Před několika lety odstoupili v Kanadě dva ministři. Jeden proto, že si dovolil, zatelefonovat soudci, aby urychlil projednání banálního dopravního přestupku občana z vlastního volebního obvodu. To je ovšem z principu nepřípustné, protože soudce je v Kanadě nezávislý a je ve svrchovaném zájmu občanů, aby to tak zůstalo.

Druhý ministr odstoupil, protože si nechal proplatit několik dní soukromé rekreaci, kterou obohatil služební cestu do Francie. Nešlo o žádnou horentní sumu a díky tomu možná ani o úmysl stran ministra, který je placen natolik dobře, že si mohl auto z půjčovny a pár noclehů v hotelu dopřát. Šlo ale zase o princip a tak ministr opustil vládu a politiku vůbec, protože jednou ztracená důvěra se nedá obnovit.

Poslední události v ČR nabízejí otázku, kolik českých politiků by se muselo odvalit od koryta, kdyby tam bylo možné uplatnit kanadská nebo švédská měřítka.

Vezměme například úniky informací policejních vyšetřování. Kubiceho zpráva by za jiných okolností stála politický život Bublana a nepochybně i Langera. Posledně jmenovaný politik, který má zatím nesetřené máslo na hlavě kvůli úniku oné zprávy, nechal po dalším úniku informací umístit na stránkách MVČR toto, takměř žertovné vyjádření:

Pomiňme skutečnost, že člověk, který je sám v podezření z úniku informací policejního vyšetřování, by se ve slušné zemi ministrem vnitra stát nemohl, protože by z titulu takové funkce mohl zamést vlastní vyšetřování pod koberec.

Ve slušné zemi s fungujícími sdělovacími prostředky by takový ministr patrně ani neměl čas takové prohlášení vydat, jak rychle by šel od válu. Jde zase o princip. Ministr sice nemůže fyzicky odpovídat za všechno, ale má celkovou zodpovědnost a morální povinnost odstoupit, aby se nástupce mohl pokusit udělat v resortu pořádek.

Za povšimnutí stojí i sama formulace zprávy. Ministr se totiž presentuje jako kritik nešvaru, za nějž zodpovídá. To je český Absurdistán v plném lesku.

Václav Havel před časem kázal o marasmu české společnosti, mající podle něj původ v poměrech před rokem 1989. Po sedmnácti letech je možné říct, že to byl nesmysl. Posametový marasmus totiž začal v okamžiku, kdy se uvolnila stavidla hrabivosti jednotlivců, v době, kdy ani Havel ani jeho tehdejší předseda vlády nepovažovali za nutné zavést pravidla hry jinde obvyklá. Jeden poučoval o morálce a druhý o jím znaivněné síle trhu - a nula od nuly pošla.

Vlastně ne tak docela: na šikovnou ztrátu mnoha důležitých disidentských a patrně i jiných svazků z archivu Stb navázalo obratem šejdířství s nemovitostmi, luxusními byty a automobily a pochybná propojení politiků s tak zvaně úspěšnými podnikateli, kteří bez ohledu na minulou nebo nově nabytou stranickou příslušnost posunuli několik set miliard do vlastních a spřízněných kapes.

Na tento Augiášův chlév bylo bohužel zaděláno tak důkladně, že s ním těžko někdo pohne.