Kdy se autoři výroků o "dračím vejci odposlechů" hájili tím, že odposlechy jsou obecný problém. Kdy měla vstřícná slova programu podobu pověstného hrachu házeného na stěnu... A tak by bylo možné pokračovat. Není se čemu divit: ve Sněmovně se nesešli akademici, kteří v diskusi hledají pravdu, ale politici, kteří obhajují určité zájmy. Jejich úkolem je zvítězit a daný zájem prosadit.

Může se to zdát nevkusné, ale jinde se v parlamentu zástupci lidu i fackují. Francouzský psychosociolog Gustave Le Bon psal už na konci 19. století, že "u parlamentních shromáždění nalézáme všechny obecné vlastnosti davu: zjednodušování idejí, sugestibilitu, dráždivost, přehánění citů, převažující vliv vůdců". Ve slavné knize Psychologie davu Le Bon uváděl, že ve sněmovním shromáždění závisí úspěch řeči téměř výhradně na prestiži, kterou řečník má, a ne na důvodech, které uvádí. V davu údajně převažuje "osobnost nevědomá", dav je "veden skoro výhradně nevědomím". V parlamentním davu probíhá zpětný vývoj člověka: dochází ke ztrátě části kulturního vědomí či k jeho oslabení.

A tak od dob Le Bona málem všichni političtí psychologové uznávají, že člověk v davu získává nové politické kvality, které do té doby jako jednotlivec neměl - a které, po rozpadu davu, opět ztrácí. Jak praví starořímské rčení, Senatores boni viri, senatus mala bestia - senátoři jsou dobří mužové, senát je zlá šelma.

Bylo tomu tak v minulosti a bude tomu tak i v budoucnosti. Na voliči pak zůstává, aby se dokázal povznést nad davovou psychózu parlamentních jednání a hledat v takzvané diskusi výše zmíněné zájmy. Protože některé jsou i jeho. Ty pak musí hájit, pokud nechce, aby zvítězily zájmy protikladné.

Pro Česko teď platí, že neschválení programového prohlášení vlády parlamentním davem musí znamenat její pád. Ať tuto situaci ve jménu svých zájmů kdokoli zlehčuje, v povolebním chaosu je nutné hájit především ústavu a zákony. Možná nedokonalé zákony a nedokonalou ústavu. Ale vybočit z jejich rámce, to znamená přejít od zmatku k anarchii.

Je možné, že celá situace skončí předčasnými volbami. Jenže napřed je nutné vyčerpat všechny možnosti, které ústava k řešení nabízí. Jestliže se každá neschopnost části politické elity udržet se u moci bude řešit úkrokem k předčasným volbám, bude se u nás hlasovat nepřetržitě. A to s rizikem, že výsledek předčasných voleb jako by z oka vypadl výsledku předcházejících voleb řádných.

Jen zřídka existují jednoduchá řešení komplikovaných situací. Ona povolební komplikace je založena na vyhroceně protikladných zájmech levice a pravice. I ti, kdo hledí na Hrad s nadějí v moudrost hlavy státu, musí vidět, že také prezident, jako člověk politický, má své zájmy. Těžko se mu rozhoduje, koho pověřit sestavováním vlády, když ještě neví, jak za necelé tři týdny dopadnou volby do Senátu. A ty spolurozhodnou o tom, s kým se musí prezident usilující o znovuzvolení dohadovat. Ani jako čestný předseda ODS to nemá lehké: není jasné, kdo bude po listopadovém kongresu této strany občanské demokraty reprezentovat.

Nezbývá než zachovat klid. Parlamentní demokracie je nedokonalá, ale je užitečná už tím, že politické emoce odvádí - aspoň ve vyspělém světě - od násilí na vedlejší kolej planých diskusí. Ať tak či onak, k nějakému uspořádání stranických zájmů nakonec stejně dojde.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom