Před časem (v Hospodářských novinách z 28.8.) konstatoval Jiří Pehe v souladu s moji analýzou z Britských listů 28.7. ("Proč to stále nejde"), že na vině nejsou voliči, ale politici a na prvním místě představitelé ODS. Bohužel to ale vypadá tak, že rozumné hlasy jsou jak voláním žíznivého na poušti. Jan Čulík velmi trefně charakterizoval (BL 28.8.) antikomunistickou umanutost a ideologickou zabedněnost pravice, jen bych doplnil, že dosti značná část české veřejnosti považuje politiku za jakýsi fotbalový zápas, možná střetnutí boxerů, v němž je nutné protivníka knokautovat, zničit, rozšlapat ... a poté vítězně absolutně vládnout. Jen se podívejme, co píše mládež na politických chatech -- nadávkami, vulgaritami a pravopisnými chybami osvědčujícími deficit vzdělání a inteligence pisatelů se to tam jen hemží.

Heslo "Vítěz bere vše" zjevně ovládlo i vedení ODS. Namísto velkorysého projektu rozumných a časově vyvážených reforem, které charakterizují zdravě konzervativní přístup, trvalo na radikálním pravicově populistickém konceptu rovné daně -- zřejmě proto, že určití jednotlivci, především ministr financí Vlastimil Tlustý, s ním naprosto hazardérsky spojili svůj další politický osud. Z tohoto postoje vyplývá neústupnost, neschopnost se dohodnout a snaha za každou cenu alespoň verbálně dosáhnout svého. Charakteristický byl přístup při trojkoaličním dohadování, kdy byl Tlustý pod tlakem partnerů nucen v podstatě zachovat status quo ohledně DPH, ale prosadil alespoň verbální přejmenování (mimochodem v rámci Evropské unie těžko přijatelné) na jednotnou sazbu s "výjimkami".

Jestliže Bursík a Kalousek s takovým "vytíráním zraku" nakonec se skřípěním zubů souhlasili, u Paroubka musela ODS narazit. Jde totiž o podvod. I Tlustému muselo být jasné, že trojkoaliční koncept daňové reformy je kulatý čtverec, který může už tak napjatou situaci ve veřejných financích ještě zhoršit. Snižovat všem daně (a těm největším plátcům nejvíce) bez dopadů na státní rozpočet prostě nejde. Proto se zřejmě počítalo, že Senát přijaté zákony příslušně "upraví" v zájmu zachování rozpočtové rovnováhy, tj. vrátí rovnou daň do podoby původního návrhu Modré šance -- s jednotnou sazbou DPH bez výjimek. Jen tak je totiž možné -- a vývoj na Slovensku to v zásadě potvrdil -- aby daňové úlevy pro bohaté (ti profitují nejvíce i na snížení základní sazby DPH) zaplatili všichni, především ovšem ti, jejichž spotřební koš obsahuje největší procento potravin.

Že se tomu ČSSD a KSČM postavila veškerou váhou svých sto hlasů a dokázala okamžité realizaci tohoto experimentu zabránit, je ovšem trnem v oku pravicovým novinářům i některým intelektuálům z "pražské kavárny". A tak se Jiřímu Paroubkovi vyčítá údajné diktátorství (přičemž jednotné vystupování poslaneckého klubu ODS i tam, kde to působí až směšně a nevěrohodně -- jako například v době televizní krize -- nikomu jako podivné nepřipadá), neochota respektovat výsledek voleb, mocenská manipulace a bůhví co ještě. Chápu, že plněním slibu voličům Paroubek leckoho irituje. Kompromisy jsou možné a nutné a ani ČSSD se jim nevyhýbá, ale nikdo si v podmínkách politické rovnováhy nemůže bez náležitého odporu protistrany dovolit podstrkovat extrémní experimenty balené v obecných frázích. Voliče levice předseda ČSSD rozhodně nezklamal a výsledek možných předčasných voleb je stále naprosto otevřený i přes nárůst sympatií pro ODS, která "luxuje" pravicové ministrany.

Strategické cíle a taktika pravice: sázka na ofenzívu

Současný vývoj jasně potvrzuje skutečnost, kterou politologové a sociologové většinou cudně přecházejí. Jde o to, že se v průběhu polistopadového vývoje již zformovala nová česká buržoazie a s ní spojená vyšší střední vrstva manažerů, odborníků, technické a humanitní inteligence (včetně vlivných novinářů, umělců, sportovců atd.). Tyto společenské skupiny již překonaly obtíže ekonomické transformace, nabyly kromě majetku a peněz i patřičné (někdy až přílišné) sebevědomí a nyní chtějí přizpůsobit pravidla hospodářského, kulturního a veřejného života vlastním potřebám. Vzorem je jim "čistý", v realitě nikde neexistující model založený na individualismu, kultu osobního úspěchu, podřízení slabších silnějším, méně vzdělaných vzdělanějším, méně schopných a odvážných schopnějším a odvážnějším -- stručně řečeno "obyčejných" občanů elitám.

Ideologické zdůvodnění těchto postojů nalézá česká pravice především u amerických teoretiků krajního neoliberalismu a neokonzervatismu. Společenská nerovnost je podle nich přirozená a žádoucí, jakýkoli pokus o její umělé snižování je škodlivé potlačení svobody jednotlivce. Většina sdělovacích prostředků jim poskytuje široký publikační prostor. I na stránkách Britských listů čas od času publikují stoupenci podobných krajně individualistických teorií. Naštěstí však zde probíhá svobodná výměna názorů a vydavatel umožňuje i zveřejnění názorů opačných.

Části české pravice je trnem v oku i evropský sociální stát, který je výsledkem roubování prvků křesťansko-sociální a kvázisocialistické nadstavby na kapitalistickou ekonomickou základnu. Odmítá proto tzv. Evropskou ústavu, jejíž přijetí by výše deklarovaným strategickým cílům kladlo překážky.

Pravicová propaganda zasahuje poměrně široké cílové skupiny obyvatelstva. Kromě buržoazie a vyšších středních vrstev jde především o středoškolskou a vysokoškolskou mládež, která se lehce nechá zlákat vidinou budoucích individuálních úspěchů a zbohatnutí. Současná společnost upřednostňuje mládí před zkušeností a mladí mají dnes větší možnosti než měla starší generace. Navíc transformovaná společnost ještě není zcela "usazena", existují možnosti sociálního vzestupu, zejména v oblasti bouřlivě se rozvíjejících informačních technologií, kultury a sportu. Uvidíme však, jak se na náladách mladých lidí, především studentů, projeví evidentní snaha vlády ODS připravit společnost na zavedení školného. Jeho největší mediální propagátor doc. Matějů byl jmenován náměstkem ministryně školství a i když ani on neslibuje školné ihned, alespoň by rád, aby se o něm diskutovalo.

Na méně vzdělané občany zase zabírají primitivní slogany a proklamovaná plošná jednoduchá řešení. Na prvním místě jde samozřejmě o antikomunismus, který se dnes již přeměňuje na antisocialismus či antisociáldemokratismus. Patří mezi ně i plošné daňové úlevy, zdánlivý antibyrokratismus, verbální odsuzování korupce, euroskepticismus, nacionalismus. Velká část občanů nečte volební programy nebo jim nerozumí. Spokojí se proto se sloganem typu "na rovné dani vydělají všichni" a nezkoumá, zda někdo více a jiný téměř nic. Je jí blízký hospodský opoziční kriticismus, podle něhož "(minulá) vláda nevládne, je zkorumpovaná, je neschopná, škodí státu". A hlavně překáží těm schopným, odvážným, podnikavým, hází jim klacky pod nohy a trestá za jejich úspěchy progresivními daněmi. Taková demagogie se dnes a denně šíří nejen soukromými, ale i veřejnoprávními sdělovacími prostředky prostřednictvím rádoby "objektivních" a "nezávislých" odborníků a žurnalistů.

Za účinné pomoci masmédií se pravice pasuje do role jediného opravdového garanta svobody a demokracie, spasitele veřejných financí, bojovníka proti korupci a byrokratismu. Na prvním místě vždy stojí občan, jeho potřeby, (tlustá) peněženka, bezpečí, národní identita a já nevím co ještě. Jestliže v těchto oblastech jde především o pokrytectví a prázdné frazérství, v oblasti managementu má pravice nesporně reálnou výhodu, neboť disponuje množstvím schopných řídících pracovníků se zkušenostmi ze soukromého byznysu. To ji v očích mnohých voličů povyšuje na jediného oprávněného kandidáta na vedení společnosti.

ODS se poměrně daří přesvědčit část "řadových" občanů, že to, co je dobré pro elity, je dobré i pro celou společnost. V nadcházející volební kampani (ať již k senátním, komunálním nebo předčasným parlamentním volbám) nepochybně ještě přitvrdí. Probíhající personální čistky na některých ministerstvech jsou pouze předehrou.

Strategie a taktika levice: jen obrana nestačí

Na rozdíl od jasné a čitelné strategie pravice se levice ještě stále "hledá". Upřímně řečeno, pár měsíců opozice jí docela prospěje. Z pozic řadových občanů se totiž leccos vidí jinak než z vládních křesel.

V předvolební kampani vystupovala levice jako obránce neprivilegovaných vrstev před hrozbou Modré šance. Zaměřila se proto na odhalování negativních dopadů proklamovaných cílů ODS na celou společnost. Tato "negativní" kampaň však měla jeden nechtěný důsledek: občané se jejím prostřednictvím seznamovali více s programem ODS než s vlastním programem ČSSD (popřípadě KSČM). Této skutečnosti využívala pravice k demagogickým výpadům na adresu levice, zejména ČSSD, která údajně nemá vlastní program. Pravdou je ale opak. ČSSD program má a ne ledajaký. Jenže kdo jej zná? Jak jej strana prezentuje na veřejnosti?

O KSČM lze říci něco podobného. Na rozdíl od ČSSD, která chce současný systém jen mírně vylepšovat v duchu klasického reformistického postoje, je KSČM (podobně jako ODS na opačné straně politického spektra) stranou radikální změny. Jenže své pojetí socialismu také neumí příliš srozumitelně vysvětlit a otevírá prostor spekulacím a různým (dez)interpretacím. Bohužel se někdy zdá, že se za tím skrývá i úmysl ponechat nostalgicky orientované části členské základny vlastní výklad stranického programu, jelikož ta jiný výklad než svůj vlastní nepřipouští. Takové počínání ovšem není pluralismus, ale alibismus. Základní cíle programu strany by měli sdílet všichni její členové, lišit se mohou v detailech a v prostředcích jak je dosáhnout. Vedení KSČM by si mělo uvědomit, že pro získání nových voličů mimo tradiční tvrdé jádro nestačí pouze akcent na demokratickou ústavní cestu k socialismu (navíc v podmínkách sjednocující se Evropy -- na to nelze nikdy zapomínat), ale je nutno především vysvětlit, co si strana pod socialismem představuje a co přinese občanům. Strana stárne a dnes má již potíže postavit leckde samostatné kandidátky v komunálních volbách, což ještě před několika lety nebyl problém.

Ale ani ČSSD nemá s vývojem členské základny nijak růžové vyhlídky. Počtem členů značně zaostává za svými rivaly, což se negativně projevuje zejména v regionech. Jiřímu Paroubkovi se podařilo posílit vedení strany a poslanecký klub o nové tváře z řad nestraníků, ale například o sociálně demokratické mládeži toho není moc slyšet. Pro mladé lidi strana není dost přitažlivá, aby to způsobilo zásadní obrat ve volebních preferencích.

Jedním z důsledků výše uvedené skutečnosti je i chronický nedostatek manažersky schopných a charismatických osobností. Tímto handicapem se snižuje dynamika stranického působení.

Političtí vůdcové české levice (zejména té sociáldemokratické) se dříve nebo později budou muset zamyslet i nad efektem své vlastní úspěšné politiky. U velké části populace vzrostla za poslední léta životní úroveň, peněženky ztloustly i bez Vlastimila Tlustého, narostlo sebevědomí a pocit odpovědnosti za vlastní osud. Spousta dříve sociálně ohrožených jednotlivců začala s podporou státu podnikat. Jejich zájmy se zkrátka postupně mění a pokud bude levicová politika strnule lpět pouze na starých šablonách, tito lidé postupně přejdou na pravicové či středové pozice.

Na tomto místě asi mnozí namítnou, že tato argumentace nahrává pravici a její snaze o oslabení sociálního státu. To je ovšem mylný výklad. Základní rozdíl by totiž měl spočívat v tom, že levice potřebné změny v sociální politice založí na znalosti potřeb lidí v tom nejširším slova smyslu -- tedy i nejchudších a nejohroženějších vrstev -- a nikoli na tom, že na to či ono nejsou peníze nebo že nás k tomu tlačí asijská konkurence, potažmo Maastrichtská kritéria přijetí eura. Postupovat v souladu s tím, co si přejí občané, není přece žádný "oportunismus" ani "populismus". Známe-li dostatečně potřeby a postoje lidí, lépe jim můžeme vysvětlit, že některá přání je možné realizovat ihned a jiná až později, kdy si na to vyděláme. Tímto způsobem by také měly být prezentovány případné daňové změny. Lidé by měli vědět, co je čeká v případě těch či oněch posunech v daňových sazbách a také by měli mít možnost si vybrat. Právě v oblasti daní, zdravotnictví a sociálního zabezpečení je největší rozdíl mezi pravicovými a levicovými koncepcemi. Obě strany by svůj koncept měly předložit občanům v referendu a ne spoléhat na to, že některý z konkurenčních poslanců zmešká hlasování. Mohou-li takto rozhodovat ve Švýcarsku, nevím proč by nemohli u nás. Navíc referendum by nutilo občany rozhodovat výlučně podle souhlasu či nesouhlasu s předloženými koncepty a nikoli podle vedlejších zástupných důvodů (například vztahu ke KSČM).

Levice by měla také vyjasnit svůj vztah k podnikatelské sféře. Na rozdíl od pravice hlásající všeobecný kult podnikání by mělo jít o přísně diferencovaný přístup. Podpora všem poctivým, čestným a sociálně spravedlivým podnikatelům (včetně podpory finanční v podobě dotací), odpor vůči spekulantům, lichvářům, nepoctivým obchodníkům, ale také agresivním lobbyistům útočícím na práva zaměstnanců. Zde je namístě také přehodnotit některá minulá opatření, která postihovala především právě ty poctivé malé podnikatele. Minimální daň by měly nahradit daňové nákladové paušály, nikoli však vycucané z prstu, ale relativně přesně vykalkulované na základě odvětvového benchmarkingového indexu (ten sice ještě není vytvořen, ale pracuje se na něm). Zavedení registračních pokladen s fiskální pamětí by mělo být zcela dobrovolné a jejich nahlášení finančnímu úřadu důvodem pro zcela odlišný přístup než vůči těm, kteří setrvávají na dosavadním systému. Myslím, že takový kompromis by akceptovala i podnikatelská veřejnost.

Velkým problémem jsou veřejné finance. Není to jen důsledkem osmi let vlády ČSSD jak se snaží namluvit ODS, ale působí zde i starší příčiny -- především nucená sanace bank zatížených špatnými transformačními úvěry. Řešení problémů veřejných financí lze nalézt pouze za cenu kompromisů mezi politiky, jakož i mezi politiky a občany a mělo by být schváleno v referendu. Jakkoli je Modrá šance jako celek asociální, neměla by levice pomíjet některé dobré nápady, které jsou v ní obsaženy (například e-government, tvrdší přístup vůči těm, kteří se vyhýbají práci apod.). Mnohé z nich jsou navíc opsány od Blaira či Schrődera.

Nejsem odborníkem v oblasti veřejných financí, nicméně i já bych se přimlouval za diferencovaný přístup zejména v oblasti sociálního a zdravotního pojištění. Těm, kteří se chtějí o sobe postarat sami a jsou ochotni nést zvýšená rizika (například vyšší spoluúčasti v případě nemoci), by to mělo být v mezích, které nenarušují společenskou soudržnost, umožněno. Takovými opatřeními by se vytvořily podmínky pro konstruktivní dialog v zájmu řešení současných problémů, které by nepoškozovalo žádnou zájmovou skupinu. Levice by měla na tomto poli převzít iniciativu a otupit tak agresivitu některých lobbyistických a profesních skupin (svazu průmyslu, soukromých lékařů atd.) narušující sociální smír.

Politický střed: boj o přežití

Polarizace společnosti a vyhrocení rozporů mezi dvěma základními tábory na politickém kolbišti nesvědčí středovým stranám. O tom se názorně přesvědčila i sociální demokracie, když se pod vedením Stanislava Grosse pokusila nenápadně přesunout blíže ke středu. Pokles preferencí nebyl pouze výsledkem jeho osobních problémů, nýbrž došlo k němu již dříve. Jiří Paroubek tento kurs obrátil a preference opět vzrostly.

Klasickou středovou stranou s mírným úkrokem doprava jsou křesťanští demokraté. Jejich voličská základna tvořená převážně nábožensky orientovanými občany je velmi nerovnoměrně rozmístěna, jejich vliv je nejsilnější v jižních částech republiky a tradičně na venkově. V sekulárním českém prostředí se jim však dlouhodobě nedaří získávat část elektorátu pravice ani levice, naopak v jejich prospěch postupně ztrácejí. V posledních volbách se navíc zcela nelogicky vymezovali vůči KSČM, jejíž tvrdé jádro je vůči nadbíhání jiných stran zcela rezistentní. Namísto aby zdůrazňovali odlišnost od ODS i ČSSD a tím se snažili jim přetáhnout vlažnější stoupence, pokračují lidovci ve vražedném, teatrálním (a v kontextu předlistopadové spolupráce v Národní frontě propagandisticky naprosto neúčinném) antikomunismu, který jim nemůže nic pozitivního přinést a v důsledku povede jen k jejich další marginalizaci. Stane-li se zázrak a příští vláda vydrží celé volební období, nemusí se za čtyři roky do sněmovny vůbec dostat. Zdá se, že i u nich se podobně jako u komunistů rozmáhá syndrom postupného odcizení tvrdého jádra členské základny (dost početného na to, aby se strana ještě dostala do parlamentu) a potenciálního širšího spektra sympatizantů, napojených na různé neziskové iniciativy a zemědělský sektor.

V pomyslném zápase o středového voliče se stále více prosazují Zelení. Na rozdíl od západní Evropy to nejsou radikální levičáci, nýbrž typičtí "humanrightisté", pokračovatelé linie Václava Havla. Ale i oni ještě nemají své místo na slunci jisté, Bursíkův kurs na spolupráci s pravicí se prosazuje pouze těsnou většinou a straně hrozí permanentně rozpad. Za krach trojkoaličního projektu by měli děkovat osudu, protože jim umožnil alespoň navenek zachovat tvář. Jejich výhodou a nadějí do budoucna je přízeň mladých voličů a humanitní inteligence.

Co dál?

Po nevyhnutelné demisi Topolánkovy vlády má klíč k dalšímu postupu prezident Klaus. Jemu musí být jasné, že Topolánek vyčerpal všechny své možnosti a že vytoužený druhý pokus již nemůže dostat, neboť by dopadl stejně jako ten první. I přesto, že se ze všech sil snažil manévrovat, vazby na tvrdé jádro ve vedení ODS mu zlomily vaz. Nedokázal pochopit, že nemůže do vlády jmenovat fanatického stoupence rovné daně, kterou většina společnosti odmítá. Podcenil riziko, které představoval střet zájmů u ministra Langera v případu Kubice. Neuměl ukočírovat choutky některých dalších ministrů vyřídit si účty se svými protivníky. Chod věcí se mu vymkl z kontroly a prohrané hlasování o důvěře bylo pro něj vlastně ranou z milosti.

ODS se tvrdošíjně snaží zabránit, aby druhým pokusem byl pověřen příslušník jiné politické strany. Po pravdě řečeno však není v jejím užším vedení vidět osobnost, která by dovedla pragmaticky vyjednat velkou nebo duhovou koalici. Klaus by musel sáhnout do "druhého sledu" (Tošenovský, Gandalovič, Sobotka ...) a tím vyvolat krizi ve straně, jejíž je čestným předsedou. Má proto pouze dvě možnosti: buď se bude snažit celý proces natahovat až do kongresu ODS, anebo musí jmenovat premiérem někoho jiného. Šance Jiřího Paroubka jsou sice větší než u Topolánka, ale teprve "převolení" předsedy sněmovny ukáže jeho skutečnou sílu. Za předpokladu zmrazení rovnováhy v počtu poslanců by pro něj bylo lepší počkat na třetí pokus.

Paradoxně největší šanci na sestavení stabilní vlády by měl představitel KDU-ČSL (například Vlasta Parkanová), popřípadě nějaký neutrál, který by dokázal vytvořit přechodový můstek mezi oběma znesvářenými rivaly a donutil je k jinému typu dialogu než prostřednictvím trestních oznámení a žalob na ochranu osobnosti. Vzhledem k tomu, že program takové vlády by kombinoval přístupy obou největších stran, bylo by pro ně velmi těžké nevyslovit vládě důvěru. Ta by pak mohla vládnout do té doby, než by jí sněmovna vyslovila nedůvěru nebo až do řádných voleb. Pouze nevím, jak by se zachovali lidovci v případě, že by vládě s jejich představitelem v čele vyslovili důvěru i komunisté.

Po krachu dle mého názoru poněkud předčasných námluv sociálních a křesťanských demokratů a konci iluzí Mirka Topolánka o získání důvěry sněmovny mnoho nadějí na stabilní vládu již nezbývá. Žádná vláda se nevytvoří bez souhlasu alespoň jedné z obou dominantních stran a ODS se orientuje jednoznačně na předčasné volby. Je tomu tak především proto, že se pravice cítí silná, chce dobýt moc a čtyřmi lety jejího sdílení s levicí se nechce zdržovat.

Bohužel se musíme připravit na ještě ostřejší a nesmlouvavější předvolební kampaň, která vypukne ihned po krachu druhého či třetího pokusu o sestavení vlády. Půjde skutečně o hodně. Výsledek předčasných voleb může ovlivnit vývoj České republiky na dobu delší než obligátní čtyři roky.