Brožova znalost mezinárodněpolitických a kulturních determinant irácko-íránské války by mu snad teoreticky umožňovala napsat podobně stručnou publikaci jako je Freyova -- musel by se však vyhnout názorům z druhé ruky, jejichž relevanci není schopen posoudit, a nesměl by psát i o věcech, o nichž zjevně neví vůbec nic. Tato praxe ho jako autora diskvalifikuje a navíc znevěrohodňuje i ta jeho tvrzení, která jsou věcně správná. Nabízí se domněnka, že autorský honorář byl odvozen od počtu stran rukopisu. Plán splněn, tedy práci čest -- nicméně ačkoliv autor recenze svůj kritický smysl rozvinul právě čtením špatných knih vydaných bolševikem, při zpětném pohledu musí říci, že už toho snad opravdu bylo dost.

Brož by byl patrně mohl napsat zajímavou populární knihu o diplomatickém zákulisí irácko-íránského konfliktu. Také si dokážu představit, že by sociální a politické reálie oné doby shrnul do kratší publikace nazvané třeba "Irák a Írán v době bratrovražedného konfliktu". Měl by asi i na stručný článek o náboženské motivaci íránských dobrovolníků během války, o níž v českém prostředí prakticky chybějí informace. Avšak dějiny války samotné v té formě, v jaké je předložil, Brož prostě napsat nedovede a dosti často "ujede" i na leččems jiném než na militariích, které evidentně nejsou jeho šálkem čaje.

Brož vcelku bez předsudků popisuje okolnosti vzniku války i charakter obou režimů, které se v ní střetly. Jeho knihu je možno číst jako modelovou studii ideologické konfrontace modernizačního, sekulárního a nereprezentativního režimu v islámském světě s fundamentalistickým režimem, který vystupuje jako genuinně islámský. Husajnova sekulární diktatura se v Brožově knize ukazuje být křehčí a současně mnohem monolitnější než porevoluční společnost v Íránu. Autor si pozorně všímá slabin i silných stránek obou nepřátelských stran i jejich postupných proměn v průběhu války. Na jejím konci nacházíme iráckou diktaturu zbavenou prakticky všech charakteristik "arabského socialismu", který byl odeslán na smetiště dějin. Hospodářské problémy byly řešeny oživením soukromého sektoru na úkor sektoru veřejného, ideologicky se Husajn zaštítil islámem podobně, jako jeho nepřítel Chomejní, propagandisticky využíval více prošpiclované, převážně šíitské armády než vládní strany BAAS, kterou z mocenských pozic do značné míry vytlačil návratem ke klanovému systému. Máme vlastně před sebou Molotovův koktejl nejrůznějších protichůdných zájmů, který po "geniálním" opatření v podobě likvidace strany BAAS americkými okupanty nakonec zemi přivedl k občanské válce.

Rozporný portrét Íránu za dob Chomejního je pro českého čtenáře nezvyklý. Na jedné straně diktátorské praktiky při likvidaci větší části opozice, na druhé povolená opozice kritizující režim v západním tisku. Uzurpace klíčových rozhodnutí Radou dohlížitelů a současně přímé televizní přenosy z jednání postupně sílícího medžlisu. Neomluvitelné zločiny v podobě verbování žen a chlapců od dvanácti let do sebevražedných jednotek Basídž a současně s tím snaha přerozdělovat výnosy z prodeje ropy ve prospěch chudých vrstev. Schopnost zmobilizovat lidské a materiální zdroje, která - srovnáme-li s Irákem - při dvoutřetinových nákladech umožnila, aby Írán po větší část konfliktu držel strategickou iniciativu a obsadil rozsáhlé oblasti nepřátelského území; současně však zaslepenost a z ní plynoucí neschopnost stanovit strategické cíle uvnitř hranic vlastních možností, která způsobila konečnou porážku, ačkoli napadená země měla řadu příležitostí konflikt ukončit a získat miliardové reparace. Oficiální doktrína, podle níž svržení Saddáma Husajna představuje nezbytný krok v tažení na Jeruzalém, byla pro režim dočasným požehnáním, neboť umožnila mobilizovat ohromnou armádu dobrovolníků proti Iráku disponujícímu pouze třetinovou populací. V konečném důsledku však zemi po demografické i ekonomické stránce zdevastovala a znemožnila jí pragmaticky se spokojit s částečným vítězstvím. Pověsti o nepředvídatelném a iracionálním vedení islámské republiky, kterými v dnešních dnech mávají propagátoři íránské raketové a jaderné hrozby, mají svůj reálný kořen v těchto zdánlivě nepochopitelných postojích během války s Irákem. Neschopnost odhadnout reálně vlastní síly a váhu v systému mezinárodních vztahů ovšem není ani zdaleka výsadou "praštěných" režimů kdesi na Středním východě. Stejně tak se týkala úvodních fází novověkých evropských náhradních náboženství (nacionalismů) a existují země, v nichž bezpochyby dosud hrozí recidiva megalomanie. Jednou z nich je nepochybně Polsko, v jehož dějinách jsou tyto recidivy chronické. Ukrajina je druhým takovým případem a jest se nám vážně obávati, že stejným směrem se ubírá i současná česká (ne)reprezentace.

Jak jsem už uvedl, Brožovy cenné informace obecného charakteru jsou devalvovány řadou neomluvitelných nepřesností až nesmyslů.  Na straně 19 může být nezasvěcený čtenář zmaten obvyklou žurnalistickou floskulí -- totiž nerozlišením mezi malým a velkým džihádem. Na straně 23 se překvapeně dočte o zásadním ontotvorném významu ajatolláhů, kteří prý dokázali zavést "morální řád"; až dosud si patrně myslel, že se islámská revoluce pokoušela v zemi zavést řád mravní, a že ani tento úkol se jí tak docela nezdařil. O pár stránek dále (s. 30) zase čtenář objeví Brožovy nepodložené spekulace o tom, že případné obsazení Araby obývaného íránského území Chúzestán (k němuž ve skutečnosti nedošlo) by přivodilo pád íránského režimu bez toho, aby byl obsazen Teherán.

Co nejstručněji k odborným omylům vojenského charakteru: Publikace obsahuje řadu tabulek s počty výzbroje obou stran přeložených z mezinárodních ročenek, ovšem bez paginace. (Mimochodem: Ještě horší je to s citáty, jejichž významná část je nedatovaná a často chybí i uvedení zdroje.) Překlad pokulhává. Již na straně 39 tedy najdeme "informaci", podle níž Írán v roce 1980 disponoval 1075 obrněnými vozidly pěchoty a žádným obrněným transportérem. USA před islámskou revolucí své BVP M2 Bradley rozhodně dodat nestihly, jelikož samy je zavedly do výzbroje až v roce 1981, a sovětská BVP-1 byla teprve objednána. Vysvětlení nesrovnalosti je jednoduché: Překladatel prostě převedl "Armoured Personnel Carrier (APC)" nikoli jako obrněný transportér, ale "kreativně". Na tabulky z Brožovy knihy tedy neradno spoléhat.

Fanoušek letecké techniky se jistě bude plácat do kolen, když se na straně 43 dočte, že vrtulník CH-47 Chinook patří mezi "menší typy" (stroj unese v podvěsu přes 24 tun a pokud to Brožovi přijde málo, byl zřejmě zvyklý létat v obřím sovětském Mi-6). Pravděpodobně nepochopením anglického výrazu "gunship" došlo k tomu, že autor opakovaně píše o bitevních vrtulnících jako o "dělových vrtulnících" či dokonce "létajících dělech"; podle tvrzení na s. 49 to vypadá, jakoby Iráku v roce 1980 byly dodány sovětské letouny MiG-29 (to popírá i jedna z tabulek, obsahujících přehled výzbroje v roce 1985 - není divu, podle SIPRI k dodávce zmíněných letounů, jež sovětské letectvo zavedlo v roce 1983, došlo v roce 1986); na straně 55 se dočteme o "nasazení sovětských raket středního doletu" typu Frog s ohromujícím doletem 120 kilometrů; na s. 64 se Brož pouští do matematiky, srovnává od oka tabulkové počty divizí a brigád obou stran a dochází k nesmyslu, když ignoruje posilové prostředky na divizní úrovni; na s. 89 se lze dočíst o kulometech ráže 50 milimetrů (platí usance, že automatické zbraně s ráží 20 mm a větší se označují jako kanony - Brož si ovšem navíc plete milimetry a setiny palce, takže ve skutečnosti píše o kulometech ráže 12,7 mm); na straně 91 se dozvíme, že sovětské balistické rakety označované v kódu NATO jako SCUD-B byly "v původní podobě odvozeny" také od německých střel s plochou dráhou letu V-1 a "vynášejí náboje"; na stránce 155 narazíme na "přehledné" radiolokátory; na straně 173 Brož barvitě píše o íránských bajonetech "ostrých jako břitva" a prokazuje nade vší pochybnost, že jeho úsilí vyhnout se povinné vojenské službě bylo úspěšné; opakovaně též hovoří o "protitankových" střelách Hawk, ale občas je přece jen správně označí jako protiletadlové; z čínské protilodní střely s plochou dráhou letu Silkworm se na s. 181 stává raketa; na s. 185 se řeší záhada, jak mohly irácké letouny 12. srpna 1986 zničit tři nádrže s naftou na vzdáleném ostrově Sirrí, přičemž přinejmenším od deklasifikace detailů argentinského útoku na britský torpédoborec Sheffield je odborné veřejnosti známo schéma útoku, při němž část strojů Super Etendard funguje jako létající cisterny pro útočící kolegy vybavené raketami Exocet. Pasáže věnované nepřímým i přímým dodávkám československé bojové techniky a zbrojařských technologických celků do Íránu by nepochybně měly obsahovat vysvětlení zjevně zmatečného údaje o výstavbě továrny na Kalašnikovy, který se opakovaně objevuje v západní literatuře. Výčtu dodávek čs. zbraní do Iráku se Brož zcela vyhnul, ačkoliv se rozhodně nejednalo o nějaké nevýznamné počty - mimo jiné 400 tanků T-55 nebo 750 bojových vozidel pěchoty BVP-1 (údajeSIPRI). Všechny tyto nezvládnuté technikality si ovšem autor mohl a měl odpustit, knize by to velmi prospělo.

Avšak nejde jen o chyby technického rázu. Brož zjevně vůbec netuší, že když Íráncům vyčítá neexistenci "druhých sledů" během útoku na Basru v červenci 1982, prozrazuje tím mechanické přežvykování sovětské taktické doktríny vysokého tempa operací, o níž má zřejmě jakousi povrchní představu. Íránská armáda však samozřejmě vycházela z vlastních možností a zkušeností, případně ze západních taktických konceptů, které pojem "sled" nepoužívají.

Kniha autora, který se, jak uvádí medailon na záložce obálky, účastnil "mnoha diplomatických jednání od New Yorku po Vídeň", dost možná mohla významně přispět do české diskuse o politice vůči současnému Íránu. Pochybuji však, že by právě publikace Husajn kontra Chomejní vyvolala nějakou širší debatu. Ne snad a priori kvůli autorově příslušnosti ke "starým kádrům", ani ne kvůli komické snaze vyzvednout roli někdejšího ministra zahraničí ČSSR Bohuslava Chňoupka, jehož "zásluhy" se omezují na držení basy se sovětskou proiráckou "neutralitou" (tu porušovalo například Bulharsko, které upřednostňovalo dodávky zbraní Íránu před "neutrálním" obchodem s oběma stranami). Je prostě nutno objektivně říci, že Brož předstírá větší znalosti o tématu, než jaké skutečně má. Právě proto je jeho kniha nedodělkem a v konečném důsledku znamená pro věcnou diskusi spíše ztrátu než přínos.