Zahraniční politika v programech

Pokud jde o zahraničně politická témata ve stranických programech, lze mezi hlavními politickými stranami najít nejdůležitější rozdíly v jejich představách o vztazích k Severoatlantické alianci, k Evropské unii, a k USA. Zatímco Česká strana sociálně demokratická (ČSSD), Občanská demokratická strana (ODS) i Křesťanská a demokratická Unie-Československá strana lidová (KDU-ČSL) trvají na pokračující účasti České republiky v NATO a chtějí spolupráci v rámci této obranné aliance dále prohlubovat, Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM), jakož i Strana zelených (SZ) mají odlišné představy.

KSČM je proti dalšímu setrvání České republiky v NATO. Postoj zelených je sofistikovanější: chtějí NATO nahradit novým systémem evropské kolektivní bezpečnosti.

Ve vztahu k EU se spolu naopak v zásadě shodnou ČSSD, KDU-ČSL a SZ a odlišné postoje nabízejí ODS a KSČM. Zatímco první tři strany jsou s různými mírami důrazu pro prohlubování další evropské integrace (i když všechny obligatorně zároveň zdůrazňují důslednou obhajobu českých zájmů v rámci EU), ODS i KSČM mají k EU komplikovanější vztah.

KSČM vidí EU nadále jako projekt, k němuž je třeba přistupovat s opatrností, protože EU je podle komunistů výrazem globalizace nadnárodního kapitálu. Zároveň ale KSČM uznává některé dimenze evropské spolupráce jako výhodné pro prosazování sociálních témat.

ODS je i ve svém programu skeptická k dalšímu prohlubování politické integrace v rámci EU. Její představa budoucí EU je blízká jakési zóně volného obchodu, v níž by si národní státy podržely svou suverenitu. Stejně jako některé další strany je i ODS pro další rozšiřování EU, ale tento proces vidí především jako určité rozřeďování EU, které může oslabit proces politické integrace. ODS také více než ostatní strany zdůrazňuje obhajobu národních zájmů ve vztahu k EU.

Jako protiváhu k další integraci v rámci EU zdůrazňuje ODS posílení transatlantických vztahů. Dobrou spolupráci s USA sice zdůrazňují i ČSSD a lidovci, ale jejich důraz na tuto spolupráci je méně výrazný. Komunisté jsou tradičně protiameričtí. Jistá opatrnost ve vztahu k USA je patrná i v programu zelených.

Pokud jde o spolupráci se zbytkem světa či bilaterální vztahy se sousedy, žádná velká politická strana výrazně nepřekvapila. V jejich programech nenajdeme nové iniciativy, například ve vztahu k Visegrádské skupině nebo k Německu. V programech většiny stran převládá značný stupeň pragmatismu, i pokud jde o spolupráci s ekonomicky významnými zeměmi, které ovšem porušují lidská práva.

Skutečná diskuse o zahraničně politických tématech

Volební kampaň v roce 2006 se vyznačovala tím, že zahraničně-politická témata byla ve srovnání s minulostí ještě více odsunuta na vedlejší kolej. Zatímco například v minulých volbách hrálo poměrně důležitou roli téma budoucího vstupu do Evropské unie, téma sudetských Němců (tedy vlastně téma vztahů s Německem), a doznívalo téma problematických vztahů s Rakouskem, v roce 2006 žádné ústřední zahraničně-politické téma nelze najít.

Všechny nekomunistické strany sice reagovaly na potlačování demokracie v Bělorusku a na Kubě, ale ve veřejných vystoupeních politických stran nezískala tato témata více pozornosti. Všechny české politické strany také téměř zcela ignorovaly pokračující krizi v Iráku nebo sílící krizi okolo iránského jaderného programu.

V pozadí zůstalo i téma EU. Debata o budoucí podobě EU, o možném přijetí či nepřijetí nějaké nové evropské ústavy, o začlenění Turecka, nebo o roli české republiky v rámci EU se v rámci volební kampaně téměř nekonala. Možná tomu tak bylo i proto, že průzkumy veřejného mínění opakovaně ukazují, že téma EU není pro většinu lidí politicky atraktivní.

Téma sudetských Němců a jejich reálných nebo domnělých nároků se naprosto vypařilo, stejně jako se obecně vypařilo rozdmýchávání nacionalistických vášní, které dominovalo kampani v roce 2002. O určité rétorické přesahy směrem k evropským sousedům se čeští politici pokoušeli především ve snaze interpretovat volby v různých evropských zemích ve svůj prospěch nebo v neprospěch soupeřů. ODS se snažila ještě před začátkem volební kampaně vytlouct politický kapitál z vítězství Strany právo a spravedlnost v Polsku---až do doby, než se ukázalo, že tato strana není skutečně pravicová a navíc neváhá spolupracovat s politickými extrémisty.

ČSSD se zase snažila získat politické body poukazy na volební úspěchy levice v Maďarsku a Itálii. Příklad velké koalice v Německu byl zase občas uváděn jako možné řešení případného politické patu v Česku.

Nejviditelnějším zahraničně-politickým tématem se paradoxně staly pokusy ministra zahraničí Cyrila Svobody o nátlak na USA a Kanadu v otázce zrušení víz pro české turisty. Cílem bylo ukázat současnou vládu a (zejména) KDU-ČSL jako silné obránce zájmů českých občanů i ve vztazích s mnohem většími zeměmi.

Zahraničně-politickým tématem svého druhu se také stalo téma ekonomické: obří investice korejské automobilky Hyundai na severní Moravě. Zatímco zástupci vládní koalice, zejména ČSSD, se snažili tuto investici ze všech sil získat (a také čelili kritice, když tato investice byla ohrožena), opozice důležitost investice poněkud zlehčovala. ODS je koneckonců ve svém programu proti investičním pobídkám. V tomto kontextu byl zajímavý určitý vnitřní konflikt v ODS: zatímco centrální vedení strany se stavělo k investici poměrně chladně, vedení severomoravského kraje, které je v rukou ODS, za tuto investici bojovalo společně s vládou.

Důležitost zahraničně-politických témat ve vztahu k veřejnosti

p Důvodů, proč politické strany v podstatě zcela rezignovaly na diskusi o zahraničně-politických tématech, je několik. Tak především se opakovaně ukazuje, že zahraniční politika zajímá českou veřejnost jenom tehdy, když se jí nějak přímo dotýká. S výjimkou otázky zrušení víz do USA a Kanady se takové téma na začátku roku 2006 nevynořilo.

V minulosti se též ukázalo, že česká veřejnost docela dobře rozlišuje mezi skutečnými a virtuálními tématy. Například téma tzv. sudetské hrozby, na němž postavila v oblasti zahraničních vztahů svou kampaň v roce 2002 ODS, se politicky nezúročilo. Navíc se ukázalo, že takto uměle vytvořené téma, v němž se mají skrývat hrozby českému národu, nakonec mnohem lépe dokáže využít KSČM. Je možné argumentovat, že nacionalistická kampaň v roce 2002, kterou spustila ODS, nakonec posílila právě KSČM.

Další potíž s větším akcentováním zahraniční politiky spočívá i v tom, že Češi zůstávají i 16 let po pádu komunismu poměrně uzavřenou společností, se silnou tendencí k provincialismu. Když se zahraničně-politické téma netransformuje do jasně sdělitelných výhod nebo nevýhod, většinu populace příliš nezajímá. To platí zejména o EU. Česko je po dvou letech členství dobře integrovanou zemí; některé nedostatky (například omezený pohyb pracovních sil pro nováčky) je vyvažován zřetelnými přínosy, jako bude například příliv více než 600 miliard korun z rozpočtu EU v letech 2007-2013. Diskuse o větši nebo menší integraci EU většinu Čechů nechávají chladnými.

Otázka kontinuity

S výjimkou KSČM neobsahuje zahraničně-politický program žádné větší strany natolik radikální požadavky, že by se bylo nutné obávat zásadní diskontinuity, pokud by taková strana stála v čele vlády. Navíc poměrný volební systém zaručuje, že i příští vláda bude vládou koaliční, sestávající buď ze dvou nebo ze tří stran.

Některé radikálnější postoje ODS ve vztahu k EU by tak byly otupeny nejenom koaliční smlouvou (všichni případní partneři ODS jsou proevropští), ale také politickou praxí. Coby strana, která stojí v čele vlády, by ODS rychle narazila na mantinely reálné politiky. Navíc ODS je ve vztahu k EU stranou poněkud schizofrenní: její centrální vedení je k EU mnohem skeptičtější než regionální politici. Lze očekávat, že pragmatické postoje regionálních politiků by se v případě nástupu ODS k moci začaly razantně prosazovat na úkor ideologického (a nikdy uspokojivě zdůvodněného) euroskeptismu centrálního vedení.

Realita koaliční politiky by bezpochyby otupila i radikální požadavky Strany zelených ve vztahu k NATO. Jinými slovy: v tomto bodě zeleným žádný koaliční partner neustoupí (a s KSČM, která by je v tomto bodě nejspíš podpořila, odmítají spolupracovat).

Pokud by byla vytvořena například menšinová vláda ČSSD s podporou KSČM (přímá koalice se zdá být vyloučena), jistě by existoval ze strany KSČM poměrně silný tlak na ČSSD v oblasti zahraniční politiky. Je ovšem jisté, že ČSSD by nemohla bez ztráty tváře ustoupit v bodech, jako je pokračující členství České republiky v NATO a vstřícné postoje vůči EU. Komunisté by ovšem mohli nepříznivě ovlivnit zahraniční politiku nepřímo. Jejich větší zapojení do výkonu moci by mohlo odradit některé zahraniční investory a znepokojit vojenské spojence České republiky.

Vyšlo ve sborníku Česká zahraniční politika a volby 2006, Václav Nekvapil a Antonín Berdych, eds., Asociace pro mezinárodní otázky (AMO), květen 2006.