Materiál byl zpracováván metodou zakotvené teorie. Jde o způsob kvalitativního výzkumu, kdy výzkumník dopředu neví, co v materiálu objeví. Nechává ho na sebe působit a postupně hledá teorii, která by vysvětlila jevy, s jejichž výskyty se v textu setkává. Způsob práce s obrazem veřejnosti v deníku Právo lze shrnout do dichotomie "racionální volič -- labilní respondent".

Labilní respondent je skrytý konstrukt, kterým se v Právu vysvětluje vývoj stranických preferencí. Je to člověk neracionální, nepochopitelný a záhadný. Jeho iracionalita jde tak daleko, že se dokonce rozhoduje i podle čísel, pod kterými strany kandidují. Především ale nechává působit na své pocity: sleduje podbízivou kampaň a nechává se jí ovlivňovat, jsou pro něj rozhodující osobnosti včetně zahraničních "přímluvců" (Tony Blair, Gerhard Schröder). Spíše než politikova slova jsou pro něj ale důležitá gesta a vystupování. Přesto uvěří každému volebnímu slibu a navíc ho do příštích voleb zapomene. Velký vliv na něj mají média a zejména televize. Zřejmě proto uvádí Právo při interpretaci výsledků výzkumů veřejného mínění pravidelně přehled událostí, které v době průzkumu probíhaly o mohly ovlivnit okamžité nálady respondentů.

Kam až může takové uvažování zajít, ukazuje následující citát.

Pokud jde o politické zakotvení labilního respondenta, podle Práva je znechucený politikou a "swinguje mezi sociální demokracií a zelenými". Proměnlivost jeho názorů slouží jako častý argument při upozorňování na rozdíl mezi výsledky průzkumů a výsledky preferencí.

Racionální volič své názory tak často nemění. Je totiž stabilní, protože je jeho volba výsledkem přemýšlení. Čte volební program a vnímá, zda jsou veřejné sliby politiků v souladu s tím, co v programu píšou. Umí si navíc spočítat, co program politické strany znamená pro jeho peněženku. Ke svému rozhodování zkrátka potřebuje informace a také je hledá.

Racionální volič svou volbou vyjadřuje nějaké přání o dalším směřování společnosti. I proto hledá na politické scéně vhodný subjekt a rozhoduje se pro něj. Navíc si dobře pamatuje a tak se rozhoduje podle zkušenosti a ne podle pocitů.

Za dichotomií racionální volič -- labilní respondent se pravděpodobně skrývá na jedné straně snaha Práva vysvětlit neustálé kolísání výsledků veřejného mínění (toto kolísání vypovídá -- pomineme-li statistickou chybu -- o labilnosti názorů veřejnosti) a na druhé straně obhájit vlastní existenci společenské instituce poskytující informace pro svobodné vytváření názorů (racionální volič jako bytost čtoucí programy a zvažující všechny přínosy a zápory své volby).

Existence labilního respondenta také patrně na českou politickou scénu přinesla nový fenomén "labilního politického programu".

Zájem o pochopení labilního respondenta má ještě jednu pravděpodobnou příčinu, a tou je malá stabilní jádro voličů sociální demokracie. Této straně je Právo blízké, což ukazuje i zvýšený zájem o její preference ve zprávách o výsledcích výzkumů veřejného mínění (ve sledovaném období se v komentáři politika k výsledkům VVM neobjevil hlas reprezentanta žádné jiné politické strany než je ČSSD). Labilní respondenti jsou proto logickým námětem textů v Právu.

Této teorii napovídá i skutečnost, že se ve sledovaném materiálu setkáváme s projevy labilního respondenta významně častěji v souvislosti s voličskou základnou sociální demokracie (a také KSČM), zatímco racionální volič je častější v souvislosti s ODS a částečně i se Stranou zelených. Tam je ale zdaleka nejčastější podíl soudů týkajících se voličů nerozhodnutých.