Sedím na zadním sedadle a se mnou autem jedou Joao a jeho teta. Jeho teta naštěstí musela jet část cesty naším směrem, takže nás mohla svézt. Joao je můj nový kamarád, s nímž jsem se setkala, poté, co jsem přijela do Buenos Aires na roční studentskou stáž. Seznámila jsem se s ním na univerzitě a pozval mě na víkend do svého rodného města. Ráda jsem přijala, protože jsem se chtěla načas vyhnout zmatku a hluku velkoměsta.

Nesoustředěně poslouchám jejich rozhovor. Joao si stěžuje na svou bývalou přítelkyni a říká, jak je rád, že už s ní nechodí. Jak mu šla na nervy, když dlouze vykládala o svých nových, módních šatech. Snaží se teď přesvědčit svou tetu, že to byl jeden z nejvýznamnějších důvodů, proč se k sobě nehodili, neboť jeho tyhle konzumní věci vůbec nezajímají.

Usmívám se sama pro sebe, když jeho teta mu říká, že byl měl chodit s dívkou z venkova, z "el campo". Ne s nějakou babou z města. Dál pozoruju oblohu, protože přestalo pršet. Záclona dešťových kapek se otevřela a odhalila mi neuvěřitelnou krajinu. Pocit prostoru je bez hranic. Vidím nekonečné hektary půdy. Obrovské plochy zatravněných polí až kam oko dohlédne -- a nic to nepřerušuje. Tady je to asi ona pampa, nekonečné kilometry zatravněných polí v rovině. Občas proletí kráva anebo ovce, ale jinak nic neodvádí pozornost od vnímání prostoru.

Tady chovají všechen ten dobytek, jímž je Argentina proslulá. Vzpomínám na svou vlastní zemi, kde je také vidět rovinu do daleka. Ale v Holandsku něco na horizontu výhled vždycky narušuje. Tam se nemůžete dívat, až kam oko dohlédne -- vidíte jen, kam až vám to infrastruktura dovolí.

Jak tady sedím a dívám se přes všechna tato pole, přemůže mě síla obrovského prostoru, ve srovnání s ním mi připadá má vlastní země stísněná. Mám z toho pocit, že jsem malá. Ale zároveň je to osvobozující. Tady opravdu vnímáte přírodu, můžete být sami, aniž byste kohokoliv potkali po mnoho kilometrů, neuvidíte nic, ani dům ani silnici, ani světlo. V noci vidíte hvězdy.

Holandsko je plné a každým dalším dnem se zaplňuje ještě víc. Na každém pozemku nebo v přírodě, kde chceme něco postavit, musíme nejprve to předchozí, co tam je, zbořit. Proboha, vždyť my tam dokonce proměňujeme vodu v půdu! A tu trochu přírody, která nám tam zbyla, utvořil člověk a pečlivě ji naplánoval do obytného prostoru.

Joaova teta se mě na něco ptá a já se musím od svých myšlenek vrátit do automobilu. Neposlouchala jsem jejich rozhovor a teď nevím, co se mě ptali. Je zvlášť lehké ztratit se ve vlastních myšlenkách poté, co jste poslouchali celý den cizí jazyk. Někdy zapomínám poslouchat, co říkají, a lehce se ztratím ve vlastních myšlenkách.

Teď jsem se rozhodla, že prostě kývnu a uvidím, co se stane. Pokud se na mě bude dál dívat s otázkou v očích, jistě se mě zeptá znovu. Namísto toho teta přijme mé kývnutí a dál hovoří s Joaoem. Mám štěstí, že jsem schopná normálně se dorozumět španělsky, aspoň pokud dávám pozor! Nejsem tady dlouho, jsem tady teprve tři měsíce. Samozřejmě, že jsem studovala španělštinu už dřív, ale tehdy to byla jen cizí slova, která na mě civěla ze stránky učebnice. Teď tím jazykem opravdu mluvím a z každého slova, které mi vychází z úst, vzniká pocit, že mám na jazyku mejdan.

Okno je zase zavřeno proti dešti, ale déšť mi tady nevadí. Prší tady jenom občas, a tak je to příjemná změna. Příležitost zůstat doma a nedělat nic. Zavinout se klubíčka na kanapi. Ne jako ve Skotsku, kde už žiju přes dva roky, a zvykla jsem si, že tam pořád chčije! A ne že by Holandsko také nemělo problémy s počasím.

Přijedeme do malého městečka a auto zastaví. Všechna města jsou zde vystavena totálně podle španělského koloniálního způsobu, všechny ulice vedou na hlavní náměstí ve městě. Tohle je to místo, kde se lidé setkávají. teď, ale, protože prší, tady není ani noha. Joaova teta musí vystoupit, když chce někoho oslovit.

Rozhodneme se také vylézt z auta a běžíme směrem k hospodě. Vstoupíme do rozlehlé místnosti, v jejíž přední části je velký bar. Vzadu pije pár místních lidí u dřevěných stolů kávu. Jsou tu jenom muži, uvědomuju si. Joao a já si sedáme dopředu. Dávám mu množství otázek, protože chci vědět, kdy přijedeme k němu domů a co mě tam bude čekat. Říká mi, že tam bude jeho matka, její přítel a také jeho nejstarší bratr. Docela mě překvapuje, že jeho matka žije otevřeně s přítelem, o čemž bych si myslela, že je to přijatelné ve velkém městě, ale prý je to zcela přijatelné i na venkově. Dokazuje mi ještě dál, jak absolutně moderní je jeho rodina. Vysvětluje totiž, že maminka přiměla svého přítele, aby si postavil u jejich domu vlastní přístavbu, v které bydlí. Takže matka žije dál sama bez komplikací.

Jeho mladší bratr tam nebude, protože se vydal do Španělska vyzkoušet si své štěstí hraním na kytaru na ulici. Teď už mě celá jeho rodina docela fascinuje a moc se mi líbí, že strávím v argentinské rodině celý víkend. Zaplatím a strkám ho zpátky k autu, abychom už jeli. Bohužel, teta si dává na čas, a tak si jdu koupit cigarety, abychom si mezitím zapálili. Teta se konečně vrací a jedeme dál. Teď jsem plně ponořena do rozhovoru s ní -- chce o mně vědět všechno, co tady dělám, a hlavně, co si myslím o její zemi. Příjemně prokecáme zbytek naší cesty. Venku se mezitím setmělo a my zapínáme v autě topení.

Krávy a tak

Je tma, když projíždíme alejí stromů a zastavíme na kusu země před Joaovým domem. Je příliš velká tma na to, aby bylo vidět okolí domu, tak vystoupíme z auta a rychle jdeme dovnitř. Vstoupíme do místnosti, která mi, pitomci, na první pohled připadá jako kuchyně ze středověku. Ale musím tento svůj první dojem hájit: skutečně to celé vypadalo velmi anachronicky. Zejména pro mě, která jsem vyrostla v super vysoce technologických kuchyních v Holandsku s mikrovlnkami, myčkami a elektrickými troubami. Teď jsem najednou v obrovské kuchyni. Uprostřed stojí veliký stůl, kolem něhož může zasednout tak patnáct lidí. Kdosi otevřel stará, obrovská kovová kamna, v nichž hoří příjemný oheň a která místnost vytápějí. Podlaha je vyrobená z velkých černých a bílých kachlů. Před dveřmi uvolněně spí dva psi.

Dva muži na mě hledí od stolu, kde pijí maté. Maté je významnou součástí argentinské kultury. Je to čaj, který pijete z hrnku, který je jako půlka kokosového ořechu anebo dýně, upravená tak, aby se vešla lehce do ruky. Pak se téměř vrchovatě naplní "jerbou", čajovými lístky maté, a pije se plechovou nebo stříbrnou trubičkou, na jejímž konci je malý cedník, aby se vám do pusy nedostaly čajové lístky. Pokaždé, když se na jerbu nalije horká voda, napijete se. Je to velmi společenská věc, neboť se maté předává po celé skupině. Každý člověk nápoj vypije a předá nádobu té osobě, která má horkou vodu, dolévá ji a dává pozor, aby na každého došla při pití řada. Chuť maté je dost trpká a není mnoho cizinců, jimž chutná. Muži u stolu jsou proto překvapeni, když vidí, jak se culím na teplé maté. Pozvou mě, abych si k nim přisedla, a ptají se mě, jestli piju maté s cukrem. Když říkám, že ne, smějí se tomu a dělají si s Joaa vtipy, co to přivedl za zvláštní stvoření. Představují se mi. Je to Hugo, přítel Joaovy matky, a Juan, jeho starší bratr. Maminka, jak se ukazuje, ještě studuje na univerzitě, chodí tam na večerní kurzy pro dospělé. Prostě z vlastního zájmu.

Celý ostatní dům mi taky připadá neuvěřitelný. Všechny místnosti jsou obrovské a jsou vytápěny krby. V každé z nich je velký, těžký nábytek. V domě nejsou žádné zbytečné ozdoby, zařízení je velmi jednoduché a prosté. Joao mi říká, že dům postavili jeho prarodiče a že je pořád v původním stavu.

Druhý den ráno mě budí Joao tím, že mi podrží pod nosem hrnek kávy. Jdu za ním do kuchyně, kde u stolu sedí maminka. Připojím se k ní a poděkuju jí, že mě přijala. Pomáhám ji udělat oběd pro celý dům, muži pracují na poli. Je milá a zajímavá a je mi s ní příjemně. Později jdu s Joaoem na procházku do okolí jeho domu. Nejprve jdeme k obrovskému bazénu. Vylezu po schodech a obejdu ho. Je teď plný barevného listí, už v něm není voda. Jdeme ke kůlně, kde byl bar. Říká mi, že ho připraví na léto, kdy ho otevře.Vypadá nádherně, je kompletně zařízen v místním stylu "gaučo". Gaučové jsou tradiční chovatelé dobytka. Jsou folkorem pampy. Mají vlastní hudbu, vlastní šaty, vlastní kulturu. Jsou to vlastně argentinští kovbojové!

Původně přišli ze Španělska a usadili se na argentinských pláních, kde začali chovat dobytek. Z mého hlediska jsou nejproslulejší svými "parillami". To je opékání masa na volném prostranství, ale ne tak, jak to známe na Západě. Jsou to obrovské ohně, na nichž se opéká celé prase nebo celá kráva!

Joao mi ukazuje, kolik domácích zvířat si tam chovají pro zábavu, mně to přijde jako kompletní farma! Když se díváme na kozy, leží tam v trávě dvě malá právě narozená miniaturní kůzlata. Běžím si zpět do domu pro fotoaparát a zaznamenávám první pohyby jejich nového života na tomto světě. Vypadají tak křehce, když se snaží postavit a zase padají. Kousek dál vidíme o samotě ležící hlenovitý chuchvalec. Je to třetí miniaturní kůzle, ale maminka ho opustila. Joao ho zvedle a přinese ho mamince. Ta ho ohledává a očuchává a pak ho nakonec přijme a začne ho čistit. Mám pocit takového klidu, když tu stojí v přírodě a dívám se na nový život. Po zbytek dne o tom přemýšlím, sedím na slunci, opřená zády o stěnu domu.

Joao se sešel s kamarády a všichni hrají fotbal na jednom vzdálenějším poli, které patří k domu. Množství pozemků, které rodina vlastní, je neuvěřitelné. Kousek dál od domu mají také krávy, s nimiž pracuje Joaoův starší bratr. Ale já se trochu bojím, když chodím mezi nimi. Zatím jsem ještě nebyla nikdy kravám tak těsně nablízku a docela mě šokuje jejich obří velikost. Joao se mi pořád směje, takže se bojím ještě víc, protože si myslím, že jeho smích je k nám přiláká ještě blíž. A večer tam byly ještě podivnější krávy...

Říká se, že lidé z venkova jsou daleko sympatičtější než "porteňos", lidé z velkoměsta Buenos Aires. To je možná pravda, protože bývá pravidlem, že lidé z města jsou posedlí sami sebou a jsou pořád ve spěchu. Na venkově se všichni znají a mluví s vámi na ulici. Jsem však dojata tím, jak přátelští jsou všichni, s nimiž jsem se dosud seznámila, ve městě i na venkově. Všichni mají tak velký zájem. Nemůžete se ani zeptat, jestli tohle je ten správný autobus, aniž by z toho nevznikl dlouhý rozhovor, na jehož konci vás oni pozvou k sobě domů.

Ale tohoto večera jsem zažila něco nového. Joao pozval své kamarády, všechno to byli mladí muži z venkova. A když začali přicházet na zahradu, kde jsme měli oheň na parillu, pozdravili mě, ale pak už nic. Poslouchala jsem chvíli jejich rozhovory a dospěla jsem k závěru, že jsou to úplně normální kluci, tak jsem se naklonila k Joaovi a pošeptala jsem mu, proč mám pocit, jako že tam nejsem. Odpověděl, že se asi stydí, a snažil se mě zatáhnout do rozhovoru, ale nepodařilo se mu to.

Později, když jsem se už opravdu začínala nudit, jak jsem sama civěla do ohně, slyšela jsem, jak se jeden kluk na mě někoho ptá. "Jo," zasmála jsem se, "víš, já ale umím španělsky!" Podle výrazu jeho tváře bylo vidět, že se mu velmi ulevilo, sedl si ke mně a začal mi vykládat o holandském fotbalovém týmu.

Nebylo to zrovna téma rozhovoru, jaké bych si vybrala, ale aspoň se se mnou konečně dali do řeči.

Pak vytáhli kytaru a začali všichni zpívat. Smáli se a bavili se a přiznali se mi, že se mě styděli oslovit. Vysvětlili mi, že to prostě není tak docela běžné setkat se na zahradě kamaráda s cizinkou. Dělali si vtipy z Joaoa, jaký to musí být fantastický život v tom velkoměstě, kde se seznamuje s všemi těmi cizími holkami se světlými vlasy a modrýma očima a že je dobře, že jednu z nich pozval do svého romantického domu v přírodě. Ironicky jsem jim to vrátila, že jestliže nejsem první ani poslední, kterou sem Joao pozval, měli by se naučit se chovat a zvyknout si na to, mluvit s děsivými cizinkami. Rozesmáli se. Byla jsem přijata, už mě nepovažovali za "něco podivného". Zpívali jsme celou noc.

Druhý den, v neděli, jsme jeli autem po městě. Nejzvláštnější věc se ukázala, když jsme dojeli do centra. Člověk by čekal, že v neděli tam nikdo nebude, avšak ulice byly přeplněné auty, motorkami, bicykly, vším, co mělo kola. A všude seděli a hovořili lidé.

Joao mi vysvětlil, že se všichni v neděli navzájem setkávají. Zejména kluci si namlouvají holky a naopak. Ale také se setkávají se starými přáteli a známými. Když někdo uvidí někoho, koho zná, zastaví a dají se do řeči. Nebo si dají společně maté. A nikdo si nestěžuje ani netroubí, protože v neděli nikdo nikam nespěchá.

Stáli jsme tam celou věčnost, dívali jsme se, jak chodí lidé, přicházeli k nám, hovořili s Joaoem a zvědavě se dívali na mě. Bylo to senzační, jako by to byl jeden obrovský mejdan. Argentinci jsou tak přátelští lidé! Napadlo mě, jak pěkné by to bylo zavést tuhle tradici v Amsterdamu.

Dalšího dne ráno nás Joaova maminka vzbudila v půl šesté. Rychle jsme si vypili kafe a jeli jsme zpět do města. Musela tam stejně jet na nákup, takže nás odvezla zpět. Zase jsem usnula, s hlavou Joaovi na klíně Vzbudili mě, když jsme byli před univerzitou. Viděla jsem zase známou ulici s hlukem rušného velkoměsta. Byla jsem ráda, že jsem zase zpátky, plná čerstvé energie z víkendu v přírodě. Vystoupili jsme z auta a nechala jsem si ruksak u přátelského vrátného, kterému nevadilo, že si ho tam nechám až do doby po přednáškách. Nastoupili jsme do výtahu, Joao vystoupil v třetím patře a já jela dál až do pátého.