Jak tedy v tomto směru na asijskou velmoc? Přiznám se, že nemám v klobouku ani králíka natož zázračný rychle fungující recept. Důvodně si však myslím, že dosáhnout pokroku v problematice "třetího koše" (řečeno, snad dosud ne zcela zapomenutou, helsinskou terminologií) boucháním do stolu před čínskými představiteli v Pekingu, prostřídávaným meditacemi s dalajlámou či zasíláním plamenných zdravic na Tchajwan coby na Číně nezávislý stát, čínským disidentům situaci spíše ztíží a potenciálním vnitřním kritikům vnitročínských poměrů situaci neulehčí a k politické aktivitě je nepovzbudí.

A to tím spíše když sinologové a experti na dálněvýchodní problematiku tento postup nechválí ani ve specializovaných odborných periodikách a vrcholní politici z nejvlivnějších států své kufříky s problematikou lidských práv "zapomínají" před jednáním v Pekingu ve svých hotelích. Zde jednoduše lze poukázat na to, že největšími obchodními partnery Číny jsou EU (zejména Německo), USA, Japonsko (obrat kolem 170 mld. dolarů) S Ruskem je to kolem 20 mld. dolarů. Výstavba dvou plynovodů z Ruska do r. 2011 jistě tento obrat zvýší. S Putinovým Ruskem se povedlo Číně i výrazně zlepšit vojenskou spolupráci a i zvýšit dovoz moderních zbraňových systémů z něj.

Za těchto ekonomicko-politických předpokladů se lze jen těžko podivovat, že problematika lidských práv v Číně je sice frekventovaným tématem, ale narazit na konstatování o, byť dílčích, úspěších v této oblasti od organizací typu Amnesty International prakticky nelze. Výjimkou (spíše potvrzující pravidlo) jsou zřídkavá gesta jako propouštění jedinců před státními návštěvami.

Pro malé země typu ČR existují dvě cesty, buď se "pohodlně" uzavřít do "salónního" meditování (třeba s dalajlámou) anebo se pokusit navázat na jméno, které měla v někdejší Číně někdejší ČSSR v době "chladné" diplomacie mezi někdejší ČRL a někdejším SSSR. Prvou vyzkoušel bývalý hradní pán a nynější čerstvý sedmdesátník, druhou pak jeho pragmatický nástupce na Hradčanech. O úspěších té prvé cesty by se jistě u příležitosti sedmdesátin jejího představitele psalo, bylo-li by o čem. Nepsalo se. O podnětnosti té druhé se nepochybně pragmaticky "medituje" (v přestávkách mezi lyžováním) na světových ekonomických fórech typu Davos. Sice tento pragmatismus nezbožňuji a povinně neuctívám, avšak domnívám se, že široké a neustále se rozvíjející ekonomické vztahy evropských států s Čínou jsou asi tím jediným přístupem (byť pochodem na dlouhou trať, v našich podmínkách jistě delším než Praha-Prčice), jak přispět k oné "evropeizaci" občanského života (tedy oněch lidských práv) i uvnitř Číny. Jinak lze místo v dynamické Číně skončit v Tibetu, nikoliv takovém, který ctí a pěstuje své bohaté kulturní tradice, ale v Tibetu pouze raně feudálním.

Jistě by nebylo od věcí, kdyby i v tomto duchu se vedla část konverzace u svíčkové a burčáku v Lánech, v neděli 8. 10. 2006.

A znaje trochu Š. Kotrbu, tak se trochu domnívám, že mu nešlo (Klaus: Cesta po dějinách komunismu s tržními prvky) jen o mechanický popis pragmatismu Klausovy "Velké čínské cesty", ale o úvodní popis k diskuzi tohoto typu.