11. 8. 2006
Jsou na světě horší situace než Fidel Castro v čele Kubyčlánek Harry Sterlinga v deníku The Ottawa Citizen přeložil a shrnul Miloš Kaláb Harry Sterling býval diplomatem, který mimo jiné sloužil na Kubě. Nyní je kanadským politickým komentátorem. Ve svém článku upozornil, že náhlý odvoz Fidela Castra do nemocnice pro naléhavou operaci, aby se zastavilo vnitřní krvácení, způsobil šok jak v ostrovní republice tak i ve Spojených státech. Skutečnost, že stárnoucí revolucionář oznámil, že předal dočasně svou funkci prezidenta svému mladšímu bratrovi Raúlovi, podnítilo spekulace, že je jeho stav patrně horší, než co si kubánská vláda přeje zveřejnit. K tomuto předání moci došlo nyní poprvé od roku 1959, kdy se Castro ujal vlády. |
Není tedy překvapující, že neočekávaná Castrova operace zaměřila pozornost na Kubu a co se stane, jestliže Castro jednou odejde. Mnoho Američanů žije v přesvědčení, že by Castrův odchod případně jeho odstranění zahájilo novou nádhernou éru pro kubánské občany a že by demokracie vzkvétala tak skvěle, jak nikdy v minulosti. V naději na tuto nádheru právě oznámil americký prezident George W. Bush, že vytvořil fond v hodnotě 80 milionů dolarů, které "mají pomoci kubánskému lidu při přechodu od represívní kontroly ke svobodě". Prezident Bush oznámil tuto skvělou zprávu čistě náhodou jen několik týdnů před narozeninami prezidenta Castra. Podle prezidenta Bushe ukazuje nový fond, že jeho vláda nečeká pasívně, až co se stane, ale aktivně usiluje o změnu režimu na Kubě. Autor článku ale upozorňuje, že přes víru ve Washingtonu, že by Castrův odchod znamenal pozitívní přínos pro Kubu, by mohla být skutečnost naprosto jiná. Mnoho pozorovatelů a to i těch, kteří nemají prezidenta Castra nijak v lásce, se hrozí samotné představy, že by odešel. Považují ho za zásadní osobnost, která stmeluje celou Kubu. Jsou obavy, že bez něho, který je ve své funkci stále respektován většinou Kubánců, by mohla země zdegenerovat do situace blízké anarchii. V kubánské společnosti existují protichůdné proudy. Pesimisté poukazují na neblahou situaci, která postihla bývalé sovětské republiky, že by totiž mohlo dojít k násilí, kdyby byla moc autoritativního státu zrušena příliš rychle aniž by nejdříve došlo k demokratizačnímu procesu. Na rozdíl od Čečenska a Balkánu, kde došlo k bojům následkem dlouhodobého etnického nepřátelství, na Kubě by mohly být zdrojem násilí rozdíly v ideologickém a společensko-třídním rozdělení země, které mají kořeny v kubánské revoluci. Propastný rozdíl je mezi těmi, kteří revolucí získali a chtějí si udržet svoje výdobytky a lidmi, kteří ztratili a budou se dožadovat retribuce. Přes hospodářské těžkosti měla až do konce 80. let většina z 11 milionů Kubánců zcela zřetelné důvody, aby podporovala revoluci. To platí zejména pro "campesinos", dřívější bezzemky, pro občany černé pleti (tedy většinou potomky dřívějších otroků) a pro městskou chudinu. Až do svržení Batistovy diktatury žili v zoufalé bídě. Fidel Castro změnil jejich život k lepšímu téměř přes noc. Za jeho vlády získali tito lidé, kteří až dosud žili na okraji společnosti, přístup do zdravotních klinik, do škol a ke slušnému ubytování a navíc se jim otevřely možnosti různého zaměstnání, o čemž všem nemohli dříve ani snít ve společnosti ovládané velice malou ale bohatou menšinou. Byla to ale právě tato malá skupina privilegovaných lidí, která se cítila zrazena revolucí a tedy se obrátila proti Fidelu Castrovi, zejména poté, co se prohlásil za marxistu. Více než sto tisíc těchto lidí Kubu opustilo a zanechalo tam svoje majetky, které byly potom státem zkonfiskovány. Rezidence bohatých lidí byly přestavěny na školy, ubytovny pro školáky a studenty, mateřské školky, jesle a pro další veřejné účely. Těm lidem, kteří tedy čekají na Castrův odchod, nejde jen o to, aby se vrátila jejich verze demokracie, ale také chtějí získat zpět svoje majetky. Žádají, aby jim byla navrácena jejich rozlehlá latifundia a vily v bohatých havanských čvrtích Vedado a Miramar. V kostce si tedy přejí návrat staré Kuby, kterou Fidel Castro zničil po r. 1959. Není pochybností o tom, že by takové požadavky na navrácení majetku rozdělily kubánskou společnost. I kdyby Fidel Castro náhle odešel ze scény, co by se stalo s lidmi, kteří po roce 1959 podporovali revoluci? Co by potkalo ty, kteří spravují tisíce státních společností, ministerstva a početné státní instituce? Kdo by rozhodoval o tom, zdali byli údajně pro-castrovští oportunisté nebo jen prostě profesionálové, kteří vykonávali svoje zaměstnání za situace, kdy měli málo jiných možností? Kdo by rozhodoval o čistkách? Jaký osud by potkal akademicky vzdělané lidi a intelektuály, kteří upřímně věřili na Castrovy socialistické ideály? A co s autory a umělci, kteří pomáhali vytvořit novou Kubu? Kdo může po 47 letech nynějšího politického systému tvrdit, že se nikdy nezkompromitoval a že jeho ruce nejsou potřísněny revolucí? A kdo by byl tím nejvyšším soudcem a porotcem, když i členové jedné rodiny jsou rozděleni na dva tábory - jeden pro Castra a druhý proti němu? (Jednou z jeho největších odpůrkyň je jeho vlastní sestra!) Dá se předpokládat, že by lidé spojeni s kubánskou infrastrukturou klidně čekali na nejistý osud, který by jim chtěli připravit jejich úhlavní nepřátelé, zejména agresívní vystěhovalci dnes žijící v Miami? Tedy titíž nesmiřitelní nepřátelé, kteří zahájili krvavou invazi do Zálivu sviní v r. 1961 - invazi financovanou americkou vládou? Agresívní vystěhovalci, kteří soustavně pronásledovali ty realisticky uvažující vystěhovalce, kteří by se byli zúčastnili dialogu s kubánskou vládou? Vystěhovalci, kteří naléhali na americkou vládu, aby ještě více zostřila trestné sankce proti Kubě, tedy proti dřívějším spoluobčanům? Očekával by snad někdo od těchto lidí nějaký kompromis? Opustili by svá místa vojenští důstojníci, kteří velí dosud silným ozbrojeným silám, kteří jsou těsně spjati s dosavadním režimem včetně Raúla Castra, označeného za prezidentova následníka? Vyměnili by si proti-castrovští političtí vězni, kteří přežili známé vězení La Cabana v Havaně, svá místa se svými dřívějšími utlačovateli a tak se stali jejich žalářníky? A naléhali by anti-castrovští jestřábi, aby se vrátil čas a zrušily se všechny rozsáhlé společenské změny? Co by se stalo se státními výrobními podniky, které před rokem 1959 neexistovaly? Byly by prodány bohatým emigrantům a cizím investorům, čímž by se kubánské hospodářství dostalo opět pod cizí kontrolu? Podobně důležitou je otázka, zdali by byla Kuba bez Castra ochotna vrátit se do své úlohy služebníka ve vztahu ke Spojeným státům. Zařadila by se poslušně do řady OSN i Organizace amerických států jako mnoho dalších malých států na západní polokouli? Tyto otázky čekají na svoje odpovědi. Ukazují na složitost situace, která panuje na Kubě a vyzývají k opatrnosti, jestliže by chtěl někdo předpovídat budoucnost Kuby. Proto je tvrzení, že by byl Castrův odchod požehnáním pro kubánský lid a demokracii, silně zjednodušující. Patří do kategorie jiných naivních zjednodušení, která dovedla Irák až na pokraj občanské války, k níž tuto zemi přivedla americko-britská invaze, která způsobila nevyslovitelné utrpení na všech stranách. Nikdo nepotřebuje nový Irák na Kubě. Ani Castrovi nepřátelé. |