Kdyby mi jedovatou textovou slinu, pateticky nazvanou ČERNÁ MŠE ANTIKOMUNISMU, (text se ve skutečnosti jmenoval "Antikomunistická mše", pozn. red.) jíž Čulík ukápl na tvář K. Vlachové, ale potažmo i M. Vadase, M. Mejstříka, P. Procházkové a dalších příslušníků paranoické "antikomunistické sekty", kterýkoli můj student prvého ročníku semináře mediální kritiky vydával za RECENZI filmového díla, vyhodil bych ho a doporučil mu, aby si někde dostudoval, co obnáší pojem "recenze".

Kromě osobních útoků na profesionální svéprávnost režisérky nedočkal jsem se v jeho textu ani náznaku kritické analýzy dokumentů K. Vlachové, čtenáře, neznalého jejího posledního opusu, dokonce nepoctivě mystifikuje tím, že mu manipulativně sugeruje představu, že režisérka je natolik zaujatá tématem, natolik "fandí" obětem komunismu proti jejich trýznitelům, že nedává prostor "protistraně" (rozuměj: lágrovým "bachařům").

Opak je však pravda! Proti Dračí setbě komunismu lze namítat ledacos (lze například kritizovat někdy příliš patetický komentář), ale jedno jí nikdo soudný upřít nemůže: že dává nebývale velký prostor vyjádřením bachařů a jejich způsobu myšlení, dodnes pozoruhodně uvízlého ve schématech a floskulích stalinismu.

Právě poctivý a věrohodný pokus o vniknutí nikoli do jejich soukromí (žádná skandalizace!), ale především do jejich alibistické mentality (která se podivuhodně přesně shoduje s alibistickou mentalitou bývalých esesáků a bachařů v nacistických koncentrácích - viz např. snímky Quida Knoppa) patří k umělecky i eticky nejcennějším pasážím dokumentů K. Vlachové, od Věže smrti až po Dračí setbu.

Toto nevidět a dokonce popřít opačným tvrzením znamená buď selhání kritikovy rozlišovací schopnosti, nebo jeho záměrně zlý, nepoctivý úmysl poškodit renomé režisérky. Čulík zapomněl čtenářům BL sdělit základní fakt: že totiž kontroverzní režisérka, právě díky své sveřeposti a umělecké poctivosti, s níž nekonjunkturálně sleduje téma zločinů komunismu a jeho obětí, nepožívá už řadu let, diplomaticky řečeno, přízeň současných i minulých intendancí České televize.

Je ostudné a pro ČT vzhledem k úrovni její současné produkce je to i trestuhodným luxusem, okázale ignorovat jakkoli kontroverzní díla K. Vlachové a nechávat ČESKOU režisérku z nouze točit v Bratislavě. Právě toto bylo mimochodem jádro obou mých vystoupení na ČRO 6, jež zná J. Čulík bohužel pouze z telefonického doslechu.

Vladimír Just se mýlí: Rádio na přání ČRo - Člověka a kultura ZDE

Kdyby náš slušně poslouchaný pořad ČLOVĚK A KULTURA skutečně někdy slyšel, věděl by, že si do něj kritizované osobnosti zásadně nezveme a že jeho kýženou kontroverznost a "vyváženost" zajišťují posluchači, kteří v průběhu bezmála celé hodiny, nikoli tedy jako v na ČRo 1 pouze v závěrečném chlívku, mohou do studia svobodně volat své názory, nebo je psát - a právě prezentace takovýchto polemických názorů tvoří pravidelně cca 1/4, někdy 1/3 celé relace.

Čulíkova kritika filmů K. Vlachové neříká nic relevantního k jejím filmům, zato prozrazuje mnohé o autorovi. Především fatální nepochopení podstaty každého uměleckého dokumentu, který je z povahy věci vždy nutně subjektivním pohledem svého tvůrce (subjektivita je dokonce paradoxně nejsilnější tam, kde zůstává skrytá, kde je netransparentní a kde se dokument usilovně tváří "nestranně" a "objektivně").

Zdá se, že si J. Čulík představuje ideální dokument o Buchenwaldu, Kolymě nebo Jáchymovu tak, že tvůrce bude přísně "objektivně" přát oběma stranám, že bude vyváženě klást vedle sebe svědectví o utrpení vězňů a popíračství jejich věznitelů, tedy že dá stejný prostor pravdě o utrpení a "osvětimské" ("kolymské", "jáchymovské") lži. Jedině tak totiž definitivně zatočí s "nepřemýšlivým antifašismem" resp. s "nepřemýšlivým antikomunismem".

"Antikomunismus", stejně jako "antifašismus" není otázkou "přemýšlivosti", ale základní lidské slušnosti a úcty k obětem obou nelidských režimů: právě ty miliony obětí jsou totiž tím, co oba režimy při všech myslitelných rozdílnostech navěky spojuje.

S úctou k panu šéfredaktorovi a s přáním nekrácení textu Vladimír Just, kritik a VŠ pedagog

Pozn. JČ: Znovu opakuji, že problémem filmů Kristiny Vlachové je prostě to, že je to špatná dokumentaristka - bez ohledu na to, jaké téma zpracovává.

Je zajímavé, jak velké problémy má současný český dokumentární film. Přitom se na LFŠ promítaly - velmi málo navštívené - pozoruhodné dokumentární filmy Rudolfa Krejčíka o Kanadě a o Africe ze šedesátých let. Jejich úroven byla vynikající. Byly inteligentní a dokázaly vyhmátnout jádro skutečnosti - srovnání s dneškem: nebe a dudy. - Při jejich sledování - byly ovlivněny jen mírně dobovým viděním světa "z Československa" - měl člověk pocit, že český národ od šedesátých let opravdu zpitoměl, bohužel... :-(

Při zpracování svého tématu zůstává Kristina Vlachová na povrchu a nedokáže sdělit jádro autentické zkušenosti. To se týkalo jak utrpení obětí komunismu, tak rozhovorů s jejich mučiteli. Kdyby to byla schopná režisérka, dokázala by přimět - jemnými psychologickými pobídkami - někdejší bachaře ze stalinských trestních táborů, aby odhalili nitro své motivace a svého přístupu ke světu. To se autorce nepodařilo. Důkaz je jednoduchý - zkuste promítnout filmy Kristiny Vlachové libovolnému přislušníku mladší generace (ptal jsem se namátkou) a pokud to nebude zaujatý antikomunista, přizná vám, že mu její filmy o někdejším utrpení nevypovídají nic - že ho míjejí. Mluví pouze k těm, kteří mají - jistě oprávněný - pocit, že je utrpení stalinismu nutno medializovat, tak jsou vděčni za jakýkoliv film na toto téma. To ale nestačí.