál volby, tak měl v inauguračním doprovodu i ty. Vlády se dostávají do pozice šlechty, která má veškerá privilegia, všechno, co souvisí s mocí, ale -- přesně jako předtím té šlechtě -- chybí jim možnost ovlivňovat každodenní život svých tehdy poddaných, dnes občanů. Ak si však odmyslíme politické strany a štát, ktorý aj tak slúži aktérom globalizácie, potom kde hľadať spomínanú alternatívu?Je to slabá naděje, ale mě zatím nenapadá nic jiného, než takové ostrůvky neziskové ekonomiky, samosprávných družstev apod. Ukazuje se, že když třeba ve Velké Británii dojde regionálně k nějaké velké krizi a lidé jsou z hlediska trhu práce nepoužitelní, jsou schopni samoorganizovat se tak, že to přežijí. Udělají si prostě alternativní ekonomiku. Jakmile si na ně vzpomene nějaká velká firma a postaví tam první továrnu a první supermarket, tak jdou okamžitě do továrny a jdou nakupovat.. Ale skutečně je riziko, že systém, který je založený na virtuálních penězích, na spekulacích s neexistujícími zdroji, padne a potom budou mít komparativní výhodu ti, kteří budou mít blíže k nějaké alternativní ekonomice. Tento systém, pokud funguje, tak dokáže lidi zabezpečit mnohem více, než by zabezpečila takováto samosprávná družstva. Ale to je alternativa pro situaci, že ten systém fungovat přestane.
Počítate k tým ostrovčekom aj alterglobalistické hnutie?V sedmdesátých letech a v první polovině osmdesátých let si hodně sociologů a politologů slibovalo moc od oživení občanské společnosti. Třeba Ulrich Beck nebo Alain Touraine si mysleli, že vzniká nový aktér, neformální hnutí. Beck napsal, že všechny politické strany jsou bytosti podobné zombiemu. Jsou to mrtvoly, které pořád nemohou umřít, zatímco na každodenní problémy lidí reagují spíše drobné iniciativy, ekologické, feministické, antinukleární a podobně. Ve druhé polovině osmdesátých let se však dostaly do krize. Bylo to velice roztříštěné a velké firmy si vytvořily svoji občanskou společnost. Ve Spojených státech si velké firmy, které kácejí lesy, zaplatily hnutí za rychlejší kácení lesů, ve kterém byla angažována spousta dřevorubců. Velké koncerny, které vyrábějí cigarety, si zaplatily hnutí Kouřením ke svobodě. To je jeden z fíglů, kterým je finanční svět schopen občanské aktivisty diskreditovat. Antiglobalizační hnutí je zajímavé v tom, že dalo těmto různorodým a roztříštěným skupinám nějakou platformu, na které se mohou sjednotit. Optimisté říkají, podívejte se, vždyť je pořád rovnováha, na jedné straně máte velké celoplanetární firmy, a na druhé máte celoplanetární Greenpeace. To je zavádějící argument, protože to, co dělá Greenpeace, dělá se zanedbatelnými prostředky. V ČR Greenpeace je zhruba dvanáct až patnáct lidí. Vytváří se tady iluze jakési mocné občanské společnosti, aby se legitimizovalo, že pořád máme nějakou veřejnost. Ve skutečnosti to, co dělají s minimem prostředků a s obrovskou obětavostí, nemůže čelit těm velkým tlakům. Každopádně, není žádná jiná naděje -- ví se, že všemocný stát je cesta do pekla, ví se, že politické strany mají spoustu jiných problémů, než prioritně řešit problémy občanů, a ta neformální hnutí v současné době jsou jediným aktérem, ze kterého nehrozí žádná hrozba totality a který reprezentuje veřejnost.O vás je známe, že ste začínali ako ekologický aktivista a dodnes sa k tomu hlásite. Ako sa ekoaktivista dostane do pozície sociológa, ktorý bráni sociálny štát? Aké sú styčné body medzi týmito témami?Tady je otázka, jestli nějaké ekologické hnutí nebo strana má být pravicové, levicové, anebo nemá být ani vpravo, ani vlevo. Já si myslím, že během posledních deseti-patnácti roků se sociální problémy celoevropsky tak výrazně vyhranily, že každý, kdo říkal "neexistuje levice, neexistuje pravice", prostě manipuluje veřejností a nemá pravdu. Když uděláte rozbor dopadu rovné daně, tak je jasné, kdo z toho profituje a kdo na tom prodělává. A už na základě takových indikátorů se dá jednoznačně říct, kdo má spíše levicové zájmy a kdo spíše pravicové. Z ekologického hlediska je to určitý problém. Při řešení ekologických problémů jsou tři možnosti. Udělat nějaká opatření tržně-legislativní, jako jsou třeba emisní poukázky. Nebo zavést úplně nové technologie, které by méně spotřebovávaly zdroje a méně znečisťovaly. Anebo změnit hodnotovou orientaci lidí, aby méně plýtvali. Tomu třetímu nevěřím, protože člověk je antropologicky ustaven k tomu, že hromadí zásoby, aby se pojišťoval na dobu, kdy přijde nějaká kritická situace. To se dost dobře ani nedá vytýkat. Člověk s tím může nesouhlasit, ale to je tak všechno, co s tím může dělat, jak říká Cimrman. Progresivní technologie má jednu nevýhodu. Existuje třeba knížka Faktor 4, která ukazuje, že by se dalo zajistit současnou životní úroveň se čtvrtinou nároků na zdroje a se čtvrtinou znečištění. Ty technologie existují, ale tržně se nevyplatí je masově vyrábět, protože z hlediska ziskovosti jsou lepší auta se spotřebou sedmi litrů než jeden litr na sto kilometrů. To znamená, pokud by jsme nějakým zázrakem příští rok celoplanetárně měli technologie, které by měly čtvrtinový dopad na přírodní zdroje a na znečištění, tak to povede při nezměněné hodnotové orientaci jenom k tomu, že začneme vyrábět čtyřikrát tolik a konzumovat čtyřikrát tolik. Zůstává tady cesta těch různých tržních emisních poukázek apod. Liberálové a neoliberálové říkají, je třeba to všechno řešit tržně. To je pravda, jenomže kdyby třeba jenom Slovensko to začalo řešit tržně, tím že by začala tržně pokutovat a znevýhodňovat znečišťovatele, tak všechny firmy se přesunou ze Slovenska do Česka a budou jim znečišťovat přes hranice. Slovensko přijde o pracovní místa a znečištění bude mít stejné. Je tady obrovský paradox: pokud by liberálové všechno chtěli řešit tržně, tak by museli zavést obrovský celoplanetární stát, aby ty firmy neměly kam utéct.Nestali ste sa členom českej Strany zelených, ani za jej predchádzajúceho, ani súčasného vedenia. Naopak, ste obrovským kritikom jej predsedu Martina Bursíka. Prečo?Já si myslím, že to je naprosto kuriózní strana. Když si vezmeme jejich volební program, oni obětují jednu prioritu za druhou -- požadovali třeba zřízení referenda, větší míru samosprávy, byli proti jednostranným jednáním ČR a Spojených států o radarové základně -- s tím, že říkají: když my uděláme tento kompromis a opustíme tyto věci, náš silnější koaliční partner ODS nám vyhoví ve věcech ekologických. Já si nemyslím, že k tomu dojde. Myslím si, že oni jsou nakonec v rámci toho velkého kompromisu na nejlepší cestě opustit i ta ekologická témata.
To, čo hovoríte, vyznieva strašne pesimisticky. Nevidíte v systéme nejaké rozpory, ktoré by boli základom na pozitívnu zmenu? Niečo, na čom by bolo možné stavať?Těch rozporů je celá řada, to je v pořádku -- ale chybí aktér, který by byl schopný je nějakým způsobem řešit. Jediným aktérem, který dneska není úplně zkompromitovaný, je podle mě řada těch drobných občanských hnutí, která se spojují do antiglobalizačního hnutí. Je to velice pestrá škála. Pokud jde o ty, kteří se rvou s policisty -- když přijde sto tisíc lidí, tak s policisty se rve tisíc. Jedno promile!. Ale všechny televize zabírají jenom ty, nezaberou těch devadesát devět tisíc, kteří se od toho distancují. Vysoce agresivní systém, ve kterém žijeme, který je zaměřen na plundrování přírody, promítá tu agresivitu do části svých odpůrců -- ten Černý blok skutečně agresivní je -- a legitimizuje se tím. Říká, to oni jsou násilníci, to oni dělají nepořádek, oni nás tady ohrožují. Ve skutečnosti nás ohrožuje to, že ten systém bude fungovat tak dlouho, až vyčerpá své zdroje. A já se obávám, že ti, kteří dnes mluví proti riziku nějaké zelené diktatury, budou první, kdo udělají nějakou formu tvrdého režimu. V době, kdy se zjistí -- obrazně řečeno -- že benzín už je jenom pro jejich auta, a ne pro auta těch ostatních.
Zveřejněno s laskavým svolením slovenského politicko - společenského týdeníku SLOVO
|
