V Turecku je 72,5 milionů obyvatel. Drtivou většinou jsou sunnitskými muslimy. Muslimského obyvatelstva stále přibývá. V zemi žije jen zcela zanedbatelný počet ortodoxních křesťanů; jde o nepatrný zlomek jednoho procenta. Cařihradský patriarchát (s patriarchou Bartolomějem) má ovšem stále význam jako původní hlavní sídlo křesťanské ortodoxie. Návštěva Benedikta XVI. v Turecku je mj. motivována jako plánované setkání dvou čelných církevních představitelů. Jako kdyby se takto připomnělo dávné a politováníhodné schisma, které obě společenství definitivně vzájemně od sebe oddělilo (roku 1054). Ta chystaná návštěva jako kdyby skýtala naději na další vzájemné přiblížení. Státní aparát musel ovšem angažovat 22 000 policistů, a to jak k udržení veřejného pořádku během této, zvláštní měrou věroučně orientované návštěvy, tak také k ochraně papežova života. Pro veřejné mínění je papež persona non grata (tj. "nežádoucí osobou"). Přitom papež po svém zvolení si vybral jméno, které v překladu zní "Požehnaný". Kromě toho, co tu bylo zmíněno úvodem, cosi tu zřejmě navíc neladí. A to přitom při všem Turecko patří mezi nejcivilnější muslimské státy!

Možná bychom si mohli --- jen tak na okraj --- připomenout, jak se muslimský vliv šířil do Evropy. Už ve druhém desetiletí 8. století Arabové dobyli území dnešního Španělska. Roku 1492, v roce objevení tehdy ještě nepokřtěné Ameriky, byli posléze vytlačeni. Jenže čtyři desetiletí předtím, roku 1453 Turci dobytím Cařihradu ukončili existenci Byzantské říše a získali předpolí k dobývání Evropy od východu. Dvakrát se jim podařilo dostat se až do střední Evropy. Roku 1529 a 1683 obléhali Vídeň. Ještě před první světovou válkou tehdy "naše" rakousko-uherská monarchie hraničila na Balkáně s Osmanskou říší. Po první světové válce navodil Mustafa Kemal Atatűrk, "Otec Turků", řadu dalekosáhlých reforem, jimiž novému tureckému státu dal do vínku mnoho pozitivního. Připomeňme aspoň výrazné prvky laicizace státu, spolu se zavedením latinky a některých vnějších forem tehdejší evropské politiky. V nynější značně citlivé situaci se považuje nejednou za problém, zda je Turecko evropským státem. Turecko se uchází o členství v EU.

Je už dávno členem NATO. Zůstávají však setrvale problémy kolem Kypru, od doby jeho násilného rozdělení na tureckou a řeckou část. Hrozí, že právě tyto problémy přeruší citlivé jednání Turecka o členství v EU. Případné pochybnosti o "evropanství" Turecka jsou tu nádavkem...

Vraťme se k té papežské návštěvě. Ministerský předseda Turecka Erdogan a jeho ministr zahraničí Abdullah Güll budou právě v období té návštěvy v zahraničí, na jednání NATO. V Turecku si zřejmě také pamatují, že nynější papež --- ještě jako kardinál Ratzinger --- projevil roku 2004 názor, že by si mělo Turecko hledat vazby spíše na islámské státy, než je hledat v Evropě (tedy v EU). Na okraj budiž tu řečeno, že římskokatolíků je v Turecku jen 32 000 a zatím jim chybí právní uznání, i když mají dva vikariáty. Vyvstává tu problém reciprocity vůči "Západu". Jenže turecký premiér má mj. také na krku příští rok volby, takže si nemůže zadat mezi nacionalisty a islamisty, o jejichž oporu nutně stojí.

Samozřejmě že něco jiného je ve hře, pokud bychom si měli připomenout, že papež Benedikt XVI. je teolog, který za Jana Pavla II. 24 let se staral o čistotu římskokatolické doktríny. Dnes musí zřejmě s politováním konstatovat, že věřících křesťanů a zvláště římskokatolíků v Evropě stále ubývá. Je problém, jak vnímat náboženskou víru evangelikálů ze Spojených států. Přitom jsou tu až příliš viditelné projevy náboženské víry u muslimů, která --- kdyby ji neprovázely fundamentalistické, ne-li navíc až teroristické projevy --- by zřejmě mohla dát příklad pro křesťanskou obrodu Západu, jenž je obecně až příliš vlažný.

Dvacet let je starý projekt ekumenického setkání v Assisi (1986). Byl to takový menší summit představitelů různých věr. Spolu se také pozvaní hodnostáři pod jednou střechou modlili. Je tu ovšem ošidná otázka: do jaké míry vzývali obdobný transcendentní boží majestát? Jan Pavel II. dokonce jako první papež vůbec navštívil roku 2001 v Damašku mešitu. Teolog, pokud věří, stěží ovšem může vlastní víru stavět do polohy jakoby jen jedné alternativy mezi mnohými. Sám Benedikt XVI. v té své opakovaně zde zmiňované řezenské přednášce připomínal závažnost možného spojení náboženské víry s racionalitou. Je samozřejmě otázka, zda ve věroučných záležitostech hraje rozum zásadní roli. Do cesty rozumové úvaze se tu historicky staví řada nejen problematicky průkazných svědectví, ale pak zvláště dogmata, která racionální uvažování nepřipouštějí. Vzájemně se tolerovat by ovšem problémem být nemělo. Reciprocitu nemuslimská vyznání v islámském světě zatím vesměs nemají. Stěží toho papež teď dosáhne aspoň v Turecku.

Demonstrace proti papežské návštěvě Turecka mohou ovšem posílit negativní nálady v členských zemích EU vůči dalšímu jednání s Tureckem o jeho přistoupení k EU. Ožehavá je stále kyperská otázka. V takové situaci pak stěží pomůže sebekriticky si přiznat, že křesťané také nejednou vsadili na meč, když chtěli posílit vlastní víru. Křižácké války trvaly mezi léty 1096 -- 1291 a rozhodně nebyly jen dokladem touhy osvobodit boží hrob z rukou "nevěřících". Vstřícné vztažení papežových paží k policejně střeženým davům a jeho bílý úbor stěží mohou zahladit dojem, který navodil v Řezně, i když argumentaci taky kotvil jakoby jen do historického rámce; ovšem jen na účet muslimské víry. Tu cestu by bývalo bylo radno odložit...