Není pochyb o tom, že tato politika přinesla životní těžkosti obyčejným Kubáncům. Na druhé straně ovšem ochromovala zahraniční politiku nejmocnějšího státu světa tak, že ta se nejen dala do spolčení se zavrženíhodnými postupy, jakými jsou terorismus, ekonomické a politické vydírání a otevřená agrese, ale přivedla celý svět na pokraji nukleární katastrofy.

Osobní a ideová devalvace

Když v posledních letech někteří američtí politici (např. bývalý prezident James Carter) volali po zmírnění tohoto nepřátelství, mnoho pozorovatelů to přijalo jako vítězství zdravého rozumu. Ani je nezdeformovaly přednášky o demokracii, které američtí hosté prezidenta Fidela Castra chrlili na Kubě, a to v době, kdy demokracie dostávala jednu ránu za druhou u nich doma podvodně pochybným volebním vítězstvím prezidenta USA George W. Bushe II..

Ovšem vrcholem nestoudnosti se stálo provolání současného evidentně mocí opojeného vedení USA ústy první afroamerické ženy, pověřené řízením Státního departmentu, Condloezzy Ricové, které vyzývá Kubánce, aby posílili svůj "boj za demokracii"; od níž se však USA ideově i skutkově nezadržitelně vzdalují.

USA se snaží odstranit kubánského vůdce Fidela Castra od prvního dne, kdy uchopil moc po odstranění jimi milovaného diktátora Fulgencia Batisty v roce 1959. Bezmála 10 prezidentů USA plus armáda politických omezenců, kteří v různých dobách obývali Bílý dům, i obávaná CIA dělali všechno možné i nemožné, aby se toto přání změnilo ve skutečnost. Ovšem marně. Používali přitom nejrůznější metody, pokusem o kriminální vraždu počínaje a propašováním "výbušných doutníků" (!) konče. Že řada těchto podvratných akcí byly směšná, nemění na skutečnosti, že to byly teroristické činy provedené s vědomým souhlasem nejmocnějších politiků světa.

Krvavé vyhození do vzduchu kubánského civilního letadla, startujícího z Barbadosu v říjnu 1976, stálo životy 73 osob. Jeden ze strůjců tohoto kriminálního aktu, Orlando Bosch, který byl zatčen, ovšem nebyl za tento čín nikdy odsouzen. Byl omilostněn Georgem W. Bushem I.. V roce 1962, během hysterické paranoie o Kubě, USA málem přivedly svět k nukleární katastrofě. Bezprostřední příčinou byla sice instalace sovětských raket na Kubě, tj. nedaleko amerických břehů, zapomíná se však, že v tu dobu měly USA rakety stejně blízko bývalému Sovětskému svazu. Zatímco prezident John F. Kennedy byl systematicky a postupně manévrován do nukleární války, sovětský premiér Nikita S. Chruščov se projevil rozumněji a dal rozkaz rakety odstranit . Jeho to stálo funkci. Kennedy byl zavražděn zastrčeným vrahem a dodnes se přesně neví, proč a kým.

Proč Castro, proč Kuba?

Vzhledem ke specifičnosti této zahraniční politické frašky a jejího výjimečně dlouhého trvání, odpověď na tuto otázku vyžaduje psychoanalytický rozbor, hodný kapacity Sigmunda Freuda. Laik může tušit určité zahanbení ze strany USA; totiž musejí trpět odvahu a neutuchající energii malého ostrovního souseda o 11 miliónech lidí, ignorujících jejich aroganci a sebezbožnění. Mnohem důležitější je ovšem fakt, že Kuba je živým důkazem, že kapitalismus není jediným možným ekonomickým modelem a svým bojem a vytrvalostí dokazuje, že tváří v tvář nejmocnější imperialistické agresi, že cíle národní suverenity, nezávislosti a sociální spravedlivosti jsou dosažitelné, ale i obhajitelné.

Kubánské zdravotnictví zaručuje péči o novorozeňata, stejně jako o lidi ve stáří většině populace více, než USA. Rozvinutý vzdělávací systém, programy dostupného bydlení nebo ženské zaměstnanosti, které má Kuba, nenajdeme v řadě zemích tzv. "svobodného světa." Za 40 let kubánská revoluce v čele s Fidelem Castrem dokázala na území menším, než je Florida a s minimálním přírodním bohatstvím tolik, že zde neexistuje typické jihoamerické dělení (známe z Argentiny, Brazílie, či Mexika země bohaté na přírodních zdrojích) na ultra-bohaté na straně jedné a miliony zbídačených na straně druhé. Revoluce zbavila Kubu zástavního břemena, které uzavřela brutální diktatura spolu s americkým kapitálem, a změnila jí v "ostrovní ráj" prostituce a hazardu na úkor jejich obyvatel.

V dnešní Kubě si málo lidí může dopřát život, srovnatelný se standardy USA. Ovšem to platí i pro miliony občanů USA. Disparita v příjmech na Kubě je mnohonásobně nižší než v USA, 1:3 proti 1:100!

Cuba si, Castro no

Udržování takto spravedlivé společnosti přímo pod nosem nejmocnějšího kapitalistického státu světa nese určité společenské náklady; media jsou ovládána, disent a opozice jsou potlačeny. Není tajemstvím, že mezi největší kritiky Kuby patří česká diplomacie, která právě díky tomu si vydobyla přezdívku "mateřská církev neokonzervativních a radikálně pravicových živlů světa" stejně jako část české publicistiky a zdejších rádoby obhájců lidských práv.

Mé pátrání po příčinách tohoto nepřátelství mně vedlo k jedinému závěru; zahořklost vůči postoji Kuby v roce 1968. Kuba ale nebyla jedinou zemí, která mlčky přehlížela odsouzeníhodnou sovětskou invazi. Navíc od té doby uběhlo téměř 40 roků, a to navzdory tomu, že nad Černínem stále vládne Sověty odchovaná zahraničně politická praxe, a to duchem i tělem, s tím rozdílem, že Moskvu nahradil Washington.

Za těchto okolností česká kubánofobie se může jevit jedině jako symptom i sebeusvědčení stavu, v němž se ocitla česká společnost a honosí se svou úspěšností jen proto, že se nafoukla jako jarmareční balónek. Má všechny znaky zoufalého boje zakrýt vlastní vnitřní prázdnotu a dezorientaci současné zahraničně politické garnitury. Proto také nepředstavuje nic jiného než sebeklam sytých a spokojených, ať mají podobu dlouhonohých krasavic či dobrodruhů, a více vypovídá o procesu tlení na "vlastním dvorečku" a bezradnosti, co s ním, než o opravdovém zájmu o Kubu.

Závěrem

Skutek útek! Je to neuvěřitelné, ale Praha v 60. letech a dlouho potom byla jediným spojením Havany s americkým kontinentem, jehož je součástí. Mexičan, Argentinec, nebo občan USA, kteří by chtěli navštívit Havanu, museli letět do Prahy a pak zpátky přes oceán na Kubu. Zatímco Kuba, s ohledem na tlak, kterému musí čelit, obstojně ohajuje svou suverenitu a vydobyté sociálně občanské vymoženosti, se 15 let po sametové revoluci, ČR se ocitla v nezdravém sevření nakažlivých larev prodejnosti a užvaněnosti. Místo diskreditace toho, co je nemravné a špatné ve vlastních řadách, si zde lidé libují v banálních a od základu scestných až neetických rozborech o tom, co bude na Kubě po náhlé smrti jedné z největších osobností 20. století.

Osobnosti nejen povznesené nad tupost, omezenost, a šlendriánství, ale hlavně zdánlivě mluvící o sobě, ale ve skutečnosti mínící milióny jiných, zatímco jiní mluví o miliónech jiných, ale vždy míní sebe!