Nevciťují se do zmatku v hlavách dětí, náhle zbavených lásky, vzoru a opory postiženého rodiče, nezřídka i hmotného zabezpečení v navyklé úrovni. Samozřejmě, nelze požadovat soucit a ohledy pro skutečné pachatele trestné činnosti, ale v souladu s presumpcí neviny na ně mají zcela jistě nárok osoby vyšetřované nebo odsouzení, kteří se cestou opravných prostředků domáhají nápravy v případech, v nichž jsou důvodné pochyby o bezchybnosti postupu orgánů činných v trestním řízení. V případě pochybností o vině by mělo být odnětí osobní svobody vždy jen krajním řešením, protože nespravedlivým uvězněním vždy vzniknou škody, které jsou z větší části nenapravitelné.

Díky podmínkám života na vzdálené ledové planetě je smyslem života některých soudců dostávat lidi do vězení za každou cenu, a když už je tam dostanou, držet je tam, i když nové okolnosti zpochybní spravedlivost rozsudku.

Příkladem, který mě inspiroval k těmto úvahám, je zvukový záznam rozhovoru Jany Jurečkové, mladé soudkyně příbramského okresního soudu a místopředsedkyně Soudcovské unie ČR, který poskytla reportérovi Českého rozhlasu pro relaci Mikroforum stanice Regina, vysílané 27. 3. 2006.

Tato kauza vznikla v r. 2002, kdy pachatel přepadení čerpací stanice pohonných hmot použil ruční granát, pocházející z armádního skladu v Rožmitále pod Třemšínem. Následná kontrola zjistila značné nepořádky ve skladu a manko ručních granátů a další munice. Za viníka byl označen skladník Jozef Janíček, který se k rozkrádání skladovaného materiálu přiznal a vydal orgánům činným v trestním řízení jména skupiny překupníků, kteří od něj kradenou munici kupovali.

Věc se časem dostala před výše zmíněnou samosoudkyni příbramského okresního soudu. Všichni obžalovaní se ke svým činům doznali, s výjimkou Jaroslava Černého a Tomáše Dunaje-Jurči, kteří vinu tvrdošíjně popírají. Soudkyně je za tvrdohlavost odměnila: zatímco ostatní překupníci vyvázli s podmíněnými tresty, ti dva dostali podstatně vyšší nepodmíněné tresty než původce všeho zla, odsouzený Jozef Janíček. Odvolací soud zjevnou nerovnost postavení odsouzených zmírnil: srovnal tresty Jozefa Janíčka, Jaroslava Černého a Tomáše Dunaje-Jurči na stejnou úroveň nepodmíněného odnětí svobody v trvání tří let.

Odsouzený Jozef Janíček se po právní moci rozsudku psychicky zhroutil. Pokusil se o sebevraždu a skončil v psychiatrické léčebně. Zde udal jako důvod krize výčitky svědomí, vyvolané křivým obviněním nevinných lidí, Jaroslava Černého a Tomáše Dunaje-Jurči, ke kterému měl být donucen nátlakem ze strany příslušníků Vojenské policie ČR. 14.10.2004 vydal odsouzený o této nemilé záležitosti písemné prohlášení s úředně ověřeným podpisem. Oba jím nařčení odsouzení podali následně návrh na povolení obnovy řízení, spojený s žádostí o odklad nástupu trestu. Soudkyně Jana Jurečková dlouho vzdorovala a odmítala zahájit řízení s odůvodněním, že změna výpovědi odsouzeného Janíčka není důkazem, který by mohl vyvolat změnu výroku o jejich vině. Odklad nástupu trestu nepřipustila. Když nakonec v březnu r. 2005 řízení konečně zahájila, Jozef Janíček se při výslechu před soudem zhroutil a musel být převezen k nemocničnímu ošetření. Soudkyně odročila řízení na neurčito. Jaroslav Černý se podrobil rozsudku a nastoupil trest, protože chtěl chránit rodinu před zneklidňováním policií, která by po něm jinak pátrala. Tomáš Dunaj-Jurčo se dále pokoušel legálně dosáhnout odkladu nástupu trestu a nakonec se od listopadu 2005 začal skrývat.

Téměř po roční přestávce se u příbramského soudu konalo 27.2.2006 další jednání. Byl slyšen odsouzený Jozef Janíček, který zopakoval svá dřívější tvrzení ve prospěch neviny spoluodsouzených. Vysvětlil poměry v armádním skladu v Rožmitálu p.Třemšínem takovým způsobem, že to vzbuzuje domněnku, že v rozkrádání vojenského materiálu měl předchůdce či souputníky, jejichž vinu vzal na sebe. Obsáhle popsal způsob, jakým jej vyslýchala Vojenská policie ČR. V tomto směru lze jeho výpovědi rozumět jednoznačně tak, že postup Vojenské policie ČR při vyšetřování rozkrádání granátů a další munice v armádním skladu v Rožmitálu p.Třemšínem byl nezákonný. Jozef Janíček byl klidný, mluvil souvisle, logicky, bez rozpaků, jeho výpověď neobsahovala rozpory, nezněla jako výpověď nejistého psychopata, naopak působila věrohodně. Odsouzený upozornil na významné okolnosti, které mají dosvědčovat věrohodnost jeho výpovědi: odešel z armády s výsluhou, jako by se nedopustil nezákonného jednání a armáda se nepřipojila k obžalobě s nárokem na náhradu škody. Podle jeho tvrzení mu vojenští policisté shovívavost armády nabídli jako protihodnotu za spolupráci při objasňování případu podle jejich pokynů. Nesplnili třetí údajný slib, jímž bylo zajištění podmíněného trestu. Vojenští policisté nemají pravomoc podobné sliby poskytovat a ani nemají oficielní nástroje k jejich uskutečnění. Nicméně sama okolnost, že se armáda zachovala k Jozefovi Janíčkovi tak velkodušně, vyvolává otazníky. Následovaly výslechy svědků-současných i bývalých vojenských policistů a příslušníků PČR, kteří se podíleli na vyšetřování případu. Vypovídali tak, jak se dalo očekávat: Janíčkova obvinění odmítali. Na jednání o návrhu obhajoby na přerušení, popř. odročení výkonu trestu nedošlo. Po skončení jednání byl Tomáš Dunaj-Jurčo zatčen a převezen do věznice. Řízení bylo odročeno na 23.3.2006

Přestože není ukončeno dokazování, je jasné, že po výpovědi Jozefa Janíčka vznikla nová, nejasná důkazní situace. Nevina Jaroslava Černého a Tomáše Dunaje není zdaleka prokázána, nicméně je možná. Povzbuzena touto okolností podala jedna z manželek návrh na přerušení výkonu trestu.

Na dalším jednání vypovídal pouze posádkový lékař-stomatolog, kterého vojenští policisté přivolali k Jozefu Janíčkovi jako rychlou lékařskou pomoc, když se vyšetřovaný při prvním výslechu zhroutil. Lékař si již mnoho nepamatoval a zejména nedokázal uspokojit obhájce, jenž se dožadoval podrobného vysvětlení obecného účinku podaného léku na lidskou psychiku. Z dalších předvolaných svědků se žádný nedostavil. Jednalo se o vojenské policisty, předvolané prostřednictvím velitelství Vojenské policie ČR. Doručení předvolání nebylo vykázáno. O dvou z nich se zjistilo, že jsou účastníky zahraniční mise.

Nejdůležitější z nich, který vystoupil v reportáži TV Nova, se vrátí do ČR až v srpnu letošního roku. Soudkyně se opět nezabývala návrhem na přerušení výkonu trestu a řízení odročila na neurčito za účelem výslechu dalších svědků. Bude-li obhajoba trvat na výslechu všech předvolaných svědků, k uzavření případu nedojde dříve než za půl roku. Odsouzení mají být zatím přesunuti do vzdálené věznice, takže jejich rodinám a obhájci bude ztížen styk s nimi.

Oknem do uvažování soudkyně Jany Jurečkové je rozhovor, který poskytla po líčení 23.3.2006 reportérovi Českého rozhlasu. Posloužil jako základ pro reportáž, která je součástí pořadu Mikroforum Radia Regina, vysílaného v pondělí 27.3.2006. Záznam je k dosažení v internetovém archivu stanice a bude dostupný i na internetových stránkách občanského sdružení Šalamoun. Patří k úkazům, které mě vedou k výše uvedeným úvahám o mimozemšťanské podstatě některých soudců.

Z rozhovoru je zřejmé, že paní soudkyně si uvědomuje, že změna výpovědi Jozefa Janíčka zásadně mění důkazní situaci. Přesto považuje úvahy o přerušení výkonu trestu obou jím údajně nařčených odsouzených za předčasné. Namítá především, že kromě původní Janíčkovy výpovědi v neprospěch odsouzených svědčí ještě další důkazy.

To je sice pravda, ale jí zmíněné důkazy jsou tak slabé, že nemohou převážit význam nové Janíčkovy výpovědi, uzná-li ji soud za věrohodnou. Dále uvádí, že je nutné zjistit, zda odsouzený Janíček ve změněné výpovědi mluví pravdu, či se jen účelově snaží vyhovět ostatním odsouzeným. Její úvaha má malou vadu krásy: pomoc ostatním odsouzeným nepřinese Jozefu Janíčkovi žádný prospěch, naopak se vystavuje riziku trestního stíhání pro křivé obvinění a křivé svědectví. Není také jasné, jak by odsouzení Černý a Dunaj-Jurčo dokázali jej přesvědčit ke spolupráci v době, kdy byli od něho izolováni. Souhrnným poznatkem, vyplývajícím z výpovědi paní soudkyně, je zjištění, že se vůbec nezamýšlí nad přerušením výkonu trestu, čili je připravena nechat oba odsouzené dalšího půl roku za mřížemi, bez ohledu na to, že jejich osvobození na konci dokazování dnes nemůže vyloučit. Budou-li nakonec zproštěni obžaloby, vznikne mezitím jim a jejich rodinám obrovská hmotná i morální újma, které budou z větší části nevratné a nezhojitelné. Naopak, pokud by nyní došlo k přerušení výkonu trestu, a další dokazování by potvrdilo správnost původního rozsudku, společnosti by nevznikla žádná škoda: odsouzení by se prostě museli vrátit k odpykání zbytku trestu. Není pravděpodobné, že by kvůli poměrně malému trestu uprchli do zahraničí. Není také třeba se obávat, že by ovlivňovali nevyslechnuté svědky, protože to jsou pouze vojenští policisté, kterým pud sebezáchovy velí, aby Janíčkovu výpověď vyvraceli, jak jim jen síly stačí. Je škoda, že se reportér paní soudkyně neotázal, jak se vyrovná se svým svědomím, ukáže-li se v další části řízení, že Jaroslav Černý a Tomáš Dunaj-Jurčo jsou skutečně nevinní a jejich věznění a týrání jejich rodin bylo nedůvodné.

Výsledek řízení nelze předjímat. Ze způsobu, jakým paní soudkyně vede výslechy svědků, stojících proti Jozefu Janíčkovi, a z její neochoty přerušit výkon trestu odsouzeným Černému a Dunaji-Jurčovi usuzuji, že zproštění viny není zatím nakloněna. Patrně nakonec "nabude přesvědčení", že Janíčkova tvrzení jsou nevěrohodná, vyvrácena souhlasnými výpověďmi poctivých vojenských policistů a příslušníků PČR. Paní soudkyně Jana Jurečková ovšem není vůbec neomylná a její rozsudek nemusí obstát před opravnými prostředky. Ostatně ani její výchozí rozsudek v této kauze neprošel odvolacím řízením bez změny a nedávný výsledek řízení proti spisovateli Janu Benešovi byl pro ni krajně nepříznivý. V druhostupňovém či dalším řízení pak může být vše úplně jinak.

Ve prospěch možného konečného příznivého výsledku řízení pro nařčené odsouzené hovoří velmi rozdílné postavení ods. Jozefa Janíčka a proti němu stojících svědků z řad Vojenské policie ČR a PČR. Jozef Janíček změnil výpověď dobrovolně, pod tlakem svědomí a v případě obnovy procesu nemůže počítat s mírnějším trestem, o zproštění viny nemluvě. Naopak může být stíhán za nepravdivou výpověď v původním řízení. Naproti tomu jeho protivníci vypovídají ze služební povinnosti a v případě potvrzení pravdivosti Janíčkovy výpovědi by si patrně přivodili různé nepříjemnosti až do možného trestního stíhání. Soud ovšem může zhodnotit výpovědi účastníků řízení prakticky úplně libovolně, třeba i proti zásadám zdravého selského rozumu.

Autor je členem Spolku Šalamoun