Od samotného počátku "demokracie" se vynášení utajených informací , zfalšovaných dokumentů či vyprovokovaných trestných činů stalo součástí veřejného života. A zatímco první generací byli univerzitní idealisté s hlavou plnou Masaryka a Platóna, jejich nástupci už byli muži obchodu, mnohdy zahraničního a mnohdy se zbraněmi. Ideály státu a nepolitické politiky, života ve věčném míru, mezináboženského dialogu, interkulturních výměn a sociální spravedlnosti nahradila kořistnická klika ekonomů, prchajících před právníky. Reprivatizace naplnily státní pokladnu dluhy po falešných iluzích o odpovědných hospodářích na pracovišti. Receptář nahradil Receptář pro podnikavé, aby byl pohlcen do Receptáře Prima nápadů. RAdy ptáka Loskutáka přišly později, když už byly majetky přerozděleny a mafie se začaly tvářit důstojně a státotvorně. Politiku si už v té chvíli mohli dovolit dělat pouze vyslanci zájmů businessu a nebo bohatí lidé.

Odbory se nejdříve zesměšnily prostřednictvím mýtů o bonboniérách či dovolené v Bulharsku, aby byly vzápětí nato obsadily neschopnými a chamtivými předáky. Namísto odborové jednoty se rozbil majetek do dvou polovin a nastaly různice. Znechucení odboráři se už nehlásí a tak zbytkoví členové některých svazů se chovají na území bývalého majetku jako plenící armády, a pokud jejich už dostatečně málo, pak jako akcionáři. Ukázkou jsou odbory námořníků, inženýrů či dalších vyhynulých povolání... Odbory koňských handlířů.

Třetí generace politiků už nemají politický názor žádný. Politika je pro ně prostředkem k moci. Jsou formováni z bláta manažerských titulů MBA, připraveni papouškujícími univerzitami jako PhD a prosáti headhunterskými organizacemi. Nejlepší do mezinárodních institucí, druhá kategorie do managementu nadnárodních obchodních, bankovních a technologických firem. Teprve třetí kategorie exceluje na politickém poli. Čtvrtá se těší na teplá místa na ministerstvech. Husákovy vnoučci. Naděje "demokratické" kapitalistické republiky s lidskou tváří ekologické sociální ohleduplnosti. Naučili se politiku vnímat instrumentálně a kořistit i nad výši svého platu... A pátá garnitura soutěží o možnost přikrádat si z obecní kasy alespoň při stavbě vodovodu nebo opravě střechy obecní školy.

Vítězí modré košile manažerů, ředitelů a jejich podržtašek a sekretářek. Umí ovládat druhé. Nechat za sebe pracovat druhé. Řídit je. To je cesta k moci. Ne něco umět, tvořit a nabízet druhým. Z práce ještě nikdo nezbohatl. Je třeba stavět vzdušné zámky iluzí o lepším příštím. Být konzultantem. Daňovým poradcem. Expertem. Soudním znalcem. Politikem. Ale politika se nedá řídit jako soukromý podnik, ve kterém daně platí jen blbec. I když i správa věcí veřejných je organizace. Jinak se zisk - cíl podnikání - stane vším. Modlou, zlatým teletem. Smyslem konání. Cílem. Je cílem opravdové politiky zisk nebo něco jiného?

Nač stavět veřejné chodníky, když ti, kteří rozhodují o veřejném blahu, jezdí autem, nejlépe terénním? Přispějme raději občanům na benzín...

Nač mít veřejnou spravedlnost, když už armádu máme žoldáckou? Nač věznice placené z daní, když je může někdo postavit a provozovat privátně. I nacisté stavěli první koncentrační tábory jako soukromé... Vyjde to levněji. A tak máme namísto veřejné bezpečnosti soukromou bezpečnost jen pro někoho. A tak máme namísto veřejných advokátů specializovanou šlechtu, pro kterou měsíční plat dělníka nestačí mnohdy ani na jeden den práce. Pro vzpurné a rebely jsou zde soukromí vymahači s netušenými pravomocemi zabavit kdekomu kdeco.

Zprivatizovali jsme si řadu činností doteď veřejného prostoru. Namísto spravedlnosti už máme kauce a advokáty. Úplatné soudce a státní zástupce, zkorumpovanou a zločinnou policii. Proč by politici měli být lepší? Jsou tím, čím je lid chce mít. Jsou částí lidu. Mají mandát lidu. Pokaždé. A pokaždé někoho zklamou.

Jde přeci o moc a ne o veřejné blaho.

A když to vypadá, že by zde mohla vládnout nepohodlná a neposlušná skupina, která například dokázala pouzavřít kohoutek příjmů farmaceutických koncernů, daňových optimalizátorů či globálních spekulantů a ekonomika jde nahoru, je třeba zamíchat kartami a přesvědčit iluzemi opíjený dav, že darebáci jsou skvělí a měli by dostat příležitost, že sedmdesátiletí důchodci se svými důchodovými požadavky, Alzheimrem a inkontinencí jsou nebezpečím pro demokracii a je nutné je zakázat. Policie a tajné služby přijdou a na zadání vyrobí kauzu. Nebo vzájemný spletenec kauz. Bič. Grázlové a zločinci jsou korunní svědci v utajení. Darebáci jsou elitní policisté. Provokatéři jsou investigativní žurnalisté nebo utajení agenti rozvědek. Za takových okolností může být zločincem každý.

A novináři, ti většinou nejméně informovaní lidé ve státě, poslušně papouškují předžvýkanou stravu a memorují poučky o demokracii. Je to přeci tak pohodlné. O nic víc nejde. Až už je jejich pozice neúnosná a potřebují vydělat na křičící nemluvňata, jdou na "druhou stranu barikády" . Stanou se z nich politici, mluvčí politiků či pracovníci PR agentur. Námezdní sluhové lží a doublespeaku.

Je pátek a ve 14 hodin se otevřou urny a lidé do nich začnou házet svou budoucnost. Bude taková, jací jsou oni sami. Jsem cynický skeptik a přesto ještě věřím na kecy idealistů o Masarykovi či Platónovi. Věřím na principy veřejně přístupných cest, mýtným nezpoplatněných přechodů pro chodce a solidárních plateb za vytržený zub či odoperované slepé střevo. Věřím na to, že z rovného důchodu nelze žít. Ale - co je mi to platné? Jsem jeden z deseti miliónů hlasů tohoto mraveniště. A tak i já dnes půjdu a hodím svůj hlas té budoucnosti, které se nejméně obávám... A budu se obávat budoucnosti.

Doufám, že mě ve volební místnosti nezatkne zásahová jednotka za pohrdání majestátem státu za lístek, který tam hodím do urny. Anebo za tento článek...

Ale volit půjdu. A vím koho. Kubice to nebude.