Naopak poměrný systém, jak vidíme v Německu, Rakousku a u nás, je rigidní -- strany nemají tendenci se výrazně měnit.

Volič má na výběr ze stran, nikoli z osobností. Zásadní proměna a modernizace volebního programu se neděje u německých ani rakouských stran, nepočítám-li zelené, de facto od konce války. Poměrný systém vede k zatuchlým, neměnným poměrům, jež vyhovují stranickým lobby, do jejichž struktury veřejnost nemůže zasáhnout.

Nové kádry se ve straně prosazují de facto jen s podporou kádrů starých, které je vychovaly. Strana proto připomíná mafii, na jejíž vnitřní život volič nemá vliv. Volič může volit mezi jednou stranou či stranou druhou, může rozhodnout, která z nich se dostane k moci, a často tuto hru přijímá s velkým znechucením z politiky.

Domnívám se, že když se v Rakousku prosadil onehdy Heider, když v Německu rapidně klesá důvěra v obě hlavní strany a roste vliv extremistických stran, když v Polsku vyhrála poslední volby PiS, když u nás dospěl dlouhodobý pat politické scény až ke svému vrcholu, když na Slovensku je ve vládě SNS a v Maďarsku zase probíhá politická krize, že je to prostě dáno tím, že náš středoevropský region dlouho a vlastně nikdy nezažil nové politické vize, proměnu starých stran pod tlakem volebních neúspěchů ve strany nové, mladé, že názorová rigidita v oblasti politiky, rigidita způsobená přinejmenším zčásti i poměrným systémem, favorizuje prostě stranickou lobby před osobnostmi se soudností a vizí.