Tedy není tomu tak. Jsem žena po padesátce, matka čtyř děti, donucením okolností až donedávna jenom středoškolačka s maturitou. Jako potomek vysokoškolsky vzdělaných rodičů fakt, že jsem VŠ nemohla vystudovat mě po celý život frustruje. Zkoušky na VŠ jsem za svůj život dělala celkem čtyřikrát, ale jako výsměch českému školství jsem se ke studiu dostala až po svém přestěhování se do Velké Británie. Každý předchozí neúspěšný pokus o studium byl odmítnut kvůli nedostatku míst (od komunistů na AVU), nebo kvůli mé neperspektivnosti (na FFUK po listopadu '89).

Neboť: kdo nechá studovat ženskou se čtyřmi dětmi, ne, pánové, přeci nejsme padli na hlavu. Místo mě byl přijat perspektivní devatenáctiletý chlapec (jak zmínila jiná čtenářka: má pindíka...., já ne) a já jsem své znalosti jugoslavistiky, které byly na úrovni, že jsem je mohla učit a ne se je učit, zase odložila k ledu. O studiu politologie ani nemluvě.

Ani má politická strana neuznala za vhodné využít mých schopnosti a znalostí (přes mě čerstvě znalosti politických reálií, které mohly být užitečné zejména v době útoku na Jugoslávii). Nejsem totiž vůdci typ a nikam se necpu silou. Kandidovala jsem sice po listopadu dvakrát ve volbách, ale na prvním místě, které bylo nezvolitelne. Netřeba se zmiňovat, že všichni kandidáti (mužského pohlaví), kteří byli na seznamu přede mnou i za mnou, mají od té doby různé funkce (jsou a byli i ministry, pracují v diplomatických službách, mají své pošty a trafiky....). Ne, že bych jim záviděla. Jestli tehda proti mě měli argument, že nemám VŠ titul a že mám čtyři děti a zlého muže, vyzrálá jsem na ne. 

Dnes dostudovávám VŠ v Anglii, moje čtyři děti se dokázaly orientovat ve světě a už o ne nemusím mít starost a zlého muže jsem vyměnila za hodného, dokonce s požehnáním katolické církve. Můj manžel je člověk s mnoha vysokoškolskými tituly (čímž si léčím i vlastní mindráky) a množstvím odborných publikaci, o kterých se prezidentu Klausovi může jenom zdát ve velmi bujných snech.

Můj život, jak ale zjišťují, nebyl dosud tak úspěšný, jak jsem doufala. Nepodařilo se mi zapojit se do společenského dění, po kterém jsem toužila. Na samém startu jsem se nechala vyřadit, protože jsem nebyla ochotna ke kompromisu s komunisty, dokonce ani členstvím v Socialistickém svazu mládeže... na rozdíl od mnoha mých dnes úspěšných spolužáků. Na rozdíl od mnoha dnešních úspěšných Čechů.

Později proto, že jsem měla děti a již zmíněného muže, který vyžadoval podřízenost, a jakási větší společenská angažovanost nebyla namístě. Můj manžel byl mým handicapem. Z té doby pramení má "neskonalá úcta" k lidem mužského pohlaví, kteří svůj sexuální atribut uplatňují jako elementární činitel, který je opravňuje k nadřazenosti nad druhou polovinou lidstva, ženami.

Zde je třeba zmínit fakt, že jsem matkou třem dospělým synům, kteří se, jak doufám, chovají značně kultivovaněji a rozhodně tento fakt nezneužívají ke svému prominentnímu společenskému zařazení.

Má zkušenost také říká, že moje oblíbená politická strana činy svých příslušníků dokázala maximum, jak se zbavit ženského elementů mezi sebou. Myslím, že to potvrzuje můj dávný předpoklad, že muži jsou v podstatě barbaři, primitivní lovci, kteří nesnesou konkurenci. Na svou funkci v předsednictví městského vedení strany v devadesátých letech, jsem tiše rezignovala po pár schůzích mezi nejhoršími otitulovanými primitivy, které jsem kdy v životě poznala. Jejich chování bylo vulgární, sprosté, ponižující, urážlivé, vůči každé ženě, která se mezi nimi objevila. Monoho čtenářů určitě potěší, (a některé šokuje), když napíšu, že šlo o pražské vedení KDU-ČSL.

Zvládla jsem cizí jazyky a cizí země, vysokoškolské studium, cestují, tvořím a ztrácím zájem přispět něčím těm, kteří mě dávno a tolikrát odvrhli a nepotřebovali. Ráda si přečtu, co se děje. Když nějaká situace hoří, možná se trošku snažím i přispět, ale už jenom z dálky. Vždycky znovu mě totiž neúměrně zraní přezíravost a opovržení ženami, to bohorovné přesvědčení, že jim, (slepicím), stačí těch x plátků plných pomluv, sexu a vaření, protože se k ničemu jinému stejně nehodí. (Rozuměj: časopisy pro ženy.)

A podbízivost a hloupost mladších generaci, které ženy znovu a neustále využívají jako sexuální objekty, ta drzost, se kterou se v Čechách nekontroluje a neřídí zneužití pornografie, obchodu s dětmi, sex-shopy a gay centra na cestě ke školám, ten nejoblíbenější a nejrozšířenější business: prostituce, která nekontrolovaně kvete a dělá slávu/ostudu naší malé české zemí. Všechno to "právo silnějšího", rozuměj právo mužského sexu. A diskriminace čehokoliv jiného.

Jak v Čechách každý, kdo chce dělat kariéru musí být mladý, perspektivní a bezohledný a - pravděpodobně muž (dodávám já). Protože jenom muži jsou perspektivní, jenom mladí jsou dostatečně nezkušení a necitliví, že se s nimi dá manipulovat a využívat je. Jenom tak se daří likvidovat rodiny, přimět mladé generace aby neměly děti, znemožnit odbory, jenom tak se daří, že se lidé mají hůř než za dávné totality, že pracující nemají žádná práva, kromě práva mlčet a dřít za ubožácký plat. Že malí a střední podnikatele jsou téměř zlikvidovanou kastou, že lidé mají strach o přežití, strach, který nikdy za komunismu nemuseli mít, dokonce ani nepřátelé komunismu, pokud se nějak zásadně veřejné neprojevovali. Opovržení lidmi a jejich nezaměstnatelnost, jsou-li po padesátce, jako každodenní realita.

I fakt, že se mezi politické špičky vypracovali zejména ti nejbezohlednější a nejvíce macho jedinci, je tak ubohý. Kde jste čtenáři knih, kteří jste každý čtvrtek stali v dlouhých frontách před knihkupectvími a čekali na nový příděl čerstvé intelektuální potravy? Kam jste se podělí? Je to tak, jak se domivám, že máte tolik starosti, jak uživit rodiny a přežít, že nemáte čas ani chuť se zabývat politikou?

Kolika lidem se stalo to, co mně, že jejich úspěšně se rozvíjející malý podnik zlikvidoval příslušný finanční úřad na anonymní udání závistivců?

(Zde bych řada podotkla, že jména svých anonymních udavačů znám.)

Kdo dočetl až sem, děkuji a promiňte, že můj příspěvek má tak hořké vyznění. V dnešní české společnosti vidím jen málo toho, z čeho se dá radovat. Co vidím, při každé další návštěvě vlasti, je zhoršující se materiální i společenská situace, zhrubeni veřejného života. Naneštěstí mám srovnání s bezohlednou mnohaletou vládou jedné strany a k jejich neslavné činnosti musím uvést jeden pozitivní argument. Ve společnosti byl klid, všichni měli kde bydlet, všichni měli co jist. Po ulicích měst se nepovalovali opilí bezdomovci, poněvadž tento typ lidí byl přinucen pracovat. A je možné, že tohle donucení určití lidé opravdu potřebují, že jsou mezi námi jedinci s mentálním uspořádáním, kteří potřebují být přinuceni se o sebe starat. A že sociální síť fungovala a lidé, kteří se dostali do situace, kdy se o sebe nemohli postarat nebyli odvržení a zapomenutí.

To, že se za této éry nového kapitalismu všem lidem, kromě malé horní vrstvy, daří hůře, nesvědčí ke cti naší demokracie. To, že po listopadu nebylo slyšet hlasy, abychom si naší zemí řídili jinak, než diktátem peněz, místo diktátem jedné politické strany, nechtěl slyšet vůbec nikdo. Že podobně politické zřízení funguje i v Evropě, že jsme měli možnost se rozhodnout a vybrali jsme si špatně, je naše zodpovědnost. Následky ponesou naše děti po několik generaci. Je to to, co jsme chtěli?

České země jsou zplundrované, zadlužené, vykradené lidmi, kteří naoko privatizovali podniky a přivedli je k bankrotu (nikdo tohle neznemožnil!), lidmi, kteří soustředili do finančních fondu gigantický majetek a dodnes ho užívají, ač nešlo o nic, než sprostou krádež (a nikdo tohle nepostihuje a netrestá). Že to, co před listopadem byl národní majetek, je dnes v rukou bývalé komunistické nomenklatury či jejich pokračovatelů, propachtované na věčné časy a všichni se tváří, že je to vpořádku! Že všechny české noviny jsou vlastněny cizím soukromým kapitálem a podle hesla: "koho chleba jíš, toho píseň zpívej" hájí cizí zájmy, před vlastními. (Všechna čest Právu... a umíráček za levné prodanou/zlikvidovanou Lidovou demokracii a Svobodné slovo). Co se nepodařilo zlikvidovat komunistům, se podařilo zlikvidovat dnešním kapitalistům. A někdo se diví, že komunisti měli pravdu, když tvrdili, že kapitalismus je nespravedlivé společenské zřízení?

Kdybych dlužila finančnímu úřadu pár stovek na daních, dostanu se téměř do vězení a můj účet je násilím obstaven a peníze mi odebrané, ale ukradnu li několik milliard, jsem prakticky beztrestná. Myslíte, že tohle jsou "normální poměry"?

Že nejlépe prosperující český podnik CEZ se má privatizovat vedení společnosti? Je ještě něco v Čechách, co se dá ukrást?

Že uplynulo sotva několik let od doby, kdy nám pan Kocáb pomohl od spřátelených armád červených a už jsou naší politici celí říční, aby nám přivedli vojenskou posádku armády modrých? Myslíte, že tak malinká země, jako je Česká republika opravdu potřebuje nové nerozborné přátelství s nadměrně silným a zdomácnělým novým "přítelem", který, stejně jako ten předchozí, hájí jen svoje zájmy?

O čem psát do internetového deníku, když vidím poměry tak, jak je vidím? Komu pomůžu tím, že budu informovat o věcech, o kterých vědí ti, co nemají čas, aby psali po novinách, protože musí vydělávat na život?

Je možné, že většina čtenářů BL jsou opravdu ekonomicky úspěšní jedinci a touto tematikou se nezabývají, protože to není bezprostředně jejich problém?

Jak vidíte, nejsem mladý, či starší muž v dobrém společenském postavení. A jsem upřímně ráda, že nejsem. Jsem žena po padesátce, se čtyřmi dětmi, po druhé vdaná, žijící převážně v zahraničí a ano, ve slušném společenském postavení a ano, bez materiálních starosti. Mám tedy čas číst téměř denně různé tiskoviny, ač převážně internetové. Mám čas utvořit si vlastní názor, který bohužel není příliš potěšující.

Vím, že jediná cesta z marastu je ta, že se budeme snažit si naší zem udělat lepší pro život pro všechny lidí, bez ohledu na to, jak zlé nám v tuhle chvíli je. Že se budeme úpěnlivě držet názoru, že lze špatně změnit v dobře, že se lidé mají mít rádi a mají mít vzájemné k sobě ohled, a účtu, a pomineme zařazování lidí do škatuli (podle pohlaví, věku, vzdělání... nebo majetku a rasy, jak dnes a denně dělají i naší (ne)rasističtí přátelé ve Velké Británii, nebo USA) a následně vyčleňování některých kategorii že společnosti, které naneštěstí trvá u nás už tolik let.

Že nedopustíme, aby měl někdo právo na pravdu a druhého názor nebyl vůbec slyšen, jak tomu dnes u nás je. Všechna čest Britským listům, pro které toto neplatí.

Že se rozpomeneme na fakt, že každý člověk má svou lidskou důstojnost a má právo na to, aby s ním kdokoliv jednal slušné a uctivě, nehledě na jeho původ, rasu, věk, ekonomické poměry, nebo zdravotní stav. Že všichni máme právo na to, aby s námi úředníci našich úřadů, které platíme z vlastních daní, jednali slušně a uctivě a pomáhali nám v situacích, kdy jejich pomoc potřebujeme, protože to je důvod, proč si je platíme! Tedy nejen úředníky, ale také politiky.

Že je jakýsi základní předpoklad, že politici budou konat podle vůle lidí, kteří v daně zemí žijí, ne proti ním, jak se neustále, naneštěstí děje.

Že budeme bránit práva nejslabších, protože tak se pozná, jak spravedlivou společnosti jsme. Ne podle toho, jak se daří horním deseti tisícům, ale podle toho, jak se daří těm, kteří nemají žádné (společenské) zastání.

V Bibli se tyto kategorie označují termíny: sirotek, vdova a cizinec. U nás by mohlo jít ještě o Romy, bezdomovce a přistěhované cizí dělníky, pro které jsme se stali jedinou šanci k přežití. Nebo o zneužívané prostitutky, které nemají šanci se vymanit z otrockého vztahů k jejich "zaměstnavatelům". Není náhodou obchod s lidmi protizákonný?

A řeknu li to lapidárně, zlepšení stavu naší společnosti lze odhadnout i podle jiného měřítka, světové univerzálního: mám na to malý soukromý metr, podobný měřítku světové parity kupní síly, která se propočítává na MacDonaldův BigMac. Je to měřítko veřejných WC. To je ten nejslabší článek, to je to místo, kde je vidět vyspělost té které společnosti. A naneštěstí, soudě podle tohoto zařízení třeba na Masarykově nádraží v srdci Prahy, jsme v současné chvíli ne na Balkáně, ale na severu thajského venkova, ztraceni kdesi v Asii.

Co s tím uděláme?