Londýn, normální den, obyčejní lidé jezdí do práce a po nákupech - a aniž by si to uvědomovali, jsou při tom prakticky neustále v záběru některé z půl miliónu(*1) bezpečnostních videokamer instalovaných v tomto velkoměstě. Průměrný obyvatel britského města se každý den objeví před objektivem minimálně tří set takovýchto kamer.

V Británii je dnes více bezpečnostních kamer než v kterékoliv jiné zemi, nicméně jejich příspěvek ke snížení kriminality je zanedbatelný a obavy veřejnosti z ní stále rostou. Jsou tyto kamery fiaskem ? Jay Rayner se vypravil za scénu popovídat si s lidmi, kteří na monitorech sledují každý náš krok.

Ve stanicích londýnského metra uslyšíte podbízivě výhružné hlášení: "Vážení cestující, vemte prosím na vědomí, že tato stanice je - v zájmu Vaší bezpečnosti - monitorována bezpečnostními kamerami." Pro vás ujištění o bezpečnosti, pro zločince pohrůžka: "Jste sledováni."

A to skutečně jsme - pohled na strop stanice odhalí víc než tucet kamer, některé z nich nápadné, v bílém pouzdře s logem londýnského metra, jiné skryté za černými kupolemi. Jejich přítomnost by člověka neměla překvapit - v londýnském metru je rozmístěno více než 6000 bezpečnostních kamer a během pěti let má dle ředitelství metra jejich počet vzůst až na 12 000.

Když vyjdete ven ze stanice, uvidíte mezi přízemím a prvním poschodím "CCTV pásmo", ve kterém přibývá jedna kamera za druhou. Ty jsou skutečně všude - nad vchodem do banky, u bankomatů, mezi regály v obchodních domech, na stropě v trafice. Jeden známý má kameru přímo nad vchodem do domu.

Británie je země bezpečnostních kamer. Nikdo nedokáže přesně říct, kolik jich vlastně je. Znovu a znovu bývá uváděno, že kamer jsou v Británii čtyři miliony a že člověk se objeví na monitoru některé z nich třistakrát za den. Ve skutečnosti ale i univerzitní učitel, který s těmito čísly přišel (*1), uznává, že si nimi není jistý.

Pokud se zeptáte Rakušanů, zda jsou bezpečnostní kamery dobrá věc, pouze 24% z nich odpoví ano. Položte stejnou otázku Britům a 90% z nich bude kamery schvalovat. Více než polovině Britů nevadí bezpečnostní kamery na veřejných toaletáçh, ve srovnání s 1,5% Rakušanů. Dvě třetiny Britů chtějí kamery v ulicích. Máme rádi dohled, chceme být sledováni. Tedy - vy chcete. Já z toho zrovna šťastný nejsem, píše Rayner.

Panuje obecný názor, že pokud nemáte co skrývat a nic špatného neděláte, tak vám nemusí vadit, že vás sledují. "Poskytnout lidem bezpečnost i pocit bezpečí - z obou hledisek je to dobrá investice," říká jménem britské vlády Lord Falconer.

Ale jistě není darebáctví jako darebáctví. Pokud někdo přepadává důchodkyně nebo řidiče stojící na křižovatce, jistě by měl mít před zákonem strach. Ale co když bych se já, bezúhonný, liberální novinář z Observeru, chtěl vyplížit ven a koupit si bulvární plátek, abych se mohl podívat na polosvlečené dívky v kalhotkách - aniž by o tom ovšem někdo věděl?

Nebo zaběhnout do KFC a dát si tam tučný nášup, jako úlevu od těch drahých jídel, která do sebe musím cpát, když jako kritik hodnotím úroveň londýnských restaurací. Nejsou to kriminální činy, ale rozhodně nechci, aby o nich kdokoliv věděl. Což se mi ale v dnešní době už nejspíš nepoštěstí, protože někde tam venku určitě bude kamera, která mě bude sledovat. Mám pocit, že můj soukromý prostor se scvrknul a že tím, kdo tohle dopustil, je britská veřejnost. A já bych rád věděl proč, píše Rayner.

Za hledáním odpovědí se můžeme vypravit do londýnské čtvrti Croydon. Tamější radnice provozuje síť, do které bylo v době největšího rozmachu zapojeno více než 500 videokamer. To je udájně největší vzájemně propojený kamerový systém v celé zemi, ačkoliv nikdo si tím - jak je ostatně u těchto kamer obvyklé - nemůže být jistý. "Neradi se vychloubáme," říká Norman Whalley z Croydonské radnice, "ale ano, ten systém je dost rozsáhlý."

Když zde Whalley před třinácti lety nastupoval, bylo kamer pouze třicet, ale v průběhu posledního desetiletí Whalley systém postupně rozšířil, což celkem stálo sedm milionů liber. Nedávno sice 200 těchto kamer převzal úřad spravující parkoviště, ale Whalley stále ještě dohlíží na provoz 96 nepohyblivých a 145 takzvaných "pan, tilt, zoom" kamer, které jsou pohyblivé a umí přibližovat obraz. Tyto kamery jsou ovládány z kontrolní místnosti na radnici v centru Croydonu.

Whalley nadšeně mluví o různých systémech, které využívají. Kamery umístěné blízko kontrolního centra jsou připojené mikrovlnným spojem. Jiné využívají obdobu kabelového broadbandu. Některé kamery patří radnici. Další spravuje dopravní úřad a jsou využívány pro sledování dopravy a kontrolu, zda řidiči nejezdí v pruzích vyhrazených pro autobusy (kdy toto konečně bude v Praze ? pozn. překladatele). Všechny je ale možné sledovat v kontrolním centru. Přístup k nim má i policie.

Paul, který zde pracuje už 19 let, a jeho kolega Vince, pracující zde tři roky, přepínají na obrazovkách kamery: hřmot dopravy na předměstí, matky tlačící kočárky s miminky. Vedle nás je zeď z videokazet, šest stop vysoká i široká. Whalley tvrdí, že všechno uchovávají 31 dnů.

Je ale vůbec možné zachytit všechno, když člověk sedí za monitory dlouhé hodiny ? "Nezaměřujete se celý den na jednu scénu," říká Paul. "Neustále těkáte očima, za chvíli se z toho stává intuice. Co upoutá vaši pozornost je způsob, jakým lidé chodí." Whalley souhlasí: "Pokud jde muž příliš blízko vedle dívky, může to být kapsář," říká a ti druzí přikyvují. "Všímáte si věcí, kterých si jiní lidé nevšimnou. Lidé své životy tráví přecházením z místa A do místa B, nevšímají si, co se děje mezitím."

Mluví o zločinech, kterých byli svědky. O tom, jak mohou policii přesně popsat, co se děje, když někde o sobotní noci propukne rvačka. Policie pak ví, kolik strážníků je třeba na místo vyslat. Kamery jí pomáhají při rozmísťování sil.

Paul říká, že zde není proto, aby zasahoval do toho, co lidé dělají. On na ně dává pozor. O víkendu před rozbřeskem někdy vidí skupinu žen, očividně opilých, jak se vrací domů. Často se jedna z nich od skupinky oddělí a pokračuje domů sama. "Zůstávám s ní," říká Paul, "sleduji ji na jednotlivých kamerách, jak kolem nich prochází, a ujišťuji se, že je v pořádku."

Norman mě vede do nové kontrolní místnosti a nechává mě ovládat jednu kameru. Tyto kamery jsou velmi výkonné, ostatně při ceně 4000 liber za jednu není divu. Obraz je v barvě a jeho kvalitě chybí jen málo, aby byla dostatečná pro běžné vysílání. "Každá kamera je schopna identifikovat 150 cm vysokou osobu ze vzdálenosti 150 metrů," říká hrdě.

Jednu kameru zkoušíme zaměřit na tabuli s jídelním lístkem před kavárnou. Kamera je od tabule vzdálená víc než sto metrů, ale to mi nebrání přečíst si, že nudle a brambůrky stojí tři libry devadesát. Teď zkouším kamerou zabrat ženu, která jde ulicí směrem k objektivu. Pohybuji ovladačem a začínám ženu sledovat, prostě proto, že chci a nic mi v tom nebrání.

Normanovi to neříkám, ale na možnosti takhle lidi sledovat je něco opravdu opojného; sedět tady, mnoho kilometrů daleko, pohybovat kamerou a detailně sledovat lidi žijící svůj každodenní život, aniž by si byli vědomi, že je pozoruji. Mám skoro pocit, jako kdybych ovládal nejen kameru, ale i tu ženu. Norman mi pokládá ruku na rameno a říká: "Myslím, že bys raději měl přestat." Otáčím kameru, z obrazu mizí žena a objevuje se opět ulice. Myslím na Paula, jak zde vysedává po nocích a dává pozor na osamělé ženy na cestě domů, jako nějaká elektronická obdoba anděla z filmu Wima Wendera Nebe nad Berlínem. A přemýšlím, že problém možná není v kamerách a ve způsbou, jakým využívány jsou, ale spíš v mém sklonu k paranoie, že si představuji, jak by také využívány být mohly, což je něco zcela jiného.

V tom si vzpomenu na Sally Anne Bowman. Sally Anne, nadějná modelka, byla minulé září sexuálně napadena a ubodána k smrti v South Croydon, kousek od domova. Existuje video záznam, na kterém je toho večera Anne zachycena v baru Lloyds. V jednu v noci odcházela z klubu. Byla spatřena, jak jede taxíkem zpět do Croydonu, kde ji vyzvedl její přítel, který ji zavezl domů. Všechno tohle zaznamenaly tyto videokamery. Chvilku potom záznam končí. Sally Anne byla zavražděna v tiché ulici, kde žádné kamery nebyly. Policie po jejím vrahovi stále pátrá.

Přestože v případě Sally Anne kamery nepomohly, obecně jsou stále považovány za výbornou věc. Pokud chceme porozumět proč, musíme se podívat 13 let do minulosti na vraždu Jamie Bulgera. "Když došlo k únosu a my získali ty strašně zrnité záznamy, ukazující jak Bulgera odvádí pryč," říká Peter Fry ze spolku uživatelů bezpečnostních videokamer, "kamery začaly v této otřesné události hrát významnou roli." Tyto obrazy se na týden dostaly do našich domovů a my jsme tak pochopili, že právě díky nim policie zjistila, že únoscem toho batolete byly děti.

Clive Norris, profesor sociologie na univerzitě v Sheffieldu, provedl podrobný průzkum využívání bezpečnostních kamer v Británii. "Případ Jamie Bulgera provázela morální panika ohledně vzrůstající zločinnosti a možných způsobů, jak ji řešit." říká. "Ale ty snímky poskytly i určitý příslib do budoucna."

Až do této doby bylo využití bezpečnostních kamer v Británii minimální. Několik kamer bylo instalováno v padesátých letech za účelem sledování dopravy. Na počátku devadesátých let zavedlo pár místních úřadů, vedených podnikavými politiky, několik menších projektů jejich využití. A právě tehdy začalo oddělení pro potírání kriminality britského ministerstva vnitra hledat možnosti, jak by jim kamery mohly být užitečné. V roce 1994 vydal ministr Michael Howard řadu doporučení nazvaných "Bezpečnostní kamery na vás davají pozor". Ty obsahovaly i výzvu dalším úřadům, aby přišly s vlastními zajímavými nápady jak využít kamerových systémů, spolu s nabídkou spolufinancování těch nejlepších projektů z fondu 2 milionů liber.

"Byli jsme zavaleni žádostmi," říká Philip Edwards, spoluautor těchto doporučení. Mezi roky 1994 a 1997 bylo vládou na financování kamerových projektů přislíbeno 45 milionů liber a místní úřady přidaly stejnou částku ze svých rozpočtů. Od té doby poskytla labouristická vláda dalších 170 milionů.

"Jedním z důvodů, proč se tady kamery ve srovnání s jinými evropskými zeměmi rozšíříly tak rychle, je právě centrální financování.", říká Norris. Druhým důvodem byl naprostý nedostatek zákonné regulace. V zemích, jako je Německo nebo skandinávské státy, je právo na soukromí obsaženo v ústavě. Jedinou zákonnou úpravou, která nějak ovlivnila zavádění kamer v Británii, bylo zmírnění regulace vztahující se k projektování staveb. Jedním z cílů bylo usnadnit výstavbu stožárů pro sítě mobilních telefonů v zájmu jejich rychlejšího rozšíření. Důsledkem bylo, že se rozšířily i bezpečnostní kamery.

"Tyto změny v projektování vedly také ke smrti městských center a ikonou této doby se stalo nákupní středisko za městem." říká Norris. Centrum města pak potřebovalo vypadat stejně nablýskaně a bezpečně jako tato nákupní střediska, aby přilákalo kupující zpět. Pořádný systém bezpečnostních kamer se zdál být tím pravým, jak tohoto dojmu docílit. Byl to Norris, kdo v roce 1998 přišel s odhady počtu kamer v Británii - 4 miliony - a s odhadem, kolikrát denně se v jejich objektivu objevíme. "Je zajímavé vidět, jak jsou tato čísla v médiích pořád opakována, přestože jsou to pouze odhady," říká.

V devadesátých letech, předtím než se dostal do vedení spolku uživatelů bezpečnostních kamer, byl Peter Fry provozním ředitelem na radnici okrsku Hart v Northamptonshire. "Zločinnost byla u nás pod průměrem, ale radní si kamery přesto velice žádali." Podobně tomu bylo v celé zemi. Nezáleželo na tom, zda kamery dokáží snížit kriminalitu - byly žádány tak jako tak. V roce 1996, poté co Thomas Hamilton zavraždil 16 dětí v Dunblane, obdržel Philip Edwards z ministerstva vnitra nespočet žádostí o instalaci kamer ve školách. Když se ptal proč, řekli mu, že prý to zabrání opakování incidentu v Dunblane. "Řekl jsem jim, že nezabrání. Jediné, co by se tím získalo, by byla možnost sledovat průběh toho, co se tam událo. Kamery problémy neřeší. Zločince nechytají kamery, ale lidé."

Statistiky zločinnosti to potvrzují. Je pravda, že od roku 1995 celková míra zločinnosti v Británii klesá. Nicméně jedna rozsáhlá studie čtrnácti kamerových projektů, publikovaná minulý rok, ukázala, že dopad kamer na míru zločinnosti v jednotlivých oblastech je buď zanedbatelný, nebo v nich zločinnost dokonce stoupla. Ve stejném období vzrostly i obavy z kriminality, zatímco procento úspěšně vyřešených případů pokleslo.

Pouze pošetilec by ovšem mohl tvrdit, že kamery nemají na kriminalitu žádný vliv. Všichni jsme viděli záběry po bombových útocích 7. července v Londýně. Téměř neuplyne týden bez nějaké strašlivé násilnosti zachycené kamerami. Jak říká Norris: "Pokud se zeptáte vedoucích policistů, zda kamery chtějí, vždy odpoví ano."

Jedna věc je však bez ohledu na tohle všechno jistá: nám, sledovaným, se skutečně líbí něco z toho, co tyto kamery zachytí. V roce 2001 vydal podnikavý producent nahrávku "Chycen při činu!", kompilaci scén zaznamenaných bezpečnostními kamerami, zachycujících lidi při sexu v průchodech. Prodávala se velice dobře. Také televizní pořady plné záběrů řidičů provádějících pitomosti na silnicích mají velkou sledovanost. A pak přišla fenomenální show Velký Bratr. Vskutku, bezpečnostní kamery jsou možná jednou z prvních technologií, které přímo ovlivnily módu: přeci jen, existuje snad lepší způsob jak před kamerami skrýt svou identitu, než je kapuce přes hlavu ?

Pokud chceme nahlédnout do budoucnosti bezpečnostních kamer, měli bychom se vydat do Spitalfields ve východním Londýně, kde místní agentura pro obnovu zkouší novou iniciativu: veřejné kamery pro masy. Místo aby záběry z kamer mohli sledovat pouze zaměstnanci úřadů jako třeba Norman Whalley a jeho tým, byly by přístupné všem místním obyvatelům prostřednictvím broadband připojení. Přestože je tato oblast velmi módní a známá, jedná se o jednu z nejvíce zanedbaných oblastí Londýna. Nadace Shoreditch, založená v rámci vládního programu pro rozvoj místních komunit, pracuje společně s obyvateli na zlepšení ve všech oblastech, od vzdělání a ubytování až po příležitosti pro podnikání.

Jedním z místních problémů je, že kvůli nízkým příjmům má jen málo domácností přístup k moderním technologiím. Z toho vznikl projekt Digitální Most, levné broadbandové připojení poskytující vše od videa na požádání až po email. A mimo jiné také záběry z místních bezpečnostních kamer. Technické vybavení a všechny služby budou stát tři libry padesát týdně.

Kamery jsou součástí kanálu nazvaného Bezpečí a jistota. V testovací fázi bude dostupných 11 kamer. Po dokončení by jich mělo být 400, rozmístěných po celé oblasti. "Poptávka po tomto systému přichází přímo od místních obyvatel," říká Day Hodges z nadace Shoreditch. "Zločinnost klesá, ale strach z kriminality stoupá. Náš návrh byl ihned přijat s velkým nadšením. Překvapilo nás to."

Uprostřed obrazovky je záběr na hlavní ulici této oblasti, vespod jsou dálší záběry, ze kterých si uživatel můze vybrat. Ale je zde háček: uživatelé nebudou mít možnost posouvat ani přibližovat obraz. Mohou sledovat pouze to, co je jim nabídnuto. "Musí existovat nějaká omezení proti zneužití," říká Hodges. "Lidé se nebudou moci dívat do domů a bytů druhých. Jde o občanské svobody."

Poté se jdu touto čtvrtí projít s Michaelem Pynerem, ředitelem nadace Shoreditch. Michael chce, abych poznal, jak tato část města vypadá, že to nejsou pouze sklady přestavěné na apartmány a kanceláře navrhářských firem. "Tohle je pro lidi příležitost k emancipaci," říká o svém projektu. "Obviňovali nás, že je to jako Velký Bratr, ale tak to není. Je to Malý Bratr. Každý se může dívat." Kriminalitu to ovšem kvůli všem těm omezením vyřešit nepomůže. "Ne, ale může to pomoci vyřešit strach z kriminality. Nicméně, nemusí to samozřejmě fungovat. Uplynou dva roky a lidé možná budou mít pořád strach. Pokud tomu tak bude, přiznáme, že řešením to nebylo." V současné době jsou na to místní ale opravdu natěšení.

Reference v textu:

CCTV in London

Michael McCahill, Clive Norris

Centre for Criminology and Criminal Justice, University of Hull

ZDE