Navzdory velkolepým záměrům ovšem nejasnosti kolem tohoto pojetí "práva" a "povinnosti" vyvolaly mnoho otázek a kritiky. Za prvé nebylo jasné, zdali jde o záležitosti morální, nebo principiální; v druhém případě by to znamenalo jejich zakomponování do mezinárodního práva. Za druhé, jak je známo, lidská práva mají v růzých zemích různé právnicko-obsahové interpretace, z čehož vyplývá, že práva jednotlivců (a skupin) jsou chráněna různě v různých zemích. Za třetí se znovu vynořil letitý problém rozdělující "chudé" a "bohaté"; mají se upřednostnit práva politická, nebo sociálně ekonomická? V neposlední řadě princip suverenity, o nějž šlo pánům Bettatimu a Kouchnerovi, předpokládá, že nelze soudit státy porušující lidská práva, pokud nepřijmou autoritu soudu; suverenita je nekompatibilní s působením podobného mechanismu připomínajícího "mezinárodní policejní služby;" státy a vlády to prostě nepřipustí.

Všichni jsme si rovni, někteří však ještě rovnější

Doktrína o obhajobě lidských práv třeba i za pomoci nátlaku, jako jsou různá embarga nebo dokonce vojenský zásah, chce podtrhnout skutečnost, že humanitarismus, tj. idea společné humanity, je nejvyšší hodnotou, která nezná žadné hranice a je třeba ji zajistit za každou cenu. To je pochopitelné a obhajitelné, a to jak morálně, tak i právnicky. Všechny státy světa, alespoň formálně, souhlasily, že budou respektovat lidská práva, včetně práva na život, osobní svobodu a integritu. Žádná země by neměla být immunní vůči otázkám porušování lidských práv; ani by neměla být osvobozena od mezinárodní kontroly a kritiky.

Ovšem říká se, že události, ze své podstaty, jsou příhodami, které ruší rutinní procesy. Proto také většina prognóz o budoucnosti bývá převlečenou projekcí zažitých zvyků a touhy po nich. Tři roky po invazi do Iráku je jediným nezpochybnitelným výsledkem této války odstranění Saddáma Hussejna. Zatímco hlavní argumenty, na jejichž základě byl útok proti Iráku rozpoután - legitimní preventivní úder proti zbranim hromadného ničení a režimu spolčenému s mezinárodními teroristy z al Kajdy - se ukázaly jako falešné, humanitarismus a právo na intervenci se nyní zpětně invokují k ospravedlnění vojenských operací, kterým chybí manadát OSN a dnes ohrožují regionální i mezinárodní mir. To znamená, že válka v Iráku, ale i brutální letecké bombardování proti Srbsku v r. 1999 otevřely novou etapu vývoje mezinárodní politiky, v níž některé státy ve jménu humanitarismu a lidských práv mohou klidně porušit Chartu OSN, tj. jediný mezinárodní nástroj, kterým se řídí vztahy mezi státy a jejich základem je státní suverenita.

Snad je správné tady připomenout, že původní rozhodnutí učinit princip suverenity základním kamenem Charty OSN bylo reakcí na jeho flagrantní porušování evropskými fašistickými režimy a konsekventní hrůzy světové války. Ve svém historickém vystoupení v ženevském Paláci národů v roce 1935, tři roky před mnichovským diktátem, etiopský císař Haile Selassie I. přesně charakterizoval nebezpečí, které se skrýválo v nerespektování suverenity Etiopie fašistickou Itálií a ve lhostejném postoji evropských mocností v podobě rozsudku smrti nad Společností národů.

Že dnes tento princip porušují státy, které si o sobě myslí, že jsou majáky demokracie a svobody, leč za účelem ochrany lidských práv, se stejnou brutalitou, není vůbec důvodem k jeho podceňování, naopak je to důvodem znepokojujícím a žádajícím ze strany světového společenství větší ostražitost.

OSN jednomyslně přijala princip suverenity, aby co nejúčinněji zabránila nové válce; státy měly právo se bránit proti agresorovi, ale hrozilo jim, že budou a priori mezinárodně odsouzeny, pokud samy vyvinou agresi.

Na druhé straně je třeba současný názor, že státy musí respektovat lidská práva všech lidí pod svou jurisdikcí, vnímat jako demokratický a pokrokový. Ovšem jeho uplatnění nelze dosáhnout potlačováním suverenity, zvlášť v té fromě, jak to dělají USA a jejich spojenci, a je pouhou maskou jejich egoistických zájmů neslučitelných s repektováním lidských práv.

Navíc je třeba si uvědomit, že skutečnost, že to se děje beztrestně bez ohledu na mezinárodní zákonnost, nejen zesměšňuje, ale i diskvalifikuje současnou rozmluvu o lidských právech obecně, jakož i snahy všech obhájců lidských práv nevyjímaje ty, kteří dokonce kvůli lidským právům sami sebe zavírají do klece.

Stejně tak se mění v groteskní výkřik horlivá propaganda médií nebo útočná prohlášení politiků, vedená například proti Lukašenkovu Bělorusku; zvlášť když se o něm píše, že "(Lukašenko) má skutečnou lidovou podporu, zvlášť na venkově; mnoho Bělorusů si ho cení za to, že udržuje ekonomickou stabilitu země, včas platí důchody a vyhnul se post-kumunistickým zmátkům, které zachvátily řadu zemí" (BBC 20. března).

Lidská práva nejsou módní záležitostí bez obsahu a historie. Nelze je ani zaměňovat za mnohdy účelnou démonizaci jednoho či více "neoblíbených politiků". Proto je třeba odsoudit veškerá dnes množící diletantní chápání lidských práv, které má všechny předpoklady k tomu, aby se změnilo v opakování té až donedávna známé rétoriky o "svobodném světě" jako o opaku "komunistické totality".

V té době kterákoliv protikomunistická diktatura patřila do "svobodného světa"; jediným kritériem bylo zařadit se do globálního protikomunistického tažení. Dnes ovšem idea "svobodného světa", spolu se svou "přítěží," jakou představují např. Batista, Suharto, Bokasa, Salazar, Amin, Pinochet apod., stejně jako "komunistická totalita", kterou představoval Sovětský svaz, je už dávno pryč.

Jedinou správnou zkouškou skutečných úmyslů nového chápání lidských práv musí být pečlivé zkoumání jejich fungování, kořenů a cíle.

Jedině potom se lze úspěšně ubranit tláku toho, co zjevně je neoliberální diktát a jeho horlivých stoupenců, samozvaných obhájců lidksých práv, jejichž cílem je rozsévat tmařství o skutečných příčínách globálního porušování lidských práv, a tím změnit princip lidských práv v nástroj lokajství a nové formy zotročování.

Autor je původem etiposký politolog, výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů v Praze se specializací na společnost a politiku současné Afriky.