18. 4. 2006
Česká pravice se musí osvobodit od ideologieZačnu stranami na české (parlamentní) levici - tedy sociální demokracií a komunisty. Jejich pozice v české politice je nejen dlouhodobá a i do budoucna myslím neotřesitelná, ale i zcela standardní a logická. Můžeme namítnout, že komunisté někdy přeci jen vymřou, ale nebude to nebude tak rychle, jak bychom si přáli. Navíc, nezávisle na jménu či označení, poptávka po silně levicové straně tu bude nepochybně i nadále. A sociální demokracie? Jedna s nejstarších (a stále aktivních) stran v ČR, navíc s pevným zastoupením snad ve všech evropských státech - nemůže být strana s větším historickým i mezinárodním zázemím. Tato fakta jsem zmínil proto, abych je postavil do kontrastu se situací na protipólu české politiky. Tam totiž není žádná strana, která by odpovídala něčemu zavedenému v evropských zemích nebo byla vázána na nějakou historickou tradici (KDU je stále spíše střed). |
Tato situace by samozřejmě mohla být jen výsledkem nějakého specifika, které by pevně drželo současný stav. Pravděpodobnější variantou je, že nynější situace má sice své odůvodnění, ale dlouhodobě je neudržitelná, a lze tedy očekávat postupnou (nebo i rychlejší) změnu. Kořeny současného stavu jsou nepochybně ve specifické porevoluční situaci. Tak jako se po fašistické diktatuře a po revoluci v roce 45 veřejné mínění vychýlilo znatelně doleva, tak stejným způsobem, po rudé diktatuře, vkládali lidé naděje více do pravicových stran. V obou případech byl zárodek budoucích problémů v tom, že nešlo jen o jakýsi inertní posun na jednu či druhou stranu. V prvním i druhém případě byla do myšlenkové orientace přimíchána ideologie. Obě ideologie, jak komunistická, tak neoliberální, se vyznačovaly tím, že příliš nepotřebovaly empirické potvrzování svých doktrín, byly potvrzením samy sobě. Důvodem pro jejich aplikaci nebyla jejich úspěšnost, ale prostě to, že byly v očích svých zastánců jediným myslitelným řešením. Nesrovnávám dopady těchto dvou myšlenkových směrů, jen poukazuji na podobnosti. Dále nemám nic proti pravici samotné, je totiž rozdíl, když někdo chce snížit daně proto, že má pocit, že toto snížení státu pomůže, a když někdo chce snížit daně prostě proto, že je to někde napsáno, či je známo, že je to "dobré" jako "obecná pravda". Rozdíl mezi těmito přístupy je v kontaktu s prostředím, o kterém se rozhoduje. Zatímco v prvním případě je rozhodnuto na základě znalosti onoho prostředí, druhý případ znalost ničeho kromě své ideologie nepotřebuje. ODS jako nynější největší pravicová strana byla od počátku silně orientovaná na neoliberalismus pocházející od svých zakladatelů. K tomu se přidala ještě podivná směs "dovezeného" konzervatismu, což je staromilsky (konzervativně) řečeno contradictio in adiecto. Konzervatismus je vyznávání starých a ověřených hodnot, které se v daném státě nebo v daném kulturním prostředí osvědčily. Konzervativec každého státu má z povahy věci názory zcela odlišné. Pokud by si šlo konzervatismus vypůjčit, mohli by čeští konzervativci hledat inspiraci třeba pro změnu v Asii, s tím, že pokud něco funguje tam, není důvod, aby to nešlo zde. A mohli bychom být tedy obohaceni o, někde dobře fungující, muslimské, indické či korejské obyčeje, postoje, nebo právní zvyklosti. Jsem přesvědčen, že pokud chce ODS obsadit skutečně dlouhodobé místo na české politické pravici, musí se těchto reliktů zbavit. Děje se tak částečně a pomalu již nyní - v právě probíhající volební kampani zaznívají věty, které by byly dříve nemyslitelné. Ale tato cesta bude ještě dlouhá. Výnosy z neochvějného setrvávání na dogmatických pozicích se totiž spolu s časem zvyšují - pokud budete několik let opakovat stále to samé, na mnoho lidí tato dlouhodobá jistota zapůsobí. A naopak, každé zpochybnění "jediného správného" názoru je z okruhu věrných vnímáno jako zrada. Přesto nepochybuji o tom, že pokud ODS chce být skutečnou pravicovou catch-all party, musí cestu očištění od neoliberálních případně (importovaných) konzervativních dogmat podniknout. Podpora veřejnosti od začátku devadesátých kontinuálně klesá a varovné by měly být i mnohé pokusy tuto stranu na pravicovém trůnu vystřídat. Byly sice neúspěšné, ale jen jejich počet o něčem svědčí. Kolik stran se pokoušelo zaplnit místo, ovládané ČSSD? Menší zmínka by měla patřit také ostatním pravicovým stranám, které aspirovaly na rozhodující vliv ve státě. Svoji šanci však bez výjimky diletantsky promarnily. Unie svobody se dokázala pouze negativně vymezit k ODS a dále pokračovala jako služka sociální demokracie ve vládě. Opravdu si někdo myslel, že rozhodující pravicová strana se může vyvinout z vazalství k největší straně levicové? KDU-ČSL není strana, alespoň ne plně, pravicová, ale mohla by jí být. Názorově ovšem těkala od levého k pravému středu a navíc tratila na přílišném důrazu na křesťanské aspekty. Její elity jsou ke všemu většinou buď přeborníky v nevýraznosti (Ambrozek, Šimonovský, ale většinou i Svoboda a Kasal) a nebo propadají v důvěryhodnosti, která se od křesťanskodemokratického politika očekává dvojnásob (Kalousek). Opravdu je k názorové pevnosti potřeba silná (a slepá) ideologie? Myslím a doufám, že ne. Rád bych si však tento názor potvrdil i na české politice. |