V roce 1897 se ve švýcarské Basileji uskutečnil první světový židovský kongres. Jednal o možnosti nalézt pro Židy žijící po staletí v diaspoře území, kde by mohli založit svou domovinu. V prvních letech se uvažovalo o území v Ugandě, které by Světová sionistická organizace pro židovskou domovinu zakoupila. Na sklonku prvního desetiletí 20. století padla volba na Palestinu, především pro její historickou přitažlivost. Na žádost organizace jí anglický ministr zahraničí lord Balfour zaslal 2. listopadu 1917 dopis, v němž vyjádřil pochopení Velké Británie pro vytvoření židovské domoviny na území Palestiny. Tento dopis je nazýván Balfourovou deklarací.

Nástup nacismu v Německu vyvolal vlnu židovského přistěhovalectví do Palestiny, ale současně také srážky s původním palestinským obyvatelstvem, které přicházelo o půdu. Přistěhovalci ji získávali dílem odkupem od pozemkových vlastníků sídlících mimo Palestinu (Libanon), dílem násilně. V letech 1936-39 srážky přerostly v trvalý proces, který je někdy nazýván palestinskou generální stávkou. Britské úřady situaci v podstatě tolerovaly.

Vlna přistěhovalectví závratně vzrostla po 2. světové válce. Civilizačně daleko vyspělejší židovští přistěhovalci vytvořili ozbrojené organizace (Stern, Hagana, Irgun atd.), s jejichž pomocí rychle z půdy vytlačovali další a další tisíce Palestinců. Dostávali se tak do přímých konfliktů s mandátní mocností, která se snažila situaci kontrolovat (atentát proti hotelu Krále Davida v Jeruzalému). Situace se prudce zhoršovala, takže Velká Británie vrátila osud Palestiny do rukou Organizace spojených národů.

Valné shromáždění OSN přijalo dne 29. listopadu 1947 rezoluci, podle níže mělo být území Palestiny rozděleno na tři části -- 54% mělo připadnout pro budoucí židovský stát -- tedy nikoliv už jen pro domovinu), 46% pro budoucí palestinský stát a Jeruzalém měl získat zvláštní statut města otevřeného pro všechna tři zastoupená náboženství -- židovské, muslimské a křesťanské. Rozhodnutí VS OSN v sobě obsahovalo zárodek budoucích konfliktů; koncem roce 1946 na území Palestiny žilo na 1,3 milionu Palestinců a 650 000 Židů, ale rozhodnutí o rozdělení Palestiny výrazně favorizovalo židovskou menšinu.

Dříve než došlo ke konstituci územního rozdělení, v Palestině pokračovaly ozbrojené střety. 10. dubna 1948 oddíly Hagany vstoupily do palestinské obce Deir Jasín a usmrtily tam 254 palestinských starců, mužů a žen, a dětí. Smyslem těchto akcí bylo přimět vyvoláváním strachu palestinské obyvatelstvo k odchodu. V noci ze 14. na 15. květen 1948 byl vyhlášen vznik státu Izrael, jehož prvním premiérem se stal David Ben Gurion. Domorodé palestinské obyvatelstvo, ani sousední arabské země izraelský stát neuznaly a zahájily proti němu válku. Po pouhém roce byly na hlavu poraženy a v roce 1949 podepsaly dohodu o ukončení válečných akcí. Stát Izrael se v důsledku dalšího rozšíření území dobytých v tomto tzv. prvním konfliktu s arabskými státy etabloval na 78% rozlohy Palestiny. Nelze opomenout, že poměr sil již předem hovořil ve prospěch ozbrojených židovských organizací (posléze přeměněných v pravidelnou armádu); na židovské straně bojovalo 63 000 ve zbrani vycvičených přistěhovalců z Evropy, na arabské straně 21 500 nedokonale vyzbrojených i vycvičených vojáků. Jedinou reálnou silou byla tzv. Arabská legie jordánského krále, čítající 3 500 mužů, které velel britský generál Glubb. Po prvním kole konfliktu nevznikl, jak to předpokládala rezoluce VS OSN, palestinský stát a nebyl vytvořen do současné doby. Naopak se vytvořil další problém v podobě cca 750 až 900 tisíc Palestinců, kteří byli z Palestiny vypuzeni a žijí do současné doby mimo její území. K tomuto problému OSN přijala 11. prosince 1948 rezoluci vyzývající Izrael, aby umožnil návrat uprchlíků a těm, kteří se nevrátí, materiálně kompenzoval ztracený majetek. Tato rezoluce nebyl nikdy splněna.

V roce 1956 došlo poté, co egyptský president G. A. Násir vyhlásil znárodnění Společnosti Suezského průplavu, došlo k druhému kolu střetnutí; Suezský průplav byl atakován izraelskou armádou, která tak vytvořila předmostí pro výsadek britských a francouzských parašutistů. Tuto akci ukončilo počátkem roce 1957 rozhodnutí OSN, po němž se invazní jednotky stáhly a Suezský průplav zůstal v rukou Egyptské republiky.

Po další léta trvalo mezi Izraelem a arabskými zeměmi, které deklarativně podporovaly legitimní aspirace Palestinců, napětí. K třetímu kolu konfliktu došlo v červnu 1967 v tzv. šestidenní válce. Na hlučnou mobilizaci egyptské armády reagoval Izrael preventivní akcí, v níž za necelý týden zvítězil. Izrael po vojenském vítězství po další léta okupoval Sinajský poloostrov. Izrael navíc obsadil i východní část Jeruzaléma, kde sídlila početná převažující palestinská komunita, a část syrského území - Golanské výšiny. Na postavení palestinského obyvatelstva se nic nezměnilo. Rada bezpečnosti OSN přijala dne 22. listopadu 1967 rezoluci č. 242 vyzývající Izrael, aby se z okupovaných arabských území stáhl. Tato výzva nebyla vyslyšena.

6. října 1973 zahájila egyptská armáda souběžně se syrskou armádou vojenské akce, při nichž překročila, linii Suezského kanálu a dobývala zpět okupovaný Sinaj. Úspěch v počátku přinášelo i tažení syrské armády. Izrael však nadále disponoval převahou zbraní a vojenský uměním a po počátečních ztrátách vrátil egyptskou a syrskou armádu na původní linie. Situaci na konec uklidnila Rada bezpečnosti OSN, která v rezoluci č. 338 z 22. října 1973, v níž opakovala výzvu k Izraeli, aby vrátil území, která okupoval vojenskou silou. V roce 1979 došlo k podpisu separátní mírové dohody mezi Izraelem a Egyptem; Izrael se poté stáhl z okupovaného Sinajského poloostrova.

Neřešení osudu palestinského obyvatelstva, žijícího v diaspoře v uprchlických táborech v sousedních arabských zemích a obyvatelstva žijícího pod izraelskou okupační správou vedlo k trvalým palestinským akcím (sebevražedné útoky, individuální teror), jež však neměly na trvající stav žádný vliv. Izrael naopak v roce 1982 podnikl vojenské tažení proti Palestincům žijícím na území Libanonu, v němž došel až do libanonské metropole Bejrútu. Tam rukama falangy (libanonských křesťanských milicí) dovolil povraždit více než 800 Palestinců v uprchlických táborech Sabra a Šatila. Poté si ponechal část území jižního Libanonu.

Stav trvalých střetů vyčerpával obě strany. Tajná jednání mezi Organizací pro osvobození Palestiny a izraelskou vládou vedla v roce 1993 k podpisu dohod v norském Oslu, podle nichž měly být do pěti let všechny sporné otázky vyřešeny a poté měl vzniknout palestinský stát. Proces mírových rozhovorů přerušilo zavraždění izraelského premiéra Rabina 4. listopadu 1995 z rukou židovského fanatika. O další fázi jednání se zasloužil na sklonku devadesátých let americký president Clinton. Dohody z Camp Davidu však neprošly na palestinské straně; nebyly natolik komplexní, aby zaručily vyřešení všech sporných otázek, především navrácení území východního Jeruzaléma, vyklizení izraelských polovojenských osad na okupovaných arabských územích a otázku palestinských uprchlíků.

Provokativní výstup izraelského premiéra Ariela Šarona na Chrámovou horu v Jeruzalémě 28. září 2000 (doprovázelo jej více policistů a vojáků než při její okupaci v roce 1967) vyvolal další kolo tzv. intifády, tedy akcí ozbrojeného palestinského odporu proti okupaci. V roce 2001 se Izrael vzdal okupované části libanonského území a v roce 2006 vrátil Palestincům okupovaný výběžek Gazy na hranicích s Egyptem. Držba obou území byla pro Izrael nadále neudržitelná a neměla vojenský význam. V létě 2006 Izrael podnikl tažení do Libanonu, kde hodlal osvobodit dva zajaté příslušníky své armády. V tvrdých bojích s libanonskou stranou přišlo o život více než 2000 osob a byly způsobeny enormní materiální ztráty. Izraelská akce se setkala nejen s nečekaným vojenským odporem, ale také s nevůlí většiny mezinárodního společenství.

Mír na Blízkém Východě tedy v současné době komplikuje:

• Trvající okupace západního břehu Jordánu a Východního Jeruzaléma; obě tato území Izrael v minulosti protiprávně anektoval;
• okupace syrských Golanských výšin;
• neochota Izraele zrušit všechny polovojenské osady na palestinských územích;
• neřešení problémů palestinských uprchlíků (snad nejsnadnější problém: značná část uprchlíků se již trvale usídlila v Jordánsku a dalších arabských zemích, ale také v zámoří -- USA a Kanadě).

Všechny tyto přetrvávající problémy jsou ošetřeny příslušnými rezolucemi OSN. Bez jejich splnění nelze konec konfliktu na Blízkém východě očekávat.

Autor je bývalý velvyslanec