Vzpomínám na jednu trapnou příhodu z jednoho Výrobního družstva invalidů, kde krátce po listopadové revoluci 1989, začali také všichni ihned nadšeně lustrovat. Prolustrovali invalidy se změněnou pracovní schopností a některé vyhodili. Nakonec došlo i na ředitele. Přešel tedy (za odměnu) na jiný podnik a na mnohem lepší místo. Z jiného podniku převzali a odhlasovali si nového předsedu. Tento byl vázán spoluprácí a přímo kompromitován výkonem svého minulého povolání ještě mnohem více, než ten starý. Škatule se zahýbaly a byl klid. Invalidum sklapla čelist a už se nelustrovalo. Vedení mělo ostatně potom už jiné starosti. S privatizací. A invalidé se zaměstnáním.

Po 17 letech stále pokračuje a bude jistě nadále pokračovat hon na čarodějnice. Vždy podle toho, jak se to někomu bude hodit. Jako by se někam nahoru mohla dostat nějaká někde nevázaná a nějak nekompromitovaná osoba, bez nějaké příslušnosti k nějaké zájmové skupině (lobby)? Prosté občany důrazně varujeme před sektami a přitom žijeme několik staletí v naprosto sektářském státu.

Velcí a skrytí sektáři honí ty malé a zjevné. Jistě, prostý občan bez jakékoliv příslušnosti je nejvíce vystaven "blahodárnému" působení trhu, demokracie, státu a hlavně daním všeho druhu, kterými je okrádán. Není u něj žádoucí vůbec žádná příslušnost. Ani zájmová, ani národní, ani rasová, ani profesní, ani náboženská, ani stranická, ani rodinná a ani jakákoliv jiná (včetně příslušnosti sama k sobě, která je nejhorší). Je přece zrním ve mlýnu, který jej mele. Nesmí mít žádnou příslušnost, pouze úplnou biologickou závislost k systému, ve kterém musí být objektivní (ve, kterém musí být objektem, předmětem). Nesmí mít žádnou příslušnost, která by mu poskytovala ochranu před státem a silnými zájmovými skupinami (parazity), které si hrají kopanou s ním i se státem. Největším demokratem na světě musí být ten nejobyčejnější občan (hostitel). Takový jakých je většina. Dokonce si ten slepý hlupák musí ještě cíleně a hrdě zakládat na tom, jaký je demokrat!

Vyčítat starým udavačům, že donášeli na nepřátele socialismu je dnes již jaksi trapné. Jak vidno, bylo to donášení často i oprávněné. Ti nepřátelé socialismu se totiž mnohdy ukázali být všelijací. Nejen jako nepřátelé socialismu, ale především jako nepřátelé skutečné demokracie a svobody. Nový režim, který pomáhali zavést, je totiž horší než ten starý. Nejlepší udavač je vždy z řad osob nesympatizujících s režimem. Má k těm nesympatizujícím jakýsi dobrý vztah. Upřímní sympatizanti se hodí třeba spíše na řadové stádní straníky a ti, kteří z nich vyčuhují, nejlépe na stranické a státní představitele.

Zajímáme se o to, kdo donášel za starého režimu, místo toho, abychom se zajímali, kdo donáší v současnosti. Není toto důležitější? Pokud starý donašeč donáší i dnes, tak zjevně spolupracuje a škodí dál. Pokud již dnes nedonáší, tak proč se mu mstít? Fakt je, že to odvádí pozornost od přítomnosti prolezlé špehováním. (Pardon, monitorováním.) Také je pravda, že agenturní síť různých příslušníků je rodinné stříbro, které se pečlivě předává z režimu na režim.

Nemělo by nás hlavně zajímat, kdo nás, všechny obyčejné, upřímné, poctivé a po dobru toužící občany (otroky) udával včera, ale kdo nás špahuje a udává dnes? Teď mne vlastně napadlo, neměl by ten náš žido-křesťanský bůh v nás, který vidí všechny hříchy všech, sledovat raději sám sebe?