Prodloužit život znamená oddálit smrt, k níž máme vztah značně rozporný: Všichni víme, že zemřeme, ale nevěříme tomu (nepřipouštíme si to). Nadřazenost starověkých božstev vyjadřoval tehdejší člověk ve svých mýtech právě tím, že je obdařil nesmrtelností; o některých záhadných pozemšťanech (o Cagliostrovi a o hraběti Saint Germainovi) se to tvrdilo ještě v 18. století. Pro jiné osoby opředené mýtem (pro Ahasvera, pro Bílou paní) se nesmrtelnost nicméně stala prokletím. Tématem se zabývají i dva významné dramatické texty, které vznikly v minulém století: G.B. Shaw ve hře Zpět k Metuzalémovi věčný život oslavil, zatímco Karel Čapek ve Věci Makropulos ústy hrdinky nastavovanou existenci odvrhl -- přinesla by jen znechucení z toho, jak se životní situace opakují, jak jsou průhledné a jak se z nich neumíme poučit. Jistým bonusem je dlouhověkost naproti tomu pro významné umělce a politiky, kteří neztratili své tvůrčí schopnosti a kteří tak mohou sklenout své dílo (Sofokles, Michelangelo, Winston Churchill).

Se smrtí se nejlépe vyrovnávají věřící: Vezdejší život je pro ně jen přechodná záležitost; jeho završení a zhodnocení se člověk dočká teprv po smrti, v Božím království. Pro nábožensky založeného člověka by tedy neměla být délka života rozhodující -- leda v tom smyslu, že mu umožňuje, aby se během oné doby připravoval (svými myšlenkami i svými skutky) na život posmrtný. To se ovšem týká spíš člověka středověkého než současníka. Dnešní člověk, ať už je míra jeho religiozity jakákoli, nechce žít jen v odříkání -- chce si dary života užít a vychutnat; kdyby na to náhodou zapomněl, připomene mu to všudypřítomná reklama. V ateistickém národě, jako jsou Češi, samozřejmě tato tendence ke konzumu a k hedonismu převládá, což však neznamená, že by na každého z nás působilo strašidlo smrti stejně: Mladí lidé vesměs žijí a jednají tak, jako by měl jejich aktivní život skončit po čtyřicítce (v tom se podobají sportovcům a profesionálním tanečníkům); podle psychologů trpí stále víc úzkostí z budoucnosti, jinými slovy, svět, v němž žijí, jim nepřipadá příliš bezpečný.

Senioři, kteří zažili jednu či obě totality (nacistickou a komunistickou), si naproti tomu na nebezpečný svět zvykli; obávají se spíš bolestného umírání než smrti samotné. Jsou-li dosud aktivní, snaží se udržovat kontakt s dobou, i když tuší, že o jejich přínos mladší populace příliš nestojí. Jsou si plně vědomi, že svými zkušenostmi nedokážou v očích zaměstnavatelů, kteří jsou většinou mladší, zastínit svůj handicap, tj. nedostatečnou pružnost a průbojnost, pochybnou znalost cizích jazyků a nezažitou rutinu při práci s počítačem. A prožívají-li staří lidé sklonek svého života pasivně, musejí se smiřovat buď s netečností a nevraživostí svých potomků, nebo s domácí izolací, nebo s pobytem v ústavech, kde jsou odkázáni na onu míru ochoty a obětavosti, jakou jim poskytne příslušný personál. Za těchto okolností není příliš překvapivé, že mnozí z nich pokládají smrt za vysvobození.

Zásadní rozdíl mezi tím, jak prožívali lidé své stáří v dřívějších dobách, a mezi tím, jak ho prožívají v současnosti, spočívá v tom, že dřív pociťovali smrt jako součást života, zatímco dnes jim společnost sugeruje, že smrt je cosi nepatřičného, ne-li neslušného -- něco, co přidělává okolním lidem starosti, co zadrhává hladký průběh zavedených programů a co by se nemělo nějak zvlášť rozebírat a připomínat, protože je to definitivní tečka za životem. Smrt je vlastně bezcennější než průmyslový odpad, neboť tělo se (podle těchto názorů) nedá recyklovat; neplatí už ani někdejší existencionalistická premisa, že je smrt absurdní, tj. že ji lze filozoficky vyložit. Existují samozřejmě výjimky: Zemře-li tzv. celebrita, a to pokud možno tragicky (stane-li se obětí nehody, podlehne-li nevyléčitelné nemoci, nebo sáhne-li si sama na život), může taková smrt posloužit jako vítané zpestření novinových zpráv, které však zpravidla nevzbudí pietní odezvu -- popase se spíš na soukromém životě zemřelé osoby a roztrpčí tím pozůstalé.

Náš ambivalentní vztah ke smrti je vlastně jedním z mála atavismů, které se nám nedaří (a zřejmě hned tak nepodaří) překonat: Jakkoli se ji snažíme popřít, dodnes nás magicky přitahuje. Středověký člověk obcoval se smrtí úžeji, protože musel čelit náročným životním podmínkám a zhoubným epidemiím. O tom, jak tento úděl přijímal, svědčí například alegorické výjevy německých malířů, zvané Tance smrti: Průvod lidí různého věku a různého stavu vede kamsi (k společným orgiím? k společnému zániku?) skotačící Smrt. V lidových i v umělých baladách, které spadají do období romantismu, si zas přichází umrlec pro svou nevěstu, a záleží jen na její zbožnosti, zda z této schůzky vyjde živá či mrtvá. Podle ověřených i neověřených zpráv, které shrnul ve svém kompendiu o magičnu Vladimír Vondráček, se smrt ohlašuje rovněž v podobě přírodních úkazů: V Goethově domě se údajně v den umělcova skonu rozléhala jímavá hudba neznámého původu. Císařovně Alžbětě, jak bylo v habsburském rodu zvykem, ohlásil smrt havran, který ji den před osudným atentátem vyrazil z rukou broskev. Tato víra ostatně přežívá dodnes, neboť řada lidí skutečně zažila naléhavé vnuknutí (často ve snu), které jim zvěstovalo smrt blízkého člověka. Obdobné zážitky by se snad daly vysvětlit mimořádnou radiací přerušeného vědomí; to je ovšem hypotéza, kterou moderní věda většinou odmítá.

V podtextu Camusových filozofických úvah můžeme objevit větu, která by nás měla přinejmenším zneklidnit: "Lidé umírají, a nejsou šťastni (čárka ve výroku je důležitá, protože vyjadřuje spor, nikoli smír)". Je jisté, že dosavadní společenské systémy lidem přinést štěstí nedokázaly; podařilo se jim nanejvýš pomocí zákonů vytyčit zásady, které omezují tzv. protispolečenské jednání, nikoli podstatně zlepšit obecnou lidskou situaci, protože neberou (a ani nemohou brát) v úvahu potřebu, bez níž se většina vzdělaných lidí neobejde -- spirituální rozměr lidské existence. Úspěšnost křesťanského názoru spočívá právě v tom, že tuto potřebu uspokojil: Obrátil pozornost člověka, deptaného zvůlí starořímských i středověkých vládců, k posmrtnému, tj. iluzornímu životu. Jak by tato koncepce pochodila, kdyby chtěla navíc měnit svět, to se dá koneckonců vysoudit z toho, jak dopadla praktická aplikace komunistických myšlenek, které vzešly do jisté míry z obou izraelitských náboženství. Samo křesťanství se přitom mohlo inspirovat jinými filozofickými, mytologickými či ezoterickými systémy, které vesměs vyznávaly posmrtnou existenci; s tím souvisela důmyslná a důkladná příprava na smrt, jejíž metodiku objasňovaly například egyptské a tibetské Knihy mrtvých.

Představu Duše si většinou spojujeme s představou Boha, ale to může být jen neblahý důsledek našeho kauzálního myšlení; ve skutečnosti (a pokud takovou úvahu připustíme) nemusejí být oba principy na sobě vůbec závislé. Bůh na nás dohlíží, zatímco Duše nás přežívá; Boha vnímáme jako toho, komu se zodpovídáme, zatímco Duši jako to, co nás spojuje s ostatními bytostmi, respektive s kulturním a spirituálním odkazem předchozích generací. Učí-li nás Bůh etice, učí nás Duše kultivovanosti. Vyjdeme-li z pradávného mýtu, Duši pobyt v Těle, jemuž podlehla a jež ji stahuje k zemi, příliš nesvědčí. Touží uniknout do končin, v nichž by se mohla stát opět amorfní, tj. svobodná, a proto chápe prodloužený život jako zbytečný odklad své bytostné intence. Stojí mimochodem za zmínku, že pouť, kterou podniká Duše v předkřesťanských systémech (řetězec převtělování, kontakt s archetypálními bytostmi, účast v kosmickém reji apod.), je mnohem nadějnější a zajímavější než její věčné, tj. neměnné pobývání v křesťanských destinacích.

Pomineme-li náboženskou či filozofickou orientaci, je vztah jedince ke smrti dán prostě tím, jakému se těší zdraví a co ještě od života očekává. Škála osobních realizací se citelně zužuje. K zmarnění zbylých nadějí vede často ztráta blízkého člověka. Vězňové sice dávají přednost doživotnímu žaláři před trestem smrti, ale trvá-li věznění příliš dlouho, volí často sebevraždu; k tomu ovšem diskuse o zavedení či zrušení trestu smrti nepřihlížejí. Před podobnými otázkami stojí rovněž příznivci či odpůrci eutanazie. Petr Příhoda v příspěvku pro Rozhlas 6 (6.12.2005) charakterizoval eutanazii sarkasticky jako "dostupný komfort v poslední fázi happeningu života" a upozornil zároveň na to, že dekriminalizace eutanázie by mohla (podobně jako dekriminalizace potratů) učinit z umělého ukončení života právní banalitu a z příslušných zákroků rutinu. To je jistě oprávněná obava, ale je třeba poznamenat, že do oné rutiny upadají lékaři už dnes -- při nakládání s životem a smrtí svých pacientů se neobejdou bez jisté dávky cynismu, který patří k jejich profesionální deformaci. Smrt, k níž dojde v nemocničním zařízení, má prostě, ať chceme či nechceme, menší význam než smrt v domácím prostředí. Je přitom paradoxní, že známý politik, který upadne do kómatu, je uměle udržován při životě, i když není naděje, že by ještě někdy mohl zasáhnout do veřejných záležitostí, zatímco běžnému pacientovi zdravotníci takovou výsadu odepřou. Jde o projev lékařské prestiže nebo o diplomatický krok, který má předejít veřejnému šoku z odchodu oblíbeného či obávaného vůdce?

Zásadní a oprávněná námitka proti legalizaci eutanázie, respektive trestu smrti zní: Má vůbec někdo právo rozhodovat o cizí (o mé) smrti? Ve společenstvích, kde vládne zákon odplaty, je odpověď jednoznačná; totalitní systémy si osobují právo obvinit a potrestat každého, kdo se tomuto systému protiví (vykonavatel se vždy najde); v demokratickém systému rozhodují o trestu tzv. nezávislí soudci, za jejichž osvícenost a neúplatnost se stát nicméně nemůže zaručit a které dokonce ani nemůže odvolat. O své smrti mohou vlastně svobodně rozhodovat jen sebevrahové, kterým poněkud ztěžuje toto rozhodnutí křesťanská tradice, jurisdikce i výzkumy R.A. Moodyho, podle nichž vnímají sebevrahové zážitek života po životě mnohem otřesněji než ostatní smrtelníci; sama perspektiva prodlouženého života je od jejich záměru bezpochyby neodradí.

Smrti jsou ovšem tyto úvahy lhostejné -- má vždy poslední slovo. Naši předkové si ji (podobně jako Boha) přibližovali tím, že si ji personifikovali. Je příznačné, že germánská mytologie si ji představuje jako neúprosný živel mužského rodu, zatímco slovanské (a obzvlášť české) pohádky o ní hovoří familiárně jako o Smrti kmotřičce, která leckomu pomáhá a která je dokonce ochotna posečkat se svým zásahem, je-li třeba ještě něco nutného zařídit. V časech industriálního rozvoje a populační exploze je bohužel tato představa stěží přijatelná: Kmotřička dnes používá místo kosy běžící pás -- vlastně k tomu nepotřebuje ani válečné běsnění.