Asi v každé společnosti existuje část voličů, která nikdy nebude číst eseje Erazima Koháka, manifesty Tonyho Blaira, vzpomínky Petra Glotze nebo životopis Karla Kautského.

Nebulvární deník u trafiky většinou nekoupí, informace z politiky k sobě nechá přijít jinými kanály, a to jen některé. Není příliš ovlivnitelná šroubovanými analýzami, manifesty v intelektuálních listech a odbornějšími texty, reaguje na to, co je vyštěknuto nahlas a krátce, třebas i párkrát po sobě.

Nejde o to se nějak pošklebovat, i tato část společnosti vytváří některé hodnoty, díky nimž mohli třebas zrovna výše jmenovaní hloubat a sepisovat. Problém leží spíš v tom, že za zhoršeného politického počasí z těchto vrstev nasávají sílu směry k demokracii nepřátelské a po jejich hřbetu pronikají do parlamentu, čímž si obstarají publicitu a finance pro další činnost.

Tyto vrstvy zde budou stále, přetahovaná o jejich hlasy mezi stranami autoritativními a demokratickými se zdá být bez konce. Pár příkladů? Přelévání hlasů mezi sociálními demokraty, komunisty a nacisty v dělnických čtvrtích Německa 20. a 30. let, částečná proměna tradičního "rudého pásu" na předměstích Paříže na lepenovskou baštu v letech osmdesátých či dnešní úspěšná, ovšem mnoha problematickými jevy zatížená proměna slovenské populistické strany Smer Roberta Fica na členskou stranu Socialistické internacionály.

Německý autor Thomas Meyer v knize Transformace sociální demokracie doporučuje, aby německá sociální demokracie (SPD) vrstvám podléhajícím novému pravicovému populismu vyšla v některých otázkách vstříc, nepřebírala však jejich extremní postoje a lovila jejich hlasy, aniž by je však zapojovala do strany. Tak by SPD pacifikovala a pro sebe využila potenciálně rizikovou množinu voličů a zároveň by tak nedošlo k posílení nedemokratických stran.

Jakkoli se takovéto obalamucení části - byť rizikově jednajících - voličů jeví oprávněně v mnoha oblastech neetické a problematické, mnohem hůř se odpovídá na otázku, jak jinak by ještě tedy měla vypadat pacifikace potenciálních voličů krajní pravice, pokud by se měla obejít (a to by měla) bez represivních metod, zákazů, odposlechů a případných manipulací s volebními výsledky a zůstat v rámci parlamentní demokracie a zákonnosti.

Předvolební blafák, tedy krátkodobá propaganda cílená na vybranou čtvrtou cenovou skupinu však může -- a v ČSSD se tak ve prospěch Strany zelených pravděpodobně už děje -- zase straně odcizit mladší vzdělanější voliče.

Ano, také Thomas Meyer přiznává, že i pro SPD bylo složité udržet jedny a neztratit přitom druhé. Sami pak už dodejme, že největším rizikem této metody je možné prosáknutí zpočátku jen "nevážně" míněných přístupů do programu a dlouhodobé práce strany. Jak však ukazují více než stoleté dějiny mezinárodní sociální demokracie, k udržení demokratických a oslabení autoritářských sil si tradiční demokratická levice občas musí "krampolizací" a podobnými postupy vypomáhat.