Jedna dívka se nakonec uvolila a prezentaci o tom, jak se žilo za komunismu, připravila. Přiznala, že její tatínek byl členem komunistické strany, ale že se dotazovala ještě asi pěti jiných lidí, kteří ve straně nebyli, a jejich názor byl stejný.

Zkušenost lidí z generace rodičů mých ostravských studentů byla naprosto odlišná než zkušenost má. Když jsem - z vlastní zkušenosti - hovořil o strachu z tajné policie, o tahání lidí k policejním výslechům, o politickém buzerování vzhledem k tomu, že režim požadoval, aby mu lidé aktivně a nadšeně prokazovali podporu, o tom, že byl zrušen jakýkoliv smysluplný veřejný politický diskurs, bylo to, jako bych mluvil o jiné planetě. Rodiče mých ostravských studentů žádný politický útlak nezažili, nikdo je v zaměstnání politicky nebuzeroval, na prvomájové průvody a na školení chodit nemuseli, komunistický režim zcela ignorovali a žili si po svém. O tom, že snad režim některé lidi pronásleduje, někdy zaslechli, ale žádné takové lidi nikdy nepotkali. O "intelektuální diskurs" se nezajímali a nechyběl jim. Měli sociální jistoty a dost peněz. Na rozdíl ode dneška, kdy se musejí starat, aby měli dost prostředků na jídlo. Jediné, co jim vadilo, bylo, že nemohli volně cestovat do zahraničí, jenže to dnes nemohou taky, protože na to nemají peníze.

Možná je to všechno iracionální vzpomínkový optimismus. Tzv. "irácký syndrom" -- lidé už zapomněli, že dříve vládl útlak. "Za Saddáma byl pořádek a elektřina šla bez přerušení, za Američanů jde jen tři hodiny denně. Proto proti americkým okupantům bojujeme." Jenže by se o těchto postojích mělo veřejně hovořit, ne?

Fascinuje mě, jak obrovská je mezera mezi názory lidí a tím, co prezentují české sdělovací prostředky. Britská veřejnoprávní BBC má rozumnou zásadu, že její vysílání musí odrážet všechny podstatnější názory, které existují ve společnosti. V Česku, v důsledku dramatických politických změn skoro každé desetiletí, mají teď lidé, kteří se věkově odlišují třeba jen rozdílem deseti let, na svět kolem sebe radikálně odlišné názory. Každý úplně jinou zkušenost. V médiích se to však neprojeví. Ta jsou v jednotném šiku. Opakují jediný, pitomoučce jednoduchý názor, poučují a nálepkují. Vytvářejí svět, který neexistuje. Lidé jimi pohrdají.