|
11. 10. 2006
Plán Jiřího Paroubka, plán Václava Klausechronologie, analýza, prognózaNa začátku června, bezprostředně po volbách, byly proneseny dva projevy, které lze při pohledu zpět hodnotit -- i když to jejich autoři tehdy nejspíš nemohli tušit -- jako determinanty, jež určily podobu celého dalšího vyjednávání, jako pregnantní pojmenování postojů, které poté obě strany sporu, ODS i ČSSD, vytrvale (až sveřepě) zastávaly. Podívejme se na první z nich. |
|
Kroky Jiřího Paroubka"(...) Chtěl bych ještě připomenout panu prezidentovi, že v tuto chvíli podle propočtů, které jsou, má levice 101 mandátů z 200, to je většina. Já jsem připraven v tuto chvíli jednat také se Stranou zelených a předpokládám, že tato jednání nějakým způsobem proběhnou, ale v tuto chvíli nepředpokládám, že by pan Topolánek byl schopen sestavit vládu, která by měla v Poslanecké sněmovně 101 mandátů, které potřebuje. Prostě on tu vládu nesestaví s potřebnou parlamentní podporou, to je fakt. A myslím si, že pánové Klaus a Topolánek to musí vzít na vědomí. Děkuju." Jiří Paroubek, 3. 6. Jiří Paroubek řekl vše zcela jasně -- navzdory tomu, že nad sebou během onoho projevu ztratil vládu (a že později přiznal, že tato řeč byl jeho první vážnou politickou chybou) -- řekl, že Mirek Topolánek "tu vládu prostě nesestaví" a že "pánové Klaus a Topolánek to musí vzít na vědomí" (nezapomínejme, že jeho pozice byla v té chvíli velice silná, ČSSD a KSČM měly dohromady 101 mandátů). A skutečně -- dodržel své slovo. Vláda J. Paroubka vládla další dva a půl měsíce (do 16. 8.), protože ČSSD a ODS se nebyly schopny dohodnout na tom, kdo bude předsedat Poslanecké sněmovně (v podstatě šlo o to, kdo pro sebe bude mít případný třetí pokus), a předsedu-nepředsedu Miloslava Vlčka se podařilo zvolit až v sedmé (sic!) volbě 14. 8. Jeho slib dokládá, na jak smutnou úroveň se česká politika dostala skoro sedmnáct let po listopadu: "Strana, která získá funkci předsedy Sněmovny, se zavazuje, že předseda Sněmovny rezignuje na svoji funkci nebo bude odvolán hlasy všech poslanců včetně poslanců vlastní strany: zaprvé, okamžitě po vyslovení důvěry nové vládě Sněmovnou po prvním pokusu a svolání schůze následující, zadruhé, okamžitě poté, co je předsedou vlády jmenován kandidát stejné strany jako předseda Sněmovny, a zatřetí, odstoupí předtím, než by využil svého ústavního práva předložit prezidentu republiky nominaci na předsedu vlády." Miloslav Vlček, 14. 8. Teprve od tohoto okamžiku se mohl rozběhnout ústavní proces demise staré vlády a sestavení vlády nové, jejíhož premiéra prezident velmi záhy jmenoval: Prezident republiky Václav Klaus přijal dnes 16. srpna na Pražském hradě z rukou premiéra Jiřího Paroubka demisi vlády České republiky. Prezident současně Jiřího Paroubka pověřil k prozatímnímu řízení vlády ČR do okamžiku jmenování vlády nové. Prezident republiky Václav Klaus dnes 16. srpna na Pražském hradě jmenoval Mirka Topolánka do funkce předsedy vlády a pověřil ho sestavením nové vlády České republiky. Tiskové zprávy Hradu, 16. 8. ČSSD tak však získala velmi vděčné a s oblibou používané argumenty -- jednak, že Václav Klaus úmyslně protahuje jednání o vládě a že nikoho nejmenoval premiérem (to mohl těžko, nebyly-li ustaveny orgány Sněmovny a dokončena její ustavující schůze), jednak, že je Mirek Topolánek neschopný vyjednavač -- a začala je používat jako klišé. Teprve potom (tj. 16. 8., dva a půl měsíce po volbách) spolu začaly ODS a ČSSD smysluplně jednat (M. Topolánek a J. Paroubek spolu dokonce začali mluvit a byli na pivu), a jakkoliv se obě strany snažily zachovat si tvář a skřípěly zuby, dohoda o menšinové vládě ODS s omezeným mandátem se nezdála být úplně nemožná. Pak však přišel tzv. Kalouskův veletoč: Politické grémium ČSSD rozšířené o ministry a vedení poslaneckého klubu ČSSD se dnes rozhodlo definitivně ukončit jednání s ODS vzhledem k tomu, že nevidí žádnou cestu ke vzájemné dohodě. Potvrzením nemožnosti nalézt dohodu byl i neúspěch dnešních ranních jednání místopředsedů ODS a ČSSD o programových otázkách. (... ) ČSSD se domnívá, že předseda ODS Mirek Topolánek měl velmi dlouhou dobu - téměř tří měsíců - na sestavení vlády a získání důvěry. Tento čas však efektivně nevyužil. (...) Sociální demokracie se vzhledem k nekonstruktivnímu přístupu ODS rozhodla zahájit o řešení povolební situace jednání s předsedou KDU-ČSL Miroslavem Kalouskem. Snahou těchto jednání bude nalézt řešení patové povolební situace cestou nabídky ke koaliční spolupráci. Předseda ČSSD proto dnes pozval předsedu KDU-ČSL k jednání ve 14.00 hod. v Kramářově vile a ten jeho pozvání přijal. Tiskové prohlášení ČSSD, 24. 8. Sociální demokracie tedy ukončila jednání s občanskými demokraty (tzv. Paroubkova esemeska) a začala jednat s M. Kalouskem o menšinové vládě. Ty, kdo pozorně naslouchali projevu J. Paroubka z 3. 6., ale tento postup nemohl překvapit, naopak, byl v naprostém souladu jeho s klíčovou větou "prostě on tu vládu nesestaví". Něco podobného se dalo čekat. Ačkoliv tato iniciativa vzešla od M. Kalouska (což jen dokládá, do jak zoufalého stavu se stranické vedení křesťanských demokratů při pohledu na volební výsledky dostalo, a že vládní spolupráce s ČSSD se pro ně stala vlastně jedinou spásou, takříkajíc "na ty poslední čtyři roky"), J. Paroubek se příležitosti okamžitě chopil, designoval sám sebe a začal sestavovat vlastní vládu. Členská základna lidovců se ovšem mezitím vzbouřila a M. Kalousek byl nucen odejít. J. Paroubek ho za to ještě pochválil: "(...) Chtěl bych ocenit jeho odvahu a politickou prozíravost, se kterou předběhl dobu, protože málo platné, ty sociologické trendy, ty trendy řekl bych demografické, tak jak se vyvíjejí, tak nejsou dlouhodobě příznivé pro elektorát lidové strany a on věděl, že je potřeba něco udělat. Takže on něco udělal, odvážně, stalo se, že tato reakce, tento tah nebyl ve vedení Lidové strany oceněn a tento silný partner, většinou také soupeř, i když jsme byli dlouho v koalici, tak myslím si, že to byl zvláštní, někdy ambivalentní vztah. (...)" Jiří Paroubek, 25. 8. Proč taky ne? Tento postup dokonale diskreditoval KDU, možného spojence ODS (a tak ji oslaboval před podzimními volbami), kdežto sociální demokraty nestál vůbec nic, třebaže J. Paroubek tehdy poprvé "narazil". Předseda ČSSD se proto mohl opět vrátit ke svému červnovému plánu, tentokrát ovšem jen v roli ztěžovatele, nikoliv aktivního konatele. "Po (říjnových) volbách předpokládám, že od pana prezidenta dostanu pokus k sestavení vlády. Do té doby může v klidu vládnout vláda pana Topolánka v demisi." Jiří Paroubek, 29. 8. Jak známo, vláda Mirka Topolánka 3. 10. důvěru skutečně nezískala ("prostě on tu vládu nesestaví") a dnes podá demisi; prezident Václav Klaus ale oznámil, že s jmenováním druhého premiéra počká až do doby po senátních a komunálních volbách (později avizoval, že zítra zahájí rozhovory o politické situaci se všemi stranami zastoupenými ve Sněmovně). Prezidentův první výrok přiměl sociální demokraty ke znepokojeným reakcím (najdeme zde i oblíbený argument o Václavu Klausovi): "Čtyři měsíce po parlamentních volbách tato země stále nemá vládu s důvěrou Poslanecké sněmovny. Za tento stav nese odpovědnost i prezident republiky Václav Klaus, který tři měsíce nikoho nejmenoval premiérem. Nyní se dovídáme, že vzhledem k blížícím se volbám si máme vzít ne pouze "svatý týden", ale celý další měsíc volna či "příměří" než bude zahájen další pokus o sestavení vlády. Není žádný důvod k takovému zdržování či otálení. Neztotožňuji se s názorem, že právě proto, že jsou volby, by prezident neměl vstupovat do hry a někoho preferovat. Tím, že prezident nebude jednat, také někoho preferuje a zvýhodňuje. (...)" Lubomír Zaorálek, 4. 10. a podobně předevčírem: "Cílem ODS je dosáhnout předčasných voleb mimoústavním postupem. Předčasné volby jsou podle ODS optimálním způsobem řešení toho, že po čtyřech měsících neúspěšných vyjednávání Mirka Topolánka nemá Česká republika stabilní vládu, která by získala důvěru Sněmovny." prohlášení ČSSD, 9. 10. Co vlastně prezident Václav Klaus sleduje tím, že nebude zatím nikoho jmenovat, a proč je to pro ČSSD klíčové? Vraťme se na začátek června. Postup Václava Klause"(...) Před půldruhou hodinou jsem byl spolu s miliony občanů naší země svědkem vystoupení předsedy ČSSD Paroubka, který neunesl prohru ve volbách a nebyl schopen přijmout svou porážku. Jeho výroky, kterými tyto volby přirovnal k únoru 1948, jsou něčím, co v naší zemi nemělo nikdy zaznít. Jsem tím naprosto šokován, nemohu se s tím smířit a nesmířím se s tím. Vzhledem ke své ústavní zodpovědnosti prohlašuji, že jako hlava státu nedopustím, aby demokracie a výsledky svobodných voleb byly pošlapány, a že nedopustím, aby bylo hlasy voličů takto pohrdáno. Takovým způsobem nelze klást osobní zájem jednoho člověka nad zájem země. (...)" Václav Klaus, 3. 6. Václav Klaus v bezprostřední reakci na Paroubkův projev řekl (byť byla jeho slova také lehce podbarvena emocemi), že "nedopustí, aby demokracie a výsledky svobodných voleb byly pošlapány". Nepochybně tím reagoval především na zpochybnění výsledků voleb z úst předsedy ČSSD, avšak jeho slova je možné číst v druhém plánu i jinak -- budu usilovat o to, aby se ve složení vlády odrazil výsledek voleb. Je známo, že ODS + KDU + SZ v nich získaly dohromady o 200 tisíc hlasů více než ČSSD + KSČM, ale vinou volebního systému (který si na sebe pomáhala ušít i sama ODS a teď se jí to vymstilo) se tento sice těsný, ale přesto jednoznačný výsledek (o 3,75% více) nezobrazil i v počtu mandátů. Může-li tedy být něco cílem Václava Klause -- a nyní se už pouštíme také na rovinu spekulací, čehož jsme si vědomi -- pak tedy hlavně to, aby země měla vládu složenou ze stran, pro něž hlasovala ve volbách většina voličů, nebo alespoň taková, kterou sestaví vítězná strana. Je zřejmé, že alternativa ČSSD (+ KSČM (event.+ část KDU)) tyto volební výsledky jednoduše neodráží. Ostatně při jmenování Topolánkovy vlády Václav Klaus řekl: "Jsem rád, že Česká republika konečně má vládu odvozenou od výsledku letošních voleb do Poslanecké sněmovny. To je pozitivum samo o sobě. Je to důkaz, že jsme k volbám nešli zbytečně. (...) Podstatné pro mne je to, že vláda v dnešním složení zaručuje to, že dojde k racionálnímu, ale i kriticky pojatému pokračování v naší dosavadní vnitropolitické orientaci, založené na základních principech polistopadového demokratického směřování. " (...) Václav Klaus, 4. 9. Možná řešení situace naznačil prezident v rozhovoru "už" 50 dní po volbách (Sněmovna v té době ještě stále neměla předsedu a teprve po schůzce u prezidenta 11. 8. se situace odblokovala): (...) MfD: Co má být tím výsledkem? "Všech pět předsedů politických stran ví, že musí vzniknout něco, co stav sto ku stu prolomí. To všichni vědí, ale každý si přeje, aby to prolomení bylo na úkor někoho jiného." MfD: Jaké může být to prolomení? "Dvojího typu. Upozorňuji, že je to pouze mé hodnocení situace a nikoli doporučení. Buď se přesune někdo někam jinam..." MfD:... což zatím nevypadá. "To nehodnotím. Nebo se domluví někdo napříč. Je to takto banální a jinak to být nemůže. Je legitimní a možné, že ani jedno se stát nemusí. Každý má pocit, že by tolik ztratil, kdyby byl on tím prolamovatelem, že nechce jít na podobná řešení. Pokud se to nestane, pak se strany musí znovu dohodnout, že na nějakou chvíli preferují nepolitickou vládu nebo nové volby. Další varianty neexistují. Nic z toho ale není ani náznakem mých přání." Václav Klaus, 24. 7. Jak už víme, "přesun", to jest "Kalouskův přesun", se sice nezdařil (těžko přesně říci komu, zda M. Kalouskovi samotnému nebo J. Paroubkovi), ale tato varianta lákání, resp. přetahování někoho z KDU (či SZ; ODS lze, myslím, vyloučit) ještě není mrtvá, ba naopak se pro ČSSD a jejího předsedu jeví stále jako jediná možná. Druhá možnost, totiž že se někdo domluví napříč, už také byla vyzkoušena; jednání obou největších stran ale skončilo na sklonku srpna krachem. Přesto jsou obě varianty naznačené prezidentem stále možné. Co zbývá kromě nich? Potenciální dohoda ODS + KDU + SZ + KSČM na provizorní vládě a předčasných volbách (předseda KSČM o víkendu "vyslal signál"); ta však představuje pro tři nekomunistické strany problém kvůli spolupráci s komunisty, kterou lze na druhé straně jejich voličům zdůvodnit "zarytostí sociální demokracie" a argumentem předčasných voleb. Další možností jsou nová jednání o velké koalici či jiném modu vivendi mezi občanskými a sociálními demokraty; ta ale zase nemohou proběhnout dřív než po říjnových volbách, které by mohly katalyzovat situaci uvnitř stran a přinést změny v jejich vedení. V každém případě tyto volby budou svého druhu plebiscitem a stěží zpochybnitelným průzkumem veřejného mínění, a jejich výsledky pak může prezident argumentovat při obhajobě svých kroků. . I tato skutečnost je možná důvodem, proč Václav Klaus s jmenováním nového ministerského předsedy nespěchá. Proto také, domnívám se, zve na dnešní jednání širší vedení jednotlivých stran -- chce zjistit, zda jsou změny v postojích stran, zejména ODS a ČSSD, vůbec možné, a zda je "reductio ČSSD ad Paroubkum" ("prostě on tu vládu nesestaví") co do zastávaných postojů trvalé a stálé. VýhledResumujme. Máme za to, že existují v zásadě tři možná řešení: 1) Prezident jmenuje premiérem na druhý pokus J. Paroubka, který v pondělí prohlásil (se sebevědomím sobě vlastním), že důvěru -- a tedy přeběhlíka z opačného tábora -- získá. Šlo by nejspíš o menšinovou vládu ČSSD + část KDU (např. Cyril Svoboda a spol.?) za tolerance KSČM. J. Paroubek může samozřejmě jen blufovat -- ale také nemusí. Problém: jak jsem se pokusil ukázat výše, Václav Klaus prozatím nemá důvod přiklonit se k této variantě, neboť neodráží výsledky voleb. Takovéto řešení navíc ve svém důsledku znamená i postupný rozklad křesťanských demokratů (což ČSSD může jen vyhovovat). Lhůta: lze provést kdykoliv, není třeba čekat na volby => i proto lze soudit, že Václav Klaus si tuto variantu skutečně nepřeje, chce-li s jmenováním počkat. 2) Prezident jmenuje provizorního premiéra, na němž se shodnou všechny ostatní strany kromě ČSSD a který otevře cestu k předčasným volbám. Jiří Paroubek tím bude definitivně odsunut, protože na třetí výběr vůbec nedojde (a nedokážu si představit, jak bude reagovat po tom, protože ke svému dalšímu potenciálnímu premiérství se velmi, velmi upíná). Zároveň je to jediná "bezpečná" možnost pro ODS, jak dosáhnout předčasných voleb. Výběr někoho jiného z ODS nevede k řešení -- jednak jeho vláda nemůže projít, jednak by se otevřela cesta k (třetímu) pokusu pro Jiřího Paroubka, což nás vrací k bodu 1, navíc s komplikacemi ohledně volby nového předsedy Sněmovny. Problémy: občanští i křesťanští demokraté a zelení se zavázali, že nebudou spolupracovat s komunisty. Pokud se ovšem komunisté "zachovají státotvorně"... KSČM zase může motivovat fakt, že v předčasných volbách posílí na úkor sociální demokracie (proto se vyplatí čekat na výsledky voleb i jí -- a vlastně všem kromě ČSSD). KDU, vzhledem k neutěšené vnitřní situaci, se naopak může předčasných voleb obávat; má ale stále naději, pokud si zvolí za předsedkyni známou Vlastu Parkanovou nebo někoho, kdo by, na rozdíl od minulého vedení KDU, pouze pasivně nepřihlížel, "těm demografickým trendům" (řečeno s J. Paroubkem), ale snažil se stranu otevřít a modernizovat. Lhůta: až po jednáních s politickými stranami, pravděpodobněji až po volbách 3) Prezident jmenuje někoho z ODS na základě dohody ODS a ČSSD. Návrat ke konceptu menšinové vlády tolerované ČSSD (např. na dva roky) nebo přímo velké koalice (která by koneckonců reflektovala výsledky voleb nejvíce a která -- je to ale spíš zbožné přání -- by mohla začít řešit nejpalčivější problémy země podobně jako v Německu. Problém: nelze si představit dříve než po volbách a po výrazných změnách ve vedení stran, nebo alespoň "ústupu" nejexponovanějších figur, které jsou spoutány vzájemným odporem a záští. Obávám se, že dokud bude v čele ČSSD J. Paroubek, platí jeho maxima "prostě on tu vládu nesestaví" a toto řešení je nemožné. Ale nebyli by s to takovou dohodu vyjednat kupříkladu Zdeněk Škromach a Evžen Tošenovský? Lhůta: nejspíš až po říjnových volbách, v přímé souvislosti s jejich výsledky (ledaže by došlo k zásadnímu průlomu na jednáních u prezidenta). ( + 4) jiné, originální řešení, které prozatím zůstává skryto.) |
