To jsem napsal včera.

Myslím, že zaměňování pravděpodobného a pravdivého vede nejen k mnohým nedorozuměním, ale i k tragediím. Je smutné, že až příliš často kolem sebe slýcháme, že není důležité říkat, jak to bylo, ale především je třeba říkat, jak to mohlo být. Žijeme v době, pro kterou je zkratkovitá komiksová logika a kauzalita a z nich plynoucí pravděpodobnost něčím daleko důležitějším a mediálně uchopitelnějším než často vnitřně rozporuplná skutečnost a pravda o ní, která většinou nepostrádá svůj díl absurdity. Obávám se, že celý trapas s odposlechy vznikl právě z toho, že někdo zkonstruoval a vypustil naprosto logickou a pravděpodobnou informaci a ta našla vděčného příjemce, pro kterého bylo přání otcem myšlenky, ten ji udělal kandidátem na pravdu a malér byl na světě.

Takže na samotném faktu, že by se takové odposlechy prováděly, není divného opravdu nic. Divné může být jedině to, že by byla pravda tak prostinká. Pokud to pravda je, tak neměla být předmětem útoku proti minulé vládě. A naopak. Pokud se jedná o primitivní prefabrikaci dezinformace, sloužící k tomu, aby se ztrapnila vláda nová, pak na to neměla nová vláda tak prostoduše skočit. A my bychom ji měli jako občané přijmout s nadhledem. Možná, že na řadu provokativních otázek nám schází pozoruhodně prostá odpověď. Buď ono legendární "no comment" nebo "bez komentáře" popřípadě trochu agresivnější "co je na tom divného?!" nebo ještě jednodušeji prostě "no a co?!"

A poznámku na konec. Přišel mi čtenářský návrh, zda bych nemohl napsat, že odposlechy jsou přece jenom k něčemu dobré. Ale jenom tehdy, pokud se dostanou do rukou pánům Čtvrtníčkovi a Lábusovi. Prý jsou jediní, kteří vědí co nimi, je z toho sranda, ještě se prý vydělají nějaké chechtáky...

Tak jsem to tedy napsal.