Je mírně řečeno nepřesný a paušalizující, když hovoří o nesnižujícím se počtu vojenských konfliktů a obětí. Jinak by nemohl přehlédnout ve své bagatelizaci Čínu za vlády "velikého" Maa, Indonésii za vlády Sukarna nebo konečně masakry Polpota a řadu dalších a dalších genocid možná ještě nezaznamenaných od roku 1945 do roku 1989. Tyto strašné počty lze doložit.

Slova představitele Ruska o stále větším porušování základních principů mezinárodního práva, znějí cynicky a účelově. Je těžké si totiž přiznat, že jejich nefunkčnost, v lepším případě licitující polovičatost, stojí za mezinárodními a lidskými katastrofami po II. světové válce a podílí se rozhodující měrou i na současných, přičemž samotný podíl Ruska na těchto lidských tragédiích není zanedbatelný.

Co víc, prezident Putin volá (a nejen on) po setrvání a pokračování bezzubosti mezinárodního práva, jehož filosofie si neví rady, jak umravnit hypermoderní technologie v rukách nedemokratických zemí s anachronistickými pořádky připomínajícími středověk. Je marné se přitom odvolávat na jejich rostoucí HDP a papírově fungující hodnoty demokracie. K jejich hodnotám budou muset tyto země projít trpkou a ne vždy pokojnou cestou, jinak se jejich potenciál bude proměňovat v nové katastrofy. Politicko-hospodářský vývoj Ruska po rozpadu SSSR je toho zatím, bohužel, smutným důkazem.

Dnešní svět, jak se ukazuje, je ještě více a hlouběji rozdělen a rozdělován, než jak se mohlo zdát v letech studené války. S jeho globalizací vzrostlo jeho ohrožení. To spočívá v prostém zjištění: vývoj v mnoha zemích směřuje nejen k jejich vlastnímu sebezničení, ale k sebezničení i ostatních zemí. Religiózní ideologie terorismu jako sebeoběti vystřídala "zářné zítřky" komunismu s milióny ztracených životů za každodenní krvavou realitu životů, odsouzených k náhodné smrti.

Můžeme s americkým intervenčním pojetím mezinárodního práva a spravedlnosti bezesporu v mnohém a mnohém nesouhlasit. Ale nelze mu upřít, že destruoval, byť také za nejvyšší cenu lidských životů, mnoho a mnoho diktátorských režimů. Odhalil rutinéry a reál praktiky mezinárodní diplomacie včetně vlastních, jak a jaké režimy a krvavé diktátory tiše podporovali a podporují ve jménu různých mezinárodních organizací a jejich marných pokusů, připomínající často nákladné turistické výlety.

Z projevu prezidenta Putin mimo jiné vyplývá, že dosavadní politika amerického intervencionismu se bez spojenců obrací proti samotným USA a samotné ústřední myšlence osvobozovat svět od tyranů a diktátorů. Poslední události v Kongresu USA potvrzují, že si to uvědomují nejen demokraté, ale i někteří republikáni. To však nutně neznamená, že USA musejí opustit dosud nastoupenou cestu. Naopak, jsem přesvědčen, že pro ni budou hledat spojence. Dílčí dohoda se Severní Korejí naznačuje, kdo se jimi může v nedaleké budoucnosti stát. A naopak, že Evropa jako tradiční spojenec USA může kvůli své historické liknavosti a polovičatosti svých mezinárodních postojů v krizových momentech přijít o své tradiční postavení.