Národnostní pronásledování sice nemělo v radikálně levicových diktaturách tak systematický charakter jako v nacistickém Německu, nicméně například pronásledování krymských Tatarů, Ingušů a Čečenců nebo systematické vyvražďování polských zajatců příslušníky NKVD během 2. světové války (u Katyně a jinde jich bylo postříleno na 25 tisíc) se do označení genocidy pohodlně vejde.

Stalin byl vedle řady jiných odpudivých vlastností rovněž přesvědčený antisemita, což se výrazně projevilo v době sovětsko-německých námluv koncem 30. let. Komunisté v Sovětském svazu zlikvidovali všechny nezávislé židovské organizace a zabavili jejich majetek. Židovští aktéři revoluce patřili k prvním obětem čistek. Koncem 20. let koloval v sovětském vedení vtip, kde byl Stalin přirovnáván k Mojžíšovi: Mojžíš vyvedl Židy z Egypta, Stalin z politbyra. Stalin dokonce chtěl zahladit židovské kořeny rodiny Uljanovových, aby "neznečistily" jméno otce ruské revoluce. Založení Birobidžanu na sovětském Dálném Východě vyhlášeného v roce 1934 za autonomní židovskou oblast představovalo pro sovětskou vládu prostředek, jak legálně deportovat Židy. V té době začaly i čistky ve státní správě a institucích. Sovětská média měla během 2. světové války a po jejím konci tendenci bagatelizovat vyvražďování Židů v koncentračních táborech, přičemž Stalin rozpoutal na konci 40. let novou antisemitskou kampaň, kdy tisíce Židů skončily v gulazích.

Pokud jde o komunistické masakry v Kambodži, zastavila je skutečně intervence vietnamské armády. Polský disident Adam Michnik kdysi prohlásil, že posledním stádiem komunismu je nacionalismus. Kambodžský nacionalismus byl již před nástupem Rudých Khmerů k moci zaměřen protivietnamsky. V Kambodži žila početná vietnamská menšina, často sociálně dobře zabezpečená, která se stala po příchodu polpotovců k moci terčem systematického teroru. Doktrína Rudých Khmerů byla nacionalistická, xenofobní a rasistická. Vietnamci stáli na prvním místě mezi nepřáteli Pol Potova vedení, dokonce předstihli i kapitalisty a imperialisty všeho druhu. Zprávy o masovém vraždění se nemohly utajovat příliš dlouho, zvláště, když kambodžské jednotky začaly vstupovat na vietnamské území a plnit pohraničí. Vietnam, který právě ukončil válku a odrazil americkou intervenci, si eskalaci konfliktu nepřál, nicméně 31. prosince 1997 došlo k přerušení oficiálních vztahů mezi Phnompenhem a Hanojí a o rok později ukončil kambodžské přepady rozsáhlý vietnamský útok, který území Kambodže od Rudých Khmerů z větší části vyčistil.

Pol Potův režim byl patrně nejhorší diktaturou 20. století a skutečným vyvrcholením totalitarismu. Celá země byla změněna v jeden hrůzyplný koncentrační tábor. Během necelých čtyř let zahynulo 1,5-3 miliony obyvatel ze 7,5-milionové Kambodže. Při vstupu Vietnamců na území Kambodže se nacházela třetina populace blízko smrti hladem. Polpotovci si nevedli tak důkladnou evidenci obětí jako nacisté a hromadné hroby se v tropické džungli ztrácí rychle -- z toho plyne velký rozptyl v odhadu obětí.

V čele režimu Rudých Khmerů stál Pol Pot, který ovládl komunistickou stranu v roce 1963. S komunismem se sblížil během studií ve Francii, kde působil v kambodžské sekci Komunistické strany Francie. Po zavraždění generálního tajemníka Revoluční strany lidu Khmerů Tou Samoutha (za tímto zločinem stál pravděpodobně sám Pol Pot), který se orientoval na spolupráci s Vietnamem, přesměroval Polpot hnutí na Čínu. Kambodža se měla stát pro Peking odrazovým můstkem pro vývoz maoistické revoluce. Po celou dobu trvání režimu Rudých Khmerů působilo v Kambodži 5 tisíc čínských poradců a Peking podporoval režim dodávkami potravin a zbraní.

Systém vytvořený kambodžskými komunisty byl vyvrcholením totalitarismu. V čele státu stála ANGKAR ("Organizace") nemající žádnou oficiální strukturu a tvář. Představovala nejvyšší a jedinou autoritu, které byli všichni povinováni absolutní poslušností. Jméno nejvyššího vůdce i celého vedení se pečlivě tajilo. Uctívání této organizace získávalo náboženské rysy. Například cizoložné páry se odsuzovaly k trestu smrti za zradu Angkar.

Masové vraždy nejdříve zasáhly vzdělané Kambodžany, kteří znali západní kulturu. Byla vysídlena města, život se měl odehrávat výhradně na úrovni vesnických komun. Stejně jako v nacistickém Německu byla i v Kambodži zužitkovávána mrtvá těla. Lidské ostatky považovali polpotovci za nejlepší hnojivo. Mrtvoly se proto často zakopávaly pod ovocné stromy. O situaci v Kambodži se díky soupeření sovětské a čínské formy komunismu mohli čeští čtenáři dovědět již záhy po pádu polpotovců v knize Bambusové poselství polského publicisty Wieslawa Górnického vydané u nás v roce 1983.

Dogmatické pokusy o rozbití tradiční struktury společnosti a vytvoření nového socialistického člověka měly zvlášť tragické důsledky v Číně v době tzv. "velkého skoku". Tento experiment začal v létě 1958 hromadným zakládáním lidových komun, které měly vymýtit poslední stopy individuálního vlastnictví a rodinného i soukromého života. Vše se stalo kolektivním -- majetek, práce i běžné úkony. Komuna poskytovala zdarma jídlo, oděvy a předměty osobní spotřeby. Rychle následovalo zhroucení značné části zemědělského a průmyslového sektoru (venkov se totiž měl stát producentem těžkého průmyslu ve stylu "malá vysoká pec do každé vesnice"). Následoval velký hladomor, který si podle střízlivých odhadů vyžádal 30 milionů obětí. V roce 1966 se Mao Ce Tung odhodlal upevnit pošramocenou pověst vyhlášením tzv. "velké kulturní proletářské revoluce", během níž zahynulo v čistkách na 8 milionů domnělých i skutečných odpůrců.

Radikální levicové diktatury se co do rozsahu násilí, zvůle a destrukce s těmi radikálně pravicovými mohou plně rovnat a po pravdě řečeno, je vzhledem k počtu obětí spíše překonávají. Jen v Sovětském svazu a Číně jde o desítky milionů zmařených lidských životů. Tyto zločiny jsou velmi dobře popsány ve stovkách historických prací podložených fakty a osobními svědectvími.