V případě Annana jde o konec druhého volebního období a na jeho stoličku usedne nový generální tajemník. Bush ještě v Bílém domě zůstává, vše ale nasvědčuje tomu, že po zbývající dva roky svého volebního období to bude jiný politik než ten, kterého jsme znali v uplynulých šesti letech. Jedno mají oba společné: odcházejí poraženi.

Pozoruhodné je, že prohráli, přestože v uplynulých letech představovali zcela odlišné přístupy ke světu. Rozdíly jsou patrné v Annanových prohlášeních, že za největší svůj neúspěch podkládá, že se OSN nepodařilo zabránit invazi do Iráku. Či z jeho narážek, že USA vyměnily prosazování lidských práv za sobeckou bezpečnostní politiku. Nebo z neuctivých komentářů George Bushe a Tonyho Blaira na Annanovu adresu, odposlechnutých novináři na zasedání G8 v Petrohradě - za to, že se snažil co nejdříve zastavit nesmyslnou válku v Libanonu. Jejich rozdílný pohled na tuto planetu je názorně ztvárněn ve dvou dokumentech.

• Rozvojové cíle milénia. Ty Annan představil Valnému shromáždění OSN v roce 2000 a přijal je summit 189 států. Jde o výběr ze záměrů, které byly schváleny na mezinárodních konferencích a summitech během 90. let minulého století. Tento soubor zahrnuje osm rozvojových cílů, osmnáct dílčích úkolů, je to více než čtyřicet ukazatelů - a také termíny splnění.
• Strategie národní bezpečnosti Spojených států amerických. Tu Bush podepsal v roce 2003 a v upravené podobě znovu letos.

Popravdě řečeno, ústup každého z těchto dvou politiků vypadá jinak. Jak uvádí připojený přehled plnění miléniových cílů, některé úkoly se daří naplňovat, některé ne. Tento výčet ukazuje, že plnění záměrů je odlišné v různých regionech. Tomu odpovídají i závěry hdr.undp.org/">výroční Zprávy o lidském rozvoji, kterou připravuje OSN. Ta se letos převážně týká vody. Podle ní 1,1 miliardy lidí v rozvojových zemích nemá přístup k bezpečné pitné vodě a 2,6 miliardy ke kanalizaci. Uvádí ale též přehled vývoje zemí podle indexu lidského rozvoje, což je souhrnný údaj, který kombinuje tři rozměry prosperity: příjem, vzdělání a zdraví. Údaje ve Zprávě ukazují nejen na trvalý předstih nejrozvinutějších zemí sdružených v OECD před zbytkem světa, ale také to, že skupina rozvojových zemí je výrazně vnitřně diferencovaná -- je velký rozdíl mezi Čínou, která tři desetiletí vykazuje nejrychlejší ekonomický růst na světě, a státy subsaharské Afriky.

Ani s rostoucí pomocí rozvinutých zemí chudým státům není vše jednoznačné. Americký institut www.cgdev.org/">Centrum pro globální rozvoj v jedné ze svých letošních analýz světového obchodu a rozvoje uvádí, že "vládní podpora produkce ve všech bohatých zemích (prostřednictvím datací a tarifů) má téměř čtyřnásobnou hodnotu než globální rozvojová pomoc. A kdyby bohaté země plně otevřely své trhy pro produkci z chudých zemí, hodnota navýšeného příjmu by byla téměř dvakrát větší než rozvojová pomoc."

Je možné namítnout, že tyto problémy se týkají pouze chudé části tzv. třetího světa. Ovšem i Evropa a Severní Amerika mají své problémy. O některých hovoří kniha spolupracovníka tří amerických prezidentů Patricka Buchanana, příznačně nazvaná Smrt Západu. Podle tohoto ultrakonzervativce (a anglosaského šovinisty) tvořili v roce 1990 lidé evropského původu čtvrtinu světové populace, v roce 2000 jednu šestinu a v roce 2050 budou tvořit jednu desetinu obyvatel planety. "Evropané nehodlají pokračovat coby historicky životaschopný druh."

Vedle takovýchto čísel a úvah zní české diskuse o reformě důchodového zabezpečení jako směšné handrkování. Vlastně jedinou pořádnou důchodovou reformu nastartovalo Rusko, a to programem podpory porodnosti, který mimo jiné zahrnuje vytvoření "mateřského kapitálu" -- na druhé dítě dostává matka 250 tisíc rublů, které může využít na školu či bydlení pro svého potomka. Je ovšem třeba přiznat, že Vladimír Putin je ve výhodě, neboť po Číně a Japonsku má dnes Rusko třetí největší devizové rezervy na světě.

"Amerika je ve válce" -- tak zní první věta z Bushovy předmluvy k nové Strategii národní bezpečnosti Spojených států amerických. Jádrem této doktríny je globální válka proti terorismu a boj proti tzv. darebným státům. Někdy jsou tyto úkoly vnímány jako oddělené, v základní strategii je však skryta teze, že terorismus je nejnebezpečnější tehdy, když je podporován z "darebných států". To byl důvod útoku na Afghánistán a jedna ze základních opor zdůvodnění invaze do Iráku.

Tváří v tvář dosaženým výsledkům naplňování Bushovy doktríny není zpochybňována pouze idea propojení teroristů a "darebáckých států" -- nikdy se neprokázalo napojení al-Káidy na Irák, Irán či Sýrii, naopak jsou důkazy o boji těchto států proti Usáma bin Ládinovi. Hlavně se množí varování, že invazní jednotky jak v Afghánistánu, tak i v Iráku uvízly. Ve svém svědectví před senátním výborem amerického Kongresu minulý měsíc šéf CIA Michael Hayden v souvislosti s boji v Afghánistánu prohlásil: "Když se mne ptáte na můj názor, bude to trvat nejméně desetiletí a bude to stát miliardy dolarů." O mrtvých nemluvil. Jejich počet na straně NATO stopnul letos na čtyřnásobek. A bruselská centrála NATO požaduje další tisíce vojáků do Afghánistánu. Jeho plány nedávný summit v Rize vyslechl, ale nic zásadního nepřislíbil. "S výjimkou Turecka a Velké Británie jsou státy NATO spíše závislá území než spojenci," kteří nechtějí bojovat když je nikdo nenapadne - komentuje již dlouho takovéto postoje Evropanů k politice USA Patrick Buchanan.

Jak v Afghánistánu, tak i v Iráku selhává to, čemu se říká "budování míru". Model známý z dob bombardování Balkánu -- napřed vojenský útok, pak dárcovská konference, poté demokratické volby -- nefunguje hned ve středním článku: nedaří se shromáždit dostatek prostředků na sociálně-ekonomickou rekonstrukci. Na tuto skutečnost reagovalo vojenské i civilní vedení Afghánistánu tím nejhorším způsobem: tolerancí k produkci opia. Podle údajů OSN pochází z Afghánistánu 92 % světového heroinu. Obchod s drogami dnes tvoří téměř polovinu afghánského HDP. Sociální situace se sice zklidnila, ovšem upevnily se struktury organizovaného zločinu a objevily se peníze na nové moderní zbraně.

Rozbory teroristických útoků od Indonésie přes Španělsko až po Velkou Británii ukazují, že nebezpečná není ani tak síť al-Káidy jako nově samostatně se rodící teroristé. Ti ve své většině nejsou produktem výcvikových táborů al-Káidy, ale militantní ideologie, která se šíří především jako reakce na americkou politiku na Blízkém a Středním východě. Podle ultrakonzervativního Buchanana ovšem již během první války s Irákem na sebe přebíraly Spojené státy závazky, kterým nemohou dlouhodobě dostát. Navíc ohrožení na hranicích v Koreji, Kuvajtu či Kosovu prý "nesnese srovnání s ohrožením na naší hranici s Mexikem", protože armády ilegálních přistěhovalců se prý chystají odtrhnout jih USA a Kalifornii.

Analytici z renomovaného britského pracoviště Control Risk předpokládají, že nebezpečí pro podnikání ve světě "bude v roce 2007 přibližně stejné jako v roce 2006". Ovšem dodávají, že "v USA a ve státech EU 12 budou dále růst obavy z terorismu" a teroristé se budou pokoušet získat chemické, biologické, radiologické a nukleární zbraně.

V článku Je terorismus stále hrozbou?, který v říjnu otiskl prominentní americký časopis Foreign Affairs, upozorňuje profesor John Mueller z Ohio State University, že pět let od tragického 11. září nebyl v USA zaznamenán žádný teroristický útok. Přestože jej každou chvíli ohlašuje ten či onen vládní představitel. Přitom do USA přijíždí ročně 330 milionů legálních návštěvníků -- a 1 až 4 tisíce nelegálních proniká denně. Míru efektivnosti protiteroristických opatření lze změřit: kdyby ochrana byla dokonalá, nebyly by do USA pašovány drogy.

Odhady amerických zpravodajských služeb v roce 2002 tvrdily, že v USA je 5 tisíc teroristů a podporovatelů al-Káidy. Mueller uvádí, že v tajné zprávě FBI z roku 2005 je konstatování, že se nepodařilo identifikovat žádnou spící buňku al-Káidy v USA. Podle Muellerových údajů bylo po 11. září v USA podrobeno registraci a odběru otisků prstů přibližně 80 tisíc Arabů a muslimů. Dalších osm tisíc jich bylo předvedeno k výslechu na FBI. A více než pět tisíc cizinců bylo uvězněno ve jménu prevence terorismu. Tyto aktivity však nevedly ani k jednomu obvinění z terorismu před soudem. Mueller propočítává, že mimo Afghánistán a Irák bylo teroristy z uskupení, jako je al-Káida zabito jen o něco více lidí, než se v USA za rok utopí ve vaně. Zdá se, že přívrženci militantního pojetí islámu vyhodnotili důsledky útoku 11. září v USA jako kontraproduktivní a soustřeďují se na jiná bojiště.

Je zřejmé, že strach z terorismu i odpor k němu je zneužíván politickými elitami k vnitropolitickým cílům -- a to nejen v USA. Základní problém Bushovy doktríny je ale jinde. Je jím pojetí role Spojených států ve světě. Na naší planetě se ročně vydává na takzvanou vojenskou obranu více než tisíc miliard dolarů, z toho téměř polovinu v USA. Výdaje USA na obranu jsou vyšší než výdaje všech ostatních členů Rady bezpečnosti OSN plus Německa, Japonska a Indie dohromady. USA jako jediná země mají rozmístěny vojenské jednotky ve všech důležitých regionech světa, a to téměř půl milionů vojáků započítávají-li se i ti na válečných lodích.

Spojené státy nejsou jen světovým hegemonem. Podstatné je, že žádná mocnost neusiluje o změnu tohoto uspořádání světového politického systému silou. Problém terorismu a "darebáckých států" je problémem prostředí, v němž je role USA naplňována, ne klasického zápasu o hegemonii. Bushova vláda se ovšem snaží zacházet s problémy prostředí jako s velmocenskými protivníky. Proto hovoří o "válce proti terorismu", přičemž s terorismem se zachází jako se státním aktérem. Síla a odhodlání "darebáckých států" jsou dramaticky zveličovány - jejich nebezpečí je potenciální a ve střednědobé budoucnosti, líčeno je však jako aktuální. Místo diplomatických prostředků je využívána vojenská síla a hrubý nátlak. Používání nadměrné síly ale často vede k tomu, že roste odpor vůči USA a svět je tím destabilizován víc než působením teroristů či "darebáckých států".

Bush konce roku 2006 hledá cestu z pasti. Odstoupil ministr obrany Donald Rumsfeld, z OSN odchází velký kritik této organizace velvyslanec USA John Bolton, nedávný summit NATO v Rize zase "zapomněl" na další rozšiřování aliance kolem hranic Ruska. A tato proměna Bushovy politiky bude pokračovat, protože mnohé problémy zůstávají. Nelze například nebrat na vědomí, že během Bushovy vlády z jednoho amerického kontinentu fakticky vznikly dva politické kontinenty -- oddělované zdí. Nenajde-li Bush odpověď na takovéto důsledky své politiky, jeho strana za dva roky neprohraje jen volby do Kongresu, ale i volbu prezidenta.

Kofi Annan a George Bush představují odlišné pojetí problémů naší doby. Spor těchto mužů je konfliktem dvou kultur uvnitř jedné civilizace. Pokud jde o cíle stanovené ve Strategii národní bezpečnosti USA, zdá se, že mnohé byly chybně vytyčeny a zvolené metody jejich naplnění jsou kontraproduktivní. U miléniových cílů je zřejmé, že i v případě chyb ve strategii či při stanovení nereálných termínů naplněny být musejí, nemá-li se svět dostat do neřešitelných problémů. Třeba i proto, že terorismus a "darebácká politika" budou mít stále živnou půdu, když se nepodaří odstranit sociální problémy současného světa. Ovšem naplnit cíle milénia nelze bez mnohem aktivnějšího zapojení Spojených států.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom

Plnění miléniových cílů

• Snížení extrémní chudoby a hladu o polovinu. Podle letošní Zprávy o plnění miléniových cílů se oproti roku 1990 podařilo snížit podíl lidí žijících v rozvojových zemích za méně než jeden dolar denně z 27,9 % na 19,4 %, a to především díky rozvoji v jihovýchodní a jižní Asii. Chudoba vzrostla v jihovýchodní Evropě a v zemích bývalého Sovětského svazu. V podstatě nezměněná zůstala v subsaharské Africe, kde dosahuje 44 %, je tedy na dvojnásobku miléniových cílů. Počet chronicky hladovějících v rozvojových zemích klesl z 20 na 17 %. Více než polovinu nezaměstnaných ve světě dále tvoří mladí lidé. I když od roku 1990 klesl v rozvojových zemích podíl nezaměstnanosti mezi mládeží z 15,8 na 13,8 %, celosvětově vzrostl z z 12,1 na 13,7 %, konkrétně ze 72,8 na 85,7 milionu.
• Dosažení základního vzdělání pro všechny. Podíl dětí zapsaných do základních škol vzrostl v rozvojových zemích z 79 na 86 %. Z dětí, které nenavštěvují základní školu, je 82 % z venkovských oblastí. Jedna z pěti dívek v školním věku nechodí do školy, u chlapců jedna šestina. V subsaharské Africe je to 42 % děvčat a 38 % chlapců.
• Prosazování rovnosti pohlaví. Podíl žen v placené práci ve městě dosáhl v jižní Asii 17 %, zatímco v zemích bývalého Sovětského svazu je to 51 %. V roce 1990 byl podíl žen v dolních komorách parlamentů ve světě 12 %, letos dosáhl 17 %. Pozoruhodné je, že v rozvojových zemích vzrostl z 15 na 21 %. Ve 20 zemích tvoří více než 30 % poslanců ženy. V 95 státech jsou zavedeny normy zaměřené na zvýšení podílu žen v politice.
• Snížení úmrtnosti dětí do pěti let o dvě třetiny. V rozvojových zemích připadalo roku 1990 na tisíc dětí do pěti let 106 úmrtí, loni to bylo 87. Tento ukazatel se zlepšil ve všech regionech světa, ale 94 % těchto úmrtí připadá na 60 zemí. V subsaharské Africe, na kterou připadá 20 % všech dětí světa, je polovina těchto úmrtí. Matkám bez vzdělání nebo se základním vzděláním umíralo v posledních deseti letech v průměru 157 dětí z tisíce, matkám se středoškolským či vyšším vzděláním 82 dětí. V rodinách, které patří mezi 20 % nejchudších, byla tato úmrtnost 143 dětí, u rodin počítaných mezi 20 % nejbohatších 74 na tisíc dětí.
• Snížení mateřské úmrtnosti o tři čtvrtiny. K hodnocení, jak je plněn tento cíl, chybějí přesná data. Podle citované zprávy vzrostla v letech 1990 a 2004 dostupnost k lékařské péči v rozvojovém světě z 43 na 56 %. V chudých a venkovských oblastech světa se péče o ženy téměř nezměnila.
• Zamezení šíření HIV/AIDS, malárie a tuberkulózy. I když se v některých zemích daří bojovat s HIV/AIDS, počet takto nemocných vzrostl z 36,2 milionu v roce 2003 na 38,6 milionu loni; roste i počet úmrtí na tuto chorobu. Ohniskem zůstává subsaharská Afrika -- na tu připadá 10 % světové populace, ale 64 % HIV pozitivních a 90 % dětí do 15 let s touto chorobou. V rozvojových zemích v období 1990 až 2004 vzrostl i podíl lidí nakažených tuberkulózou, a to ze 149 na 151 mezi 100 tisíci obyvateli bez HIV; roční přírůstek nemocných je jedno procento. Z 9 milionů tuberkulózou nově nakažených lidí v roce 2004 jich 741 tisíc bylo HIV pozitivních.
• Zajištění trvalé udržitelnosti pro životní prostředí. 13 milionů hektarů je ročně zbaveno lesního porostu. Podíl zalesněné půdy klesl od roku 1990 do loňska ze 31 na 30 %, přičemž v rozvojových oblastech byl zaznamenán přesně opačný růst zalesněné půdy. Od roku 1990 klesla energetická náročnost měřená jako podíl energie nutné k zisku tisíce dolarů v HDP o 10 %, a to především díky postsocialistickým zemím a východní i jihovýchodní Asii. To vedlo ke stabilizaci růstu emisí CO2, který nejvíce ovlivňuje změny klimatu: v roce 2003 na jednoho obyvatele planety připadly 4 tuny emisí CO2, což je stejně jako v roce 1990 -- ovšem při růstu počtu obyvatel. Podíl lidí užívající upravenou pitnou vodu vzrostl od roku 1990 ze 71 na 80 % v 2004. V roce 2007 by poprvé v dějinách měla více než polovina lidí žít ve městech -- avšak v případě rozvojových zemích tuto urbanizaci doprovází i růst počtu lidí žijících ve slumech (výjimkou je pouze severní Afrika, kde dochází ke zlepšení).
• Posilování světového partnerství pro rozvoj s důrazem na pomoc, obchod a odpuštění dluhů. Od roku 1997 roste pomoc rozvojovým zemím, přičemž v roce 2005 dosáhla 106 miliard dolarů. To je ale pouze jedna třetina procenta HNP donátorských států. Pouze pět zemí (Dánsko, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko a Švédsko) dává na oficiální rozvojovou pomoc 0,7 % HNP, což je cíl OSN. Dalších 11 zemí Evropské unie slibuje dosažení této hladiny v roce 2015. Zvýšil se přístup rozvojových zemí na trhy rozvinutých zemí, přičemž tři čtvrtiny exportu bylo bez cla -- ovšem strategicky významné zboží, jako je oblečení či zemědělská produkce, zůstává stále zatíženo velkým clem. Budoucí dluhové platby pro 29 nejvíce zadlužených zemí byly od roku 1998 sníženy o 59 miliard, čímž snížila dluhovou službu na méně než 7 % zisku z exportu. Ovšem pro nejchudší země i tato úroveň zůstává příliš vysoká.

Pramen: The Millennium Development Goals Report, 2006