Toto slovní spojení má mnohostranné využití. Od popírání významu vzdělání a preferenci zkušenosti, přes omlouvání nepořádku všeho druhu až po universální vysvětlení všech možných absurdit v případě, že se nehodláme uchýlit k mysticismu nebo jinému nadpřirozenu. Když jsme naladěni optimisticky, tak někdy říkáme rozverně: "Život tropí hlouposti". Když jsme naopak poněkud rozladěni, říkáme rozladěně: "To snad není možné..." Okamžitě však vedle nás stojí nějaký mentor či logik a praví: "Příteli, už samotný fakt, že jev nastal nebo věc existuje, je dostatečným důvodem proto, aby byl nebo byla možná." A je to...

Předvídatelnost je slovo velice samozřejmé a velice nenápadné. Nicméně patří ke slovům, která lze označit za klíčová. Otázku předvídatelnosti vývoje v našem okolí si klademe denně tolikrát, že si to u ani neuvědomujeme. Domnívám se, že si také dáváme podobný počet odpovědí a mnohé z nich si také neuvědomujeme. Říkáme tomu podmíněné a nepodmíněné reflexy. Pokračuje to jednáním na základě zkušenosti a citu. Až daleko za nimi se objevují rozumové a logické pochody, vytváření nejrůznějších taktik a strategií. Možná, že to pokračuje motlitbami, rozjímáním a meditací. Nevím. Tady jsem na velmi tenkém ledě. Co ale vím, je okolnost, že zvýšená předvídatelnost okolí má léčivé účinky. Ticho a klid léčí. Jedním z důležitých principů léčby nebo kompenzace autismu je právě umělé zvyšování předvídatelnosti v okolí autistické osoby. Prostě předvídatelnost je pro nás velice žádoucí a pro její zvýšení kolem naší osoby jsme připraveni udělat doslova cokoliv. Velká vydání za nejrůznější proroctví věštby a orákula vůbec nevyjímaje. Rovněž od svých vůdců, vedoucích, nadřízených a autorit vůbec očekáváme naprosto přirozeně, neučiní okolí kolem nás jaksi klidnější předvídatelnější, klidnější a tudíž bezpečnější. Takže ono nevinné slůvko předvídatelnost má velice úzkou vazbu ke slůvku bezpečnost. A to už zdaleka tak nevinné není.

Cítíme se tedy právem ohroženi, když tomu tak není a autority všeho druhu kolem nás šíří jen chaos a zvyšují nepředvídatelnost chování našeho okolí. Je toho kolem nás každý den jako housek na krámě. Dokonce se zdá, jako kdyby si některé autority kolem nás přímo zakládaly na tom, že nás znejisťují. Když už se zdá, že je klid, tak se najednou v hlavním městě vyrojí mraky policistů se samopaly, kteří mají odradit teroristy, které nikdo nezná od útoku na cíl, o kterém nikdo nic neví. Jediným výsledkem je, že se lidé začnou bát a jsou zase o trochu více nejistí. Někteří věrozvěsti otevřeně říkají, že jistoty jsou atributy starého totalitního světa a že nový svět je světem permanentních změn, ve kterém přežijí jen ti nejzdatnější. Přitom trochu vystrkují prsa, abychom si uvědomili, že takoví jsou právě oni. Že jsou vyvolení, nezničitelní, omyvatelní až splachovací. Obvykle stačí jedny volby nebo jedno trestní oznámení a fasáda se začne trochu drolit. Nicméně ve snižování předvídatelnosti a tudíž i bezpečnosti našeho okolí jsou naše dnešní autority velmi zdatné. Nejde jenom o falešné teroristické poplachy. Jde o to, že se nás snaží pořád nějak tak trochu rozběhat.

Předvídatelnost práva je jedním z pilířů právního státu. Doporučuji si otevřít Seznam a do vyhledavače zadat slovo "předvídatelnost" a uvidíte, jak je frekventované všude, kde jde o lidská práva a legislativu vůbec. Nálezy Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu a názory dalších autorit, církevní nevyjímaje, se předvídatelností jen hemží. Neabsolutizují ji, ale dávají ji prvořadou důležitost, jako principu. Rozhodnutí soudů a dalších veřejných a státních orgánů a institucí jsou však často velice nepředvídatelné. Tím se i při sebelepší legislativě systematicky nabourává základní pilíř právního státu. Tím je právní vědomí jeho občanů. To, že máme právní džungli a nikoliv právní řád není žádné tajemství. Ale horší je, že i z džungle by se měla vynořovat jen nějaká zvířata. Prostě některá rozhodnutí v naší zemi se dají přirovnat k tomu, že vás v hluboké džungli začne ohrožovat hejno dravých sleďů.

Nejde zdaleka jenom o soudní rozhodnutí, rozhodnutí správní jsou na tom ještě hůře. A co více. Guvernér ČNB otevřeně hovoří o tom, že se snižuje předvídatelnost vývoje veřejných financí. Měl tím na mysli, že se pro vládu rapidně snižuje předvídatelnost výsledku státního rozpočtu. Pokud se podíváme na nejrůznější prognózy a reálné výsledky, pak se dá konstatovat, že odchylky rostou. Možná tato informace znamená, že dochází k tomu, že se zvyšuje tlak na výběr daní bez ohledu na to, jakým způsobem. Při nejistotě se organizuje přísun peněz do státní kasy pod heslem: "..raděj víc, než míň -- ono se to neztratí".

Nejrychlejším a lety prověřeným způsobem jak rychle nahrabat to, co ve státním rozpočtu možná chybí a možná nechybí, je útok na majetek drobných podnikatelů a malých firem. Zákon o správě daní a poplatků je postaven na presumpci viny, v tomto případě na presumpci krácení odvodů daní. Podnikatel je povinen prokazovat a správce daně je oprávněn důkazy hodnotit a rozhodnout o nich. V džungli neustále se měnících právních norem, kde ani jedna strana neví, kde je sever, je to opravdu boj jehňátka s vlkem. Pokud se má dotovat státní pokladna, stačí ze strany správců daně jednoduše zamítat všechny důkazní prostředky předkládané daňovým subjektem a je vyděláno. Co na tom, že bylo postupováno v rozporu se zákonem, ba dokonce v mnoha případech i v rozporu se zdravým rozumem. Doměrky daní včetně příslušenství se musí zaplatit nejlépe ihned. A pokud se snad stala chyba, tak se přece, milí mí maličkatí trpaslíčci, můžete soudit.

Stát se stále více dostává s občanem a jinými soukromými právnickými osobami do soudních sporů. Přitom rovnost těchto subjektů před zákonem je velice sporná. Finanční úřady například učiní celou řadu chybných rozhodnutí. Je to naprosto přirozené, protože jejich pozice není lehká a rozhodnutí je mnoho. Nicméně problém začíná tam, že rozhodnutí finančních úřadů je nejprve vykonatelné a pak se můžete soudit. Jinými slovy, zaplatíte a pak můžete sumu vymáhat zpátky soudní cestou. Kolik soukromníků se může několik let soudit, aniž by je to zničilo. Pět, možná deset procent. Kolik z nich bude úspěšných, těžko říci.

Zbytek je čistý neoprávněný zisk státní pokladny. A tak se z původního, možná neúmyslného jednání správců daní stává systém. Svůj smysl tak může ztratit celá řada především menších podnikatelských a živnostenských záměrů. V nejistotě a nepředvídatelném prostředí se prostě podnikat nedá. A za situace, kdy je pánem situace ten, kdo je na tahu, připomíná spíše dětskou hru "pán hradu", ale nikoliv právní stát. Na druhé straně mohou správci konkursních podstat oprávněně očekávat, že pokud bude státní pokladna dotována sankcionováním daňových poplatníku na úkor rozumného hospodaření s daňovými příjmy, nelze než předpokládat, že práce pro správce konkurzních podstat bude dost a dost..

Stát si ale neuvědomuje, že svým kořistěním u malých se může snadno stát obětí těch velkých. Jeho nepředvídatelné právní a správní kroky ho stále častěji přivádějí před soudy se soupeři, kteří nejen že mají sílu se státem hrát, ale i vyhrát. Nadnárodní korporace nemají problém se naším státem vypořádat. Nejen, že mají lepší právníky, ale navíc náš stát si najímá pro svou ochranu soukromoprávní poradenské firmy a advokáty, často právě z nadnárodních korporací. A s těmi se možná dokážou ty nadnárodní korporace, které náš stát žalují, dohodnout lépe než jejich klient, český stát. A výsledek je nasnadě. Když si to sečteme, tak nutně dojdeme k závěru, že se ta nepředvídatelnost našemu státu jen těžko může rentovat. Na arbitrážích prodělá nakonec možná více, než kolik vybere neoprávněně na daních. I když, konec konců, stát břemeno prohraných arbitráží přenese zase jenom na daňové poplatníky. A navíc neoprávněný výběr daní přináší efekt ihned a platit prohrané arbitráže, které se vlečou, budeme muset až za pár let. Takže to už může být problém jiné politické garnitury. A tak se k nepředvídatelnému chování přidruží ještě jeho dvojče, chování neodpovědné.

Kdo prošel sedmou třídu, ten ví, že každá akce budí svou reakci. A ta je obvykle symetrická. Znamená to jediné. Nepředvídatelné a neodpovědné chování jednoho vyvolává nepředvídatelné a neodpovědné chování na straně druhé. Tedy neodpovědné ke svému okolí a odpovědné výhradně k sobě samému. Ve svém důsledku to znamená uzavírání se jednotlivých ekonomických a společenských subjektů do sebe, tedy jakousi formu sociálního autismu, česky sobectví. Sociální a organizační kapitál společnosti se atomizuje a rozkládá, společnost se destruuje zevnitř. Není to nic, co bychom nemohli pozorovat i v jiných strukturách.

Například mouchy, když se cítí ohroženy, tak začínají kličkovat, podobně jako zajíci a nejinak se chovaly i německé ponorky v severním Atlantiku, když se dostaly pod tlak spojeneckých sil. Kapitáni těchto ponorek poté křižovali daný prostor podle toho, co jim ukázaly jednotlivé vrhy kostkami. Kostky jako symbol náhody tak určovaly nejen nový kurs ponorky, ale i čas jeho budoucí změny. Úspěšnost spojenců se výrazně snížila, než nalezli na náhodné křižování protizbraň v náhodném vyhledávání cílů. Do války tak vstoupil prvek náhody a pravděpodobnost. Jediné, co bylo za dané situace vyloučené, byla jakákoliv spolupráce ponorkového svazu. Lékem na sociální autismus, stejně jako na ten psychický je právě zase jenom zvyšování předvídatelnosti chování našeho prostředí. A v právním státě to znamená především předvídatelnost práva v nejširším smyslu chování veřejných a státních institucí.

Možná, že snížená předvídatelnost a odpovědnost v chování a rozhodování veřejných a státních institucí má v budoucnu znamenat přechod k jakési "fuzzy společnosti", kde to budeme spíše jen tak náhodně zkoušet, jak ten druhý zareaguje. Obávám se, že takto prostě žádná společnost nemůže fungovat. Lidé se totiž od pradávna sdružují do nejrůznějších teritoriálních, ekonomických a ideových korporací prioritně právě proto, aby zvýšili předvídatelnost chování svého okolí a tím především svoji bezpečnost. Proto každá korporace má svá nepsaná i psaná pravidla a zásady. Život obecně je prostě systém, který směřuje svým organizačním potenciálem proti postupnému zvyšování entropie, tedy nepořádku.. Lidský mozek představuje vrchol tohoto organizačního principu.

Korporace jako organizace lidských jedinců tak můžeme považovat za určitý vrchol evoluce. Problém je v tom, že jejich vrcholové řízení je dnes natolik vzdálené od původního jednotlivce, že na něj naprosto zapomíná. Proto dochází k takové eskalaci neodpovědnosti, nejistoty a nekoncepčnosti. I proto se hledají naprosto technokratická řešení namísto těch, která by respektovaly okolnost, že jde konec konců o organizace lidí a pro lidi. Platí to nejen o ekonomických korporacích, ale bohužel čím dál více se to začíná projevovat i v korporacích teritoriálních a politických. Ideové korporace si na odpovědnost ke svým členům v zásadě nehrály nikdy. Stojí totiž na víře a nikoliv na racionální účasti.

Byla to právě racionální účast na správě věcí veřejných, která stála u kolébky demokracie. Myslím, že mohu s klidným svědomím říci, že zvyšující se nepředvídatelnost o neodpovědnost ve společenských vztazích může stát u její rakve. Uvědomit by si to měli všichni, kdož tak bezstarostně vnášejí do společnosti taková hesla, jako je to, že pravidla jsou zde proto, aby se porušovala, pořádek nazývají dogmatismem a prosté plnění slibů nedostatkem tvůrčího potenciálu a invence. Přitom mají demokracie a právního státu plná ústa a ohánějí se jimi, kde jen mohou. Na druhé straně jim klidně kopou hrob. Dějiny jsou plné případů, kdy lidé rezignovali na společenský řád nebo státní útvar, který je prostě přestal zajímat, protože ho přestali považovat za svůj. Největší říše světa dojely na to, že nakonec prostě začaly být svým vlastním lidem lhostejné. Posledním příkladem byl Sovětský svaz a před ním jich byla dlouhá řada. Možná prvním takovým případem byla Staroegyptská říše, která přečkala bezmála tři tisíciletí. Demokracie je velice křehká, ale zároveň velice vitální. Smrticím virem pro ni je ovšem odcizení se jedince od jeho racionální účasti, jeho neochota a neschopnost podřizovat se pravidlům, která přestane pokládat za svá, jejich relativizace a okázalé ukazování toho, jak je hra bez pravidel výnosná.

"Fuzzy společnost" možná bude všelijaká, ale jedno vím skoro jistě. Nebude demokratická a z chaosu, který se bude zdát báječný jen chvilku, se brzo zrodí diktatura jako řemen. A možná taková, která označí demokracii za definitivně překonanou a zařadí ji do učebnic jako brzdu všeobecného blaha. Už jsem jednou v učebnicích něco podobného měl a byl bych moc nerad, kdyby to tam bylo znovu. Konec konců někteří zástupci starých východoasijských společností říkají, že když měli na letopočtu kolem dvou tisíc, tak to taky sem tam zavánělo demokracií, ale že teď už mají pár tisíc let pevný kastovní systém a že se to moc a moc povedlo. Bohužel mluvit se dá jen s těmi z horních pater. A Židé měli na letopočtu už přes tři a půl tisíce, když přišel Ježíš. My máme jen dva...

Už několik desetiletí nám nejrůznější autority tvrdí, že naše civilizace se nachází na rozcestí. Je škoda, že nám nejsou schopni říci ani, odkud jsme přišli ani, kam vedou cesty, které máme před sebou. Vše je podle nich příliš složité, než abychom to my, obyčejní lidé, mohli pochopit. Kabinetní ukázkou jsou poslední bezpečnostní opatření v naší zemi, která nás mají chránit před něčím, o čem my sami, kterým jde údajně o život, nesmíme vědět. Je paradoxní, že to říkají lidé, kteří jsou u vlády týden i s cestou a před tím byli podle vlastních slov jedněmi z nás... Je to chucpe první kategorie a trochu to připomíná malého černouška, který spadl do vápna, sedí na zápraží a na smějící se spoluobčany afrického původu reaguje povzdechem, že stačí, aby byl člověk pět minut bílý a už ho ti černí začínají štvát...

Možná, že bychom si při každém našem rozhodování nebo posuzování věcí měli uvědomit, že mít kolem sebe předvídatelné prostředí je naším základním přirozeným právem, které se vzájemně podmiňuje s právem na život. A to, že každý má právo na život, znamená v našem pojetí jednoznačně to, že máme povinnost chránit životy jiných jedinců i život jako takový. Bohužel, nepředvídatelnost našeho okolí nás stále více vede k výkladu, že právo na život se týká výhradně našeho vlastního života, který je výjimečný a jedinečný a ostatní nemají jinou povinnost než nám ho usnadňovat. A tenhle výklad nemůže dlouho vydržet žádná společnost. Proto bychom si předvídatelnost našeho společenského prostředí, naše bezpečí, měli chránit ze všech sil. A měli bychom vědět, že opravdové bezpečí je jenom pokud je bezpečím pro všechny, pokud je nedělitelné a nikoho nevylučuje. A to činí z předvídatelnosti a bezpečí významné veřejné statky. Naše statky. Nás všech a nikoliv těch, kteří cítí být vyvolenými a nikoliv zvolenými.