Příběh první: "Zcenzurovaný" Havel

Na podzim roku 2004 mi v LN vyšel článek, ve kterém jsem polemizoval s textem M. C. Putny, který LN otiskly ke dni 28. září, našemu státnímu svátku.

Úplně poslední odstavec, kterým jsem chtěl zdůraznit nezbytnost slušně a korektně vedené diskuse na obou stranách, byť by šlo o zcela zásadní politické odpůrce, zněl v mém originále takto:

Říkám tím, že nízké prostředky při kritice neuznávám nikdy, i tehdy, jde-li o "naše oponenty" (zmíněný Havel), zatímco M. C. Putna se podle mého názoru při kritice odpůrců svých (Klaus) nízkých prostředků neštítí.

Poslední odstavec ve své výsledné podobě, po zásazích editorů Lidových novin, vypadal takto:

Vypadá to tedy tak, že jsem ve svém textu kritizoval majetkovou závist, spiklenecké teorie, nepodložené drby či nevkusné poznámky na účet zdravotního stavu, které praktikoval mnou kritizovaný přední literární historik.

Protože ale přesně o těchto čtyřech vyjmenovaných věcech můj článek nebyl (kritizoval jsem něco podobného, ale toto přímo ne, protože toto přesně ani nebylo obsahem daného textu), byl jsem opakovaně dotazován lidmi, který můj článek v LN četli, proč byl ten poslední odstavec divný a nesrozumitelný, a v podstatě nedával smysl.

Mou zmínku o V. Havlovi totiž LN zcela vypustily, slova "například bývalého prezidenta Havla," která určovala typ adresáta takovéto kritiky, kterou považuji za ubohou, byla vyškrtnuta, a můj text byl tedy de facto zcenzurován, protože celkové vyznění mé originální verze a verze LN bylo u tohoto odstavce úplně jiné.

Čím ostřejší je spor, čím hlubší jsou názorové rozdíly mezi kritizujícím a kritizovaným, tím více je nutno dbát na zásady fair play a korektního argumentování. I o tomto byla má polemika. A bylo mi velmi líto, že byla "zcenzurována" právě tato věta.

V české politické diskusi totiž potřebujeme jako sůl vědomí toho, že ačkoliv zastáváme různé, a často i zcela protikladné názory, měli bychom protivníka respektovat a ctít jeho lidskou důstojnost. Pokusit se ho v zásadní politické debatě jakkoliv degradovat (jako například zdravotně nemohoucího), nebo zas naopak jej třeba označovat jako extrémistu-izolacionistu a poté ho (asi nejlépe ve svěrací kazajce nebo v poutech) vyvlékat z politického hřiště, (aby už byl od něj konečně pokoj) není dobrým znakem vyspělosti naší demokracie a celkové úrovně naší veřejné politické diskuse.

Není žádný kumšt zůstat věcným, slušným a soudným hodnotitelem, pokud se vyjadřuji k těm, s nimiž v podstatě souhlasím. Proto mi tak záleželo na tom, aby v závěru mého článku byla zmínka o tom, že já sám odsuzuji tento typ invektiv a siláckých slov, které se občas objeví například vůči V. Havlovi. Lidové noviny tímto svým edičním zásahem neumožnily, aby si čtenář povšiml, že přístup "každý prostředek dobrý" odsuzuji zcela obecně, bez ohledu na to, kdo a proti komu jej používá.

Příběh druhý: Proč je správné učit se cizí jazyky

Vloni jeden můj článek zveřejněný v Lidových novinách (o vetovaném zákonu o kinematografickém fondu, ZDE měl jednak zcela změněný název a dále byl edičně upraven v tom smyslu, že jistá filmová postava patrně nemohla jezdit n Jawě 450, a bylo to pozměněno na Jawu 350. Je to docela možné, v motocyklech (a jejich názvech) se zas tak nevyznám, věřím tedy, že šlo o věcně správné upřesnění. Zatímco motorky editorovým hobby patrně jsou, u cizích jazyků tomu je jinak. Omylem jsem napsal (a nijak to nezatloukám) místo francouzského slova "exception" (výjimka) slovo "exeption", c mi vypadlo.

Ze všech ohlasů ("dopisů čtenářů"), které na tento můj článek dostaly, se LN rozhodly zveřejnit jen dopis člověka, který se pohoršuje nad tímto mým syntaktickým pokleskem a takto posílen dále zdůrazňuje, že se výrazem "civilisation francoise" rozumí "prachobyčejně francouzská kultura," a tedy patrně něco jiného, než jsem naznačoval já. (To ale ani zdaleka není tak prachobyčejné, jak znalec tvrdí. A i on sám by byl jistě schopen, pokud bych něco takového napsal já, pozvednout obočí a leccos dodat.)

K obsahu mého relativně rozsáhlého textu o kinematografii se znalec nevyjádřil nijak. Text jeho dopisu, který LN zveřejnily jako ohlas čtenáře ZDE, říkal přibližně to, že jsem patrně hlupák, který se neučí cizí jazyky, protože nadpis, který LN daly výňatku z tohoto dopisu, zněl: "Proč je správné učit se cizí jazyky."

A tak jsem několik dalších dnů trnul, že šlo skutečně o Jawu 350, jak mne opravil editor LN, protože z některého příštího Dopisu redakci bych se také klidně mohl dozvědět, že jsem nejen ignorant jazykový, ale že se navíc vůbec nevyznám v názvu základní řady oblíbených československých motocyklů.

Příběh třetí: Polemika s Jo Leinenem

V pátek 2. února zveřejnily LN pozoruhodný článek předsedy ústavněprávního výboru Evropského parlamentu, německého poslance Jo Leinena na téma evropské ústavy. (O ten tady ale teď nejde.) V pondělí 5. února jsem na LN (redaktoru Zvěřinovi) poslal svou polemiku s tímto textem.

Druhý den jsem od LN dostal následující odpověď:

Pochopitelně jsem nechtěl, aby se má již poněkud vyčpělá a opožděná replika na Leinenův text objevila v LN s více než týdenním zpožděním ("začátkem příštího týdne"), rozhodl jsem se tedy některé své argumenty nabídnout ve stručnějším, obecnějším a na Leinena se již neodkazujícím textu Mladé frontě Dnes a svůj článek z LN zdvořile "stáhnout."

Věřil jsem, že jsem tak učinil dostatečně svým úterním mailem:

Svůj obměněný text jsem pak poslal na MfD, kde také v pátek 9. února vyšel. Jaké ale bylo mé překvapení, když se v pondělí 12. února má původní "leinenovská" replika objevila otištěná v Lidových novinách ZDE. Ten nenasytný Petřík se musel asi úplně zbláznit, pomyslil si každý, kdo četl v pátek můj článek v MfD a v pondělí jeho rozšířenou, poněkud detailnější, na Jo Leinena se odkazující verzi, po více než týdnu již notně vyčpělou. Slušně jsem se proti tomuto přístupu LN, kdy byl zveřejněn autorem "již stažený" text, ohradil:

Odpověď LN mi ale skutečně vyrazila dech:

Z mé věty "děkuji za informaci, ale replika na Jo Leinena by byla již po cca jednom týdnu neaktuální" je zřejmé, že jako autor nestojím po cca jednom týdnu o otištění tohoto svého textu a jde tedy o implicitní nesouhlas s jeho publikováním.

Tím spíše bylo ale jednání LN neospravedlnitelné, že mé obecné argumenty k tématu oživování euroústavy již v pátek zveřejnila MfD. Kolikrát mi jen různé noviny (LN nevyjímaje) odmítly zveřejnit text s mlhavým odůvodněním, že téma již není aktuální, či již bylo dostatečně diskutováno v jiném periodiku a již se k němu dostatečně vyjádřil někdo jiný.

A nyní, po více než týdnu, a tři dny po zveřejnění mého argumentačně shodného textu v jiném deníku, LN tisknou tento text, jako bych to snad napsal na pokyn shora, s více než týdenním zpožděním, ( formálně a z donucení,) jak také bývají občas texty spolupracovníků prezidenta republiky v médiích šmahem karikovány.

Když to bylo poprvé (zcenzurovaná zmínka o Havlovi) , mávnul jsem rukou; stává se to. Když to bylo podruhé, pousmál jsem se, ale věděl jsem, že toto už není fair play, a že by bylo vhodné na to nějak upozornit.

Zveřejnění zcela zjevně staré, a navíc autorem již stažené a v jiném deníku publikované polemiky po více než týdnu v situaci, kdy již v úterý minulý týden bylo článkem v LN téma "Leinen" považováno za uzavřené, bylo poslední kapkou: třikrát a dost!

Nevím, jak jinak se bránit, než šířením povědomí o těchto praktikách některých médií. Lidé se většinou diví, když vidí, co všechno jde (aspoň trochu) změnit, když si člověk tyto věci nenechá líbit.