19. 12. 2006
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
G. W. Bush
19. 12. 2006

Dva muži v jednom světě

I příští rok bude pokračovat spor o to, co jsou největší hrozby světu a jak s nimi nakládat. Velkou otázkou zůstane, zda je možné upřednostnit bezpečnostní problematiku před lidskými právy.

S určitou nadsázkou lze říci, že přelom let 2006 a 2007 je ve znamení vyklízení pozic dvou mužů, kteří se v posledních letech významně podíleli na tvarování světové politiky: generálního tajemníka OSN Kofi Annana a prezidenta USA George Bushe ml. Odcházejí různým způsobem.

V případě Annana jde o konec druhého volebního období a na jeho stoličku usedne nový generální tajemník. Bush ještě v Bílém domě zůstává, vše ale nasvědčuje tomu, že po zbývající dva roky svého volebního období to bude jiný politik než ten, kterého jsme znali v uplynulých šesti letech. Jedno mají oba společné: odcházejí poraženi.

Pozoruhodné je, že prohráli, přestože v uplynulých letech představovali zcela odlišné přístupy ke světu. Rozdíly jsou patrné v Annanových prohlášeních, že za největší svůj neúspěch podkládá, že se OSN nepodařilo zabránit invazi do Iráku. Či z jeho narážek, že USA vyměnily prosazování lidských práv za sobeckou bezpečnostní politiku. Nebo z neuctivých komentářů George Bushe a Tonyho Blaira na Annanovu adresu, odposlechnutých novináři na zasedání G8 v Petrohradě - za to, že se snažil co nejdříve zastavit nesmyslnou válku v Libanonu. Jejich rozdílný pohled na tuto planetu je názorně ztvárněn ve dvou dokumentech.

  • Rozvojové cíle milénia. Ty Annan představil Valnému shromáždění OSN v roce 2000 a přijal je summit 189 států. Jde o výběr ze záměrů, které byly schváleny na mezinárodních konferencích a summitech během 90. let minulého století. Tento soubor zahrnuje osm rozvojových cílů, osmnáct dílčích úkolů, je to více než čtyřicet ukazatelů - a také termíny splnění.
  • Strategie národní bezpečnosti Spojených států amerických. Tu Bush podepsal v roce 2003 a v upravené podobě znovu letos.

Popravdě řečeno, ústup každého z těchto dvou politiků vypadá jinak. Jak uvádí připojený přehled plnění miléniových cílů, některé úkoly se daří naplňovat, některé ne. Tento výčet ukazuje, že plnění záměrů je odlišné v různých regionech. Tomu odpovídají i závěry hdr.undp.org/">výroční Zprávy o lidském rozvoji, kterou připravuje OSN. Ta se letos převážně týká vody. Podle ní 1,1 miliardy lidí v rozvojových zemích nemá přístup k bezpečné pitné vodě a 2,6 miliardy ke kanalizaci. Uvádí ale též přehled vývoje zemí podle indexu lidského rozvoje, což je souhrnný údaj, který kombinuje tři rozměry prosperity: příjem, vzdělání a zdraví. Údaje ve Zprávě ukazují nejen na trvalý předstih nejrozvinutějších zemí sdružených v OECD před zbytkem světa, ale také to, že skupina rozvojových zemí je výrazně vnitřně diferencovaná -- je velký rozdíl mezi Čínou, která tři desetiletí vykazuje nejrychlejší ekonomický růst na světě, a státy subsaharské Afriky.

Ani s rostoucí pomocí rozvinutých zemí chudým státům není vše jednoznačné. Americký institut www.cgdev.org/">Centrum pro globální rozvoj v jedné ze svých letošních analýz světového obchodu a rozvoje uvádí, že "vládní podpora produkce ve všech bohatých zemích (prostřednictvím datací a tarifů) má téměř čtyřnásobnou hodnotu než globální rozvojová pomoc. A kdyby bohaté země plně otevřely své trhy pro produkci z chudých zemí, hodnota navýšeného příjmu by byla téměř dvakrát větší než rozvojová pomoc."

Je možné namítnout, že tyto problémy se týkají pouze chudé části tzv. třetího světa. Ovšem i Evropa a Severní Amerika mají své problémy. O některých hovoří kniha spolupracovníka tří amerických prezidentů Patricka Buchanana, příznačně nazvaná Smrt Západu. Podle tohoto ultrakonzervativce (a anglosaského šovinisty) tvořili v roce 1990 lidé evropského původu čtvrtinu světové populace, v roce 2000 jednu šestinu a v roce 2050 budou tvořit jednu desetinu obyvatel planety. "Evropané nehodlají pokračovat coby historicky životaschopný druh."

Vedle takovýchto čísel a úvah zní české diskuse o reformě důchodového zabezpečení jako směšné handrkování. Vlastně jedinou pořádnou důchodovou reformu nastartovalo Rusko, a to programem podpory porodnosti, který mimo jiné zahrnuje vytvoření "mateřského kapitálu" -- na druhé dítě dostává matka 250 tisíc rublů, které může využít na školu či bydlení pro svého potomka. Je ovšem třeba přiznat, že Vladimír Putin je ve výhodě, neboť po Číně a Japonsku má dnes Rusko třetí největší devizové rezervy na světě.

"Amerika je ve válce" -- tak zní první věta z Bushovy předmluvy k nové Strategii národní bezpečnosti Spojených států amerických. Jádrem této doktríny je globální válka proti terorismu a boj proti tzv. darebným státům. Někdy jsou tyto úkoly vnímány jako oddělené, v základní strategii je však skryta teze, že terorismus je nejnebezpečnější tehdy, když je podporován z "darebných států". To byl důvod útoku na Afghánistán a jedna ze základních opor zdůvodnění invaze do Iráku.

Tváří v tvář dosaženým výsledkům naplňování Bushovy doktríny není zpochybňována pouze idea propojení teroristů a "darebáckých států" -- nikdy se neprokázalo napojení al-Káidy na Irák, Irán či Sýrii, naopak jsou důkazy o boji těchto států proti Usáma bin Ládinovi. Hlavně se množí varování, že invazní jednotky jak v Afghánistánu, tak i v Iráku uvízly. Ve svém svědectví před senátním výborem amerického Kongresu minulý měsíc šéf CIA Michael Hayden v souvislosti s boji v Afghánistánu prohlásil: "Když se mne ptáte na můj názor, bude to trvat nejméně desetiletí a bude to stát miliardy dolarů." O mrtvých nemluvil. Jejich počet na straně NATO stopnul letos na čtyřnásobek. A bruselská centrála NATO požaduje další tisíce vojáků do Afghánistánu. Jeho plány nedávný summit v Rize vyslechl, ale nic zásadního nepřislíbil. "S výjimkou Turecka a Velké Británie jsou státy NATO spíše závislá území než spojenci," kteří nechtějí bojovat když je nikdo nenapadne - komentuje již dlouho takovéto postoje Evropanů k politice USA Patrick Buchanan.

Jak v Afghánistánu, tak i v Iráku selhává to, čemu se říká "budování míru". Model známý z dob bombardování Balkánu -- napřed vojenský útok, pak dárcovská konference, poté demokratické volby -- nefunguje hned ve středním článku: nedaří se shromáždit dostatek prostředků na sociálně-ekonomickou rekonstrukci. Na tuto skutečnost reagovalo vojenské i civilní vedení Afghánistánu tím nejhorším způsobem: tolerancí k produkci opia. Podle údajů OSN pochází z Afghánistánu 92 % světového heroinu. Obchod s drogami dnes tvoří téměř polovinu afghánského HDP. Sociální situace se sice zklidnila, ovšem upevnily se struktury organizovaného zločinu a objevily se peníze na nové moderní zbraně.

Rozbory teroristických útoků od Indonésie přes Španělsko až po Velkou Británii ukazují, že nebezpečná není ani tak síť al-Káidy jako nově samostatně se rodící teroristé. Ti ve své většině nejsou produktem výcvikových táborů al-Káidy, ale militantní ideologie, která se šíří především jako reakce na americkou politiku na Blízkém a Středním východě. Podle ultrakonzervativního Buchanana ovšem již během první války s Irákem na sebe přebíraly Spojené státy závazky, kterým nemohou dlouhodobě dostát. Navíc ohrožení na hranicích v Koreji, Kuvajtu či Kosovu prý "nesnese srovnání s ohrožením na naší hranici s Mexikem", protože armády ilegálních přistěhovalců se prý chystají odtrhnout jih USA a Kalifornii.

Analytici z renomovaného britského pracoviště Control Risk předpokládají, že nebezpečí pro podnikání ve světě "bude v roce 2007 přibližně stejné jako v roce 2006". Ovšem dodávají, že "v USA a ve státech EU 12 budou dále růst obavy z terorismu" a teroristé se budou pokoušet získat chemické, biologické, radiologické a nukleární zbraně.

V článku Je terorismus stále hrozbou?, který v říjnu otiskl prominentní americký časopis Foreign Affairs, upozorňuje profesor John Mueller z Ohio State University, že pět let od tragického 11. září nebyl v USA zaznamenán žádný teroristický útok. Přestože jej každou chvíli ohlašuje ten či onen vládní představitel. Přitom do USA přijíždí ročně 330 milionů legálních návštěvníků -- a 1 až 4 tisíce nelegálních proniká denně. Míru efektivnosti protiteroristických opatření lze změřit: kdyby ochrana byla dokonalá, nebyly by do USA pašovány drogy.

Odhady amerických zpravodajských služeb v roce 2002 tvrdily, že v USA je 5 tisíc teroristů a podporovatelů al-Káidy. Mueller uvádí, že v tajné zprávě FBI z roku 2005 je konstatování, že se nepodařilo identifikovat žádnou spící buňku al-Káidy v USA. Podle Muellerových údajů bylo po 11. září v USA podrobeno registraci a odběru otisků prstů přibližně 80 tisíc Arabů a muslimů. Dalších osm tisíc jich bylo předvedeno k výslechu na FBI. A více než pět tisíc cizinců bylo uvězněno ve jménu prevence terorismu. Tyto aktivity však nevedly ani k jednomu obvinění z terorismu před soudem. Mueller propočítává, že mimo Afghánistán a Irák bylo teroristy z uskupení, jako je al-Káida zabito jen o něco více lidí, než se v USA za rok utopí ve vaně. Zdá se, že přívrženci militantního pojetí islámu vyhodnotili důsledky útoku 11. září v USA jako kontraproduktivní a soustřeďují se na jiná bojiště.

Je zřejmé, že strach z terorismu i odpor k němu je zneužíván politickými elitami k vnitropolitickým cílům -- a to nejen v USA. Základní problém Bushovy doktríny je ale jinde. Je jím pojetí role Spojených států ve světě. Na naší planetě se ročně vydává na takzvanou vojenskou obranu více než tisíc miliard dolarů, z toho téměř polovinu v USA. Výdaje USA na obranu jsou vyšší než výdaje všech ostatních členů Rady bezpečnosti OSN plus Německa, Japonska a Indie dohromady. USA jako jediná země mají rozmístěny vojenské jednotky ve všech důležitých regionech světa, a to téměř půl milionů vojáků započítávají-li se i ti na válečných lodích.

Spojené státy nejsou jen světovým hegemonem. Podstatné je, že žádná mocnost neusiluje o změnu tohoto uspořádání světového politického systému silou. Problém terorismu a "darebáckých států" je problémem prostředí, v němž je role USA naplňována, ne klasického zápasu o hegemonii. Bushova vláda se ovšem snaží zacházet s problémy prostředí jako s velmocenskými protivníky. Proto hovoří o "válce proti terorismu", přičemž s terorismem se zachází jako se státním aktérem. Síla a odhodlání "darebáckých států" jsou dramaticky zveličovány - jejich nebezpečí je potenciální a ve střednědobé budoucnosti, líčeno je však jako aktuální. Místo diplomatických prostředků je využívána vojenská síla a hrubý nátlak. Používání nadměrné síly ale často vede k tomu, že roste odpor vůči USA a svět je tím destabilizován víc než působením teroristů či "darebáckých států".

Bush konce roku 2006 hledá cestu z pasti. Odstoupil ministr obrany Donald Rumsfeld, z OSN odchází velký kritik této organizace velvyslanec USA John Bolton, nedávný summit NATO v Rize zase "zapomněl" na další rozšiřování aliance kolem hranic Ruska. A tato proměna Bushovy politiky bude pokračovat, protože mnohé problémy zůstávají. Nelze například nebrat na vědomí, že během Bushovy vlády z jednoho amerického kontinentu fakticky vznikly dva politické kontinenty -- oddělované zdí. Nenajde-li Bush odpověď na takovéto důsledky své politiky, jeho strana za dva roky neprohraje jen volby do Kongresu, ale i volbu prezidenta.

Kofi Annan a George Bush představují odlišné pojetí problémů naší doby. Spor těchto mužů je konfliktem dvou kultur uvnitř jedné civilizace. Pokud jde o cíle stanovené ve Strategii národní bezpečnosti USA, zdá se, že mnohé byly chybně vytyčeny a zvolené metody jejich naplnění jsou kontraproduktivní. U miléniových cílů je zřejmé, že i v případě chyb ve strategii či při stanovení nereálných termínů naplněny být musejí, nemá-li se svět dostat do neřešitelných problémů. Třeba i proto, že terorismus a "darebácká politika" budou mít stále živnou půdu, když se nepodaří odstranit sociální problémy současného světa. Ovšem naplnit cíle milénia nelze bez mnohem aktivnějšího zapojení Spojených států.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom

Plnění miléniových cílů

  • Snížení extrémní chudoby a hladu o polovinu. Podle letošní Zprávy o plnění miléniových cílů se oproti roku 1990 podařilo snížit podíl lidí žijících v rozvojových zemích za méně než jeden dolar denně z 27,9 % na 19,4 %, a to především díky rozvoji v jihovýchodní a jižní Asii. Chudoba vzrostla v jihovýchodní Evropě a v zemích bývalého Sovětského svazu. V podstatě nezměněná zůstala v subsaharské Africe, kde dosahuje 44 %, je tedy na dvojnásobku miléniových cílů. Počet chronicky hladovějících v rozvojových zemích klesl z 20 na 17 %. Více než polovinu nezaměstnaných ve světě dále tvoří mladí lidé. I když od roku 1990 klesl v rozvojových zemích podíl nezaměstnanosti mezi mládeží z 15,8 na 13,8 %, celosvětově vzrostl z z 12,1 na 13,7 %, konkrétně ze 72,8 na 85,7 milionu.
  • Dosažení základního vzdělání pro všechny. Podíl dětí zapsaných do základních škol vzrostl v rozvojových zemích z 79 na 86 %. Z dětí, které nenavštěvují základní školu, je 82 % z venkovských oblastí. Jedna z pěti dívek v školním věku nechodí do školy, u chlapců jedna šestina. V subsaharské Africe je to 42 % děvčat a 38 % chlapců.
  • Prosazování rovnosti pohlaví. Podíl žen v placené práci ve městě dosáhl v jižní Asii 17 %, zatímco v zemích bývalého Sovětského svazu je to 51 %. V roce 1990 byl podíl žen v dolních komorách parlamentů ve světě 12 %, letos dosáhl 17 %. Pozoruhodné je, že v rozvojových zemích vzrostl z 15 na 21 %. Ve 20 zemích tvoří více než 30 % poslanců ženy. V 95 státech jsou zavedeny normy zaměřené na zvýšení podílu žen v politice.
  • Snížení úmrtnosti dětí do pěti let o dvě třetiny. V rozvojových zemích připadalo roku 1990 na tisíc dětí do pěti let 106 úmrtí, loni to bylo 87. Tento ukazatel se zlepšil ve všech regionech světa, ale 94 % těchto úmrtí připadá na 60 zemí. V subsaharské Africe, na kterou připadá 20 % všech dětí světa, je polovina těchto úmrtí. Matkám bez vzdělání nebo se základním vzděláním umíralo v posledních deseti letech v průměru 157 dětí z tisíce, matkám se středoškolským či vyšším vzděláním 82 dětí. V rodinách, které patří mezi 20 % nejchudších, byla tato úmrtnost 143 dětí, u rodin počítaných mezi 20 % nejbohatších 74 na tisíc dětí.
  • Snížení mateřské úmrtnosti o tři čtvrtiny. K hodnocení, jak je plněn tento cíl, chybějí přesná data. Podle citované zprávy vzrostla v letech 1990 a 2004 dostupnost k lékařské péči v rozvojovém světě z 43 na 56 %. V chudých a venkovských oblastech světa se péče o ženy téměř nezměnila.
  • Zamezení šíření HIV/AIDS, malárie a tuberkulózy. I když se v některých zemích daří bojovat s HIV/AIDS, počet takto nemocných vzrostl z 36,2 milionu v roce 2003 na 38,6 milionu loni; roste i počet úmrtí na tuto chorobu. Ohniskem zůstává subsaharská Afrika -- na tu připadá 10 % světové populace, ale 64 % HIV pozitivních a 90 % dětí do 15 let s touto chorobou. V rozvojových zemích v období 1990 až 2004 vzrostl i podíl lidí nakažených tuberkulózou, a to ze 149 na 151 mezi 100 tisíci obyvateli bez HIV; roční přírůstek nemocných je jedno procento. Z 9 milionů tuberkulózou nově nakažených lidí v roce 2004 jich 741 tisíc bylo HIV pozitivních.
  • Zajištění trvalé udržitelnosti pro životní prostředí. 13 milionů hektarů je ročně zbaveno lesního porostu. Podíl zalesněné půdy klesl od roku 1990 do loňska ze 31 na 30 %, přičemž v rozvojových oblastech byl zaznamenán přesně opačný růst zalesněné půdy. Od roku 1990 klesla energetická náročnost měřená jako podíl energie nutné k zisku tisíce dolarů v HDP o 10 %, a to především díky postsocialistickým zemím a východní i jihovýchodní Asii. To vedlo ke stabilizaci růstu emisí CO2, který nejvíce ovlivňuje změny klimatu: v roce 2003 na jednoho obyvatele planety připadly 4 tuny emisí CO2, což je stejně jako v roce 1990 -- ovšem při růstu počtu obyvatel. Podíl lidí užívající upravenou pitnou vodu vzrostl od roku 1990 ze 71 na 80 % v 2004. V roce 2007 by poprvé v dějinách měla více než polovina lidí žít ve městech -- avšak v případě rozvojových zemích tuto urbanizaci doprovází i růst počtu lidí žijících ve slumech (výjimkou je pouze severní Afrika, kde dochází ke zlepšení).
  • Posilování světového partnerství pro rozvoj s důrazem na pomoc, obchod a odpuštění dluhů. Od roku 1997 roste pomoc rozvojovým zemím, přičemž v roce 2005 dosáhla 106 miliard dolarů. To je ale pouze jedna třetina procenta HNP donátorských států. Pouze pět zemí (Dánsko, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko a Švédsko) dává na oficiální rozvojovou pomoc 0,7 % HNP, což je cíl OSN. Dalších 11 zemí Evropské unie slibuje dosažení této hladiny v roce 2015. Zvýšil se přístup rozvojových zemí na trhy rozvinutých zemí, přičemž tři čtvrtiny exportu bylo bez cla -- ovšem strategicky významné zboží, jako je oblečení či zemědělská produkce, zůstává stále zatíženo velkým clem. Budoucí dluhové platby pro 29 nejvíce zadlužených zemí byly od roku 1998 sníženy o 59 miliard, čímž snížila dluhovou službu na méně než 7 % zisku z exportu. Ovšem pro nejchudší země i tato úroveň zůstává příliš vysoká.

Pramen: The Millennium Development Goals Report, 2006

                 
Obsah vydání       19. 12. 2006
19. 12. 2006 Odvolací soud potvrdil právo na přístup do zdravotnické dokumentace
19. 12. 2006 Neziskovky: kdo se plazí, přežije Milan  Daniel
19. 12. 2006 Amnesty International Brno nehájí jen "módní" politické vězně
19. 12. 2006 Národ bez paměti? Jan  Čulík
19. 12. 2006 Saláty, lednička, maminčino pečení... Jan  Čulík
19. 12. 2006 Konečný rozchod s Eurotelem Jan  Čulík
19. 12. 2006 Tak nám sem nejezděte, Čulíku!
19. 12. 2006 Komerční banka v Olomouci = chaos Boris  Cvek
19. 12. 2006 Nerozlišujete typy knihoven
19. 12. 2006 O knihovnách
19. 12. 2006 ■ ■ ■ Karel  Hynek
19. 12. 2006 Michael  Marčák
19. 12. 2006 Dva muži v jednom světě Oskar  Krejčí
19. 12. 2006 Agenda 2010 není ústupem od programových pozic Jiří  Havel
19. 12. 2006 Milan  Kozelka
19. 12. 2006 Milan Kozelka: World Press Photos
19. 12. 2006 Nejistá sezóna Pavel  Kopecký
18. 12. 2006 Michael  Marčák
19. 12. 2006 Na mlácení musí být vždycky dva Josef  Vít
19. 12. 2006 Intelektuální onanie a postmoderní hranolky
19. 12. 2006 Prezidentské volby v Ekvádoru: další vítězství levice Simone  Radačičová
19. 12. 2006 Tahání draka za ocas, aneb zbláznili se Rakušané? Jiří  Pálka
18. 12. 2006 Poklady a archeologické památky Iráku Kahlan  Al Qaisi
20. 12. 2006 Michael  Marčák
18. 12. 2006 SRN: Spor s EU o veřejnoprávní rozhlas Richard  Seemann
18. 12. 2006 Vůle k hledání mírového řešení současné kritické situace v Iráku
18. 12. 2006 Pražská charta
18. 12. 2006 Konference skončila - zapomeňte Lubomír  Brožek
18. 12. 2006 Pražská výzva pro Irák kritická vůči USA, v médiích už ale bez manipulací Štěpán  Kotrba
18. 12. 2006 Vnitro: Na čem lze také vytvořit kompromis o koaliční vládě Štěpán  Kotrba
18. 12. 2006 Móda 2007: Antikomunismus už není trendy Bohumil  Kartous
18. 12. 2006 Nevládní organizace -- směs korupce a manipulace? Milan  Valach
18. 12. 2006 Naděje pro Dárfúr? Monika  Meislová
18. 12. 2006 K čemu všemu je nám KSČM... Ladislav  Žák
18. 12. 2006 Imre Nagy se zasloužil o Evropskou unii! Jan  Adamec
18. 12. 2006 Kupředu pravá Wenzel  Lischka
18. 12. 2006 Rakouská averze vůči jádru Marek  Bozenhard
21. 11. 2006 Hospodaření OSBL za říjen 2006