Když 9. dubna 1865 poblíž Appomattoxu kapitulovala konfederační Armáda Severní Virginie, unijní generál Grant mezi účastníky ceremonie vybral i plukovníka Joshuu L. Chamberlaina, nositele Kongresové medaile cti za úpornou obranu gettysburgského pahorku Little Round Top. Jižané skládali zbraně a Chamberlain svým protivníkům podle staré vojenské tradice salutoval. To mu později na Jihu vyneslo respekt a dokonce popularitu, jaké se proponenti totální války kalibru W. T. Shermana sotva kdy dočkají... Jak se Chamberlain stavěl k otázce otroctví, o tom prameny vesměs mlčí. Zdá se, že ať už měl jakýkoliv názor, při zmíněné kapitulační ceremonii pro něj spor o otroctví nehrál sebemenší roli. Kdo ví, třeba si  tento plukovník ještě pamatoval, že teprve v roce 1863, ve třetím roce války, prezident Lincoln propustil otroky - ale jen těch majitelů, kteří nebyli loajální k Unii.

Polní manuál pro důstojníky FM 22-100 vyzdvihuje Chamberlaina jako vzorového amerického velitele, který by pro svůj charakter měl být usilovně napodobován. Nejen tedy pro nezlomnost a výkon během odrážení posledního vážného jižanského útoku, ale také kvůli tomu, že i uprostřed válečných jatek v nepřátelích viděl lidské bytosti hodné úcty.

V jádru dobré řešení?

Seymour Hersh informoval čtenáře magazínu New Yorker o plánech na vojenské řešení íránské krize. Jedním ze zvažovaných způsobů likvidace střediska na obohacování uranu v Natanzu  má být údajně použití termojaderné bomby B 61-11, původně určené k likvidaci zodolněných velitelských stanovišť.

Podle amerických testů v Plowshare je třeba k vyloučení úniku radiace a spadu u podzemního výbuchu jaderné nálože v ráži 5 kilotun tritolového ekvivalentu dosáhnout zahloubení minimálně 650 stop (necelých 200 metrů) pod úrovní zemského povrchu. U ráže 100 kilotun se "bezpečná" hloubka výbuchu pohybuje kolem 1.200 stop (cca 366 metrů). Při testech na Aljašce v roce 1996 došlo ke svržení bomby B 61-11 bombardérem B-2B z výšky 40.000 stop (cca 12.200 metrů) a zodolněná ocelová konstrukce zbraně přitom pronikla do hloubky celkem 20 stop (6 metrů)...

Verze pumy B 61-11 vznikla adaptací původně strategické varianty zmíněné zbraně - to znamená, že v nejsilnější verzi je B 61 vybavena dokonce 340 kilotunovou náloží. Fyzik Robert W. Nelson ve své hojně citované analýze uvádí, že navzdory opačnému tvrzení senátorů Warnera a Allarda "použití jakékoliv jaderné zbraně schopné zničit podzemní cíl, který je jinak odolný proti konvenčnímu útoku, nevyhnutelně způsobí enormní ztráty mezi civilním obyvatelstvem". V každém případě totiž energie uvolněná z nálože vybuchující v nevelké hloubce bude z největší části působit nad zemí, nikoliv pod zemí.

V kontextu možného útoku na Írán je tedy možno říci: Výbuch bomby B 61 v Natanzu by rozhodně nebyl "neškodným" podzemním výbuchem, ale prostřednictvím radiace a spadu by již zavedenému pojmu "vedlejší škody" vtiskl nový, ještě hrozivější význam.

Příliš tvrdý oříšek

Vitální části jaderného střediska v Natanzu se nacházejí 75 stop (cca 23 metrů) pod zemí a přesná dispozice ani odolnost objektu nejsou známy. Pokud se tedy politici v Pentagonu rozhodnou objekt zničit jaderným útokem a budou ho chtít zničit s jistotou, sáhnou patrně po některé ze silnějších verzí zmiňované bomby. Přesnější odhad případných následků zatím není k dispozici. Podle dostupné studie použitelnosti jaderných zbraní k ničení zodolněných objektů by ale například k likvidaci jaderného střediska v Kumčangri (KLDR) bylo třeba použít hlavici s ekvivalentem až 1 megatuny TNT, tedy řekněme třikrát silnější než v Natanzu, protože korejské zařízení se nachází v hloubce zhruba 150 metrů pod zemí. Útok by pak vyprodukoval takové množství radioaktivního spadu, že v případě nepříznivého větru by Američané byli nuceni evakuovat vojska z Jižní Koreje...

Jaderné "protibunkrové" bomby, stejně jako řada jiných produktů zbrojařské technologie, vznikly nikoliv z potřeb americké armády, ale jako odpověď jaderného průmyslu na příslovečnou nerudovskou otázku. Když totiž skončily závody se Sovětským svazem, bylo třeba zdůvodnit další uchovávání a výrobu jaderných zbraní. Nápad použít jadernou technologii k ničení zodolněných objektů v omezených konfliktech je prosazován zainteresovanými politiky, vojákům se ale příliš nelíbí - jak bylo výše naznačeno, jde o kontroverzní postup, který navíc otvírá Pandořinu skříňku se zbraněmi hromadného ničení.

Není tedy divu, že pochybnosti o jaderném řešení íránské krize se podle Hershe ozývají právě ze Sboru náčelníků štábů - instituce, která v roce 2003 varovala před nutností deseti-patnáctileté okupace Iráku. Pokud má Hersh pravdu, může dojít k další vlně rezignací a předčasných odchodů do penze, stejně jako v době předcházející protisaddámovské invazi.

Ostatně kdo ví, jak by se po bitvě u Natanzu zachoval nositel Kongresové medaile cti plukovník Joshua L. Chamberlain. Patrně by se však také on řídil výcvikovým manuálem U.S. Air Force, který vojáky nabádá: "Opouštět stroj bezprostředně nad územím, které jste právě bombardovali, se obecně nedoporučuje." A skutečně: V Natanzu "osvobozeném" jaderným "humanitárním bombardováním" by  sotva našel někoho, komu by se dalo salutovat...